Under My Skin – Fall Edition

Společně se vší tou barevnou nádherou, co s sebou podzim obvykle přináší, se taky dostavil o něco méně příjemný efekt sychravého počasí: pleťová krize. Jak už víte, já jsem na krize expert, ale většinou jsem schopná si efektivně poradit spíš s těmi, které se týkají duševního rozpoložení. Když jde o odstraňování vad na kráse, nemůžu říct, že bych v tom měla bůhvíjakou praxi. Zaručené recepty na to, jak se zbavit pupínku za 32 sekund ode mě tedy nikdo čekat nemůže. Za prvé proto, že patřím k těm lidem, kteří mají v DNA zakódovanou téměř dokonalou pleť (a jestli si myslíte, že je to nefér, tak buďte v klidu, protože kde mi příroda ubrala na akné, tam mi nadělila v tukových polštářcích na bocích). Za druhé proto, že jsem vždycky byla příšerně líná na nějaké extra dlouhé beauty rituály.

Jenže už mi není -náct a je potřeba si přiznat, že změna počasí a podzimní vítr se na mojí pleti dokážou podepsat. Tak jsem se rozhodla sdílet s vámi moje nejčastěji používané kosmetické nutnosti na tohle období, které se dokážou postarat o to, aby moje pleť byla pořád… no, jako moje pleť.

Nebudu vám lhát, když mi bylo těch -náct, nezřídkakdy se mi stalo, že jsem šla spát neodmalovaná. Já vím, že se to nemá. Věděla jsem to i tehdy. Ale tady vidíte tu moji šílenou lenost. Po dvacítce se ale zodpovědně zbavuju všech zbytků make upu předtím, než si vůbec jdu čistit zuby – vlastně většinou hned, jak přijdu večer domů – a už si nedokážu představit, že bych usnula s namalovaným obličejem. Jenže vzhledem k tomu, jak těžce jsem se k tomuhle úkonu vždycky dokopávala, jsem se před nějakou dobou rozhodla sáhnout po úplně nejjednoduší možné variantě smývání make upu, jakou jsem na trhu našla.

Hydrofilní odličovací olej, vážení.

Zní to ultrasložitě, ale ve skutečnosti je to můj nejlehčí a nejoblíbenější kosmetický kamarád. Použití odličovacího oleje spočívá v tom, že si opláchnu tvář, potom si do ní vmasíruju pár kapek oleje, a ten znovu opláchnu. Voilá!

Přibližně jednou za týden mě k tomu popadne potřeba vyčistit si pleť opravdu důkladně. V tom případě sáhnu po svém Braun elektrickém kartáčku na čištění pleti, který mi za zvuků vtipného vrnění promasíruje každý centimetr kůže. Stálo mě to několik stovek vyhozených peněz, měsíce hledání a čtyři neúspěšné pokusy, po nichž jsem měla pleť jako Saharu, než jsem našla mycí gel, který pění a nevysuší mi obličej jako švestku. Mým favoritem je ten od značky Ryor. Zatím držák.

IMG_3158

Co ale používám úplně, úplně každý večer, to je růžová voda ve spreji a rakytníkový olej. K olejům jsem se od krémů přesunula už asi před dvěma lety a většinou je používám dokonce i pod make up. Co na to říct. Jsem sušenka.

Každopádně růžová voda je voňavý poprašek, kterým si navlhčíte pleť, aby se do ní následně aplikovaný olej lépe vpil. Nevím, jestli to má nějaký reálný účinek, ale hele… už je to zvyk, je to příjemný a hezky to voní. Nic víc nepotřebuju.

Rakytníkový olej patří k mým vůbec nejoblíbenějším pleťovým olejům. Skvěle pleť vyživuje, dodává jí takovou zdravou barvu (polštářům taky, ale ty to přežijou) a hodí se hlavně, když je pleť z nějakého důvodu přecitlivělá.

IMG_3160

No, a protože potřebuju používat hlavně produkty, které mi nezaberou moc práce s patláním, smýváním a moc času při čekání, než začnou působit, volím ten nejjednodušší přístup i u masek. Ráno – zvlášť pokud se probudím brutálně oteklá, jak mám někdy ve zvyku (neptejte se proč, kdybych to věděla, tak se mi to nestává) – používám 3minutovou čistící masku z Havlíkovy apotéky. Pleť se mi po ní uklidní, je na dotek taková pěkně vláčná a navíc nádherně, fakt úžasně voní. Což je speciální plus, protože kdo nechce hned po ránu napatlat na svoji tvář něco voňavého?

A když dojde na nejhorší a já mám pod očima kruhy, že by se na nich mohla cvičit sportovní gymnastika – což je většinu dní – vytahuju na pomoc látkové masky pod oči se zeleným čajem. Nefungují tak dobře jako pořádná vrstva make upu, ale nekecám, když řeknu, že tu černotu trochu zatlačí do pozadí. Navíc je to jediná maska pod oči, která mi ještě nezpůsobila zánět spojivek, což je rozhodně mega plus.

IMG_3162

A co používáte na podzim vy? Mění se vaše beauty rutina? (Máte vůbec nějakou?)

Reklamy

Me, Myself and… Oh!

Přátelé, pokud jste to náhodou nezaznamenali na sociálních sítích, ve svém šatníku nebo při pohledu z okna, do našich životů se znovu po roce oficiálně vrátil podzim. Pamatujete si, jak jsem v létě u bazénu vehementně popisovala, jak vždycky první dva týdny každého ročního období vehementně prohlašuju, že právě tohle je moje nejoblíbenější část roku? Tak tyhle začátky podzimu nejsou výjimka.

IMG_3064

Září jsem vždycky měla ráda – dokonce i když jsem chodila do školy a tenhle měsíc znamenal, že mi končí dvouměsíční válečka. Ta, náhle chladná, rána vonící podzimním listím a všudypřítomné kaštany pro mě znamenaly nové začátky, spoustu předsevzetí a motivaci k tomu, aby se ze mě stal daleko lepší člověk. Každý školní rok jsem začínala s představou, že budu mít žákovskou plnou jedniček, pastelky v penálu seřazený podle barev a všechny domácí úkoly budu dělat dřív než pět minut před začátkem hodiny. Jasně, vydrželo mi to většinou zhruba tak do října, ale to těm novým začátkům neubírá na kouzle.

Letos jsou ty nové začátky ještě o něco aktuálnější.

Víte, jak jsem se zmiňovala, že jsem si trochu překopala život, zatímco jsem tady psala jenom o tom, jak běhám, že jo? Tak tahle překopávka byla dost precizní a od základů. Pro jedničky na vízu jsem tentokrát udělala o trochu víc, než si srovnala pastelky v penálu. Ale abyste pochopili, jak jsem se dostala až sem, budeme se muset společně vrátit… dejme tomu do května.

IMG_3067

V květnu jsem oslavila svoje první čtvrtstoletí, což logicky vedlo k nějakému tomu malému přehodnocování vlastního života. Že jo. A víte, jak lidi ve čtyřicítce mívají krizi středního věku, kupují si nová auta a zakládají nové rodiny, stěhují se na Ibizu a chodí tam v havajských košilích, protože si myslí, že se pořád píše rok 93? Tak v dnešní megarychlé době dochází k tomu, že tahle krize přichází ještě o trochu dřív. Nebo teda spíš přichází jiná krize, nová krize, o které se předtím zas tolik nemluvilo. V angličtině to nazývají „quarter life crisis” neboli „čtvrtživotní krize”.

A ti z vás, kteří mě znají osobně, mi určitě dají za pravdu, když řeknu, že já se v krizích vyžívám. Jsem tak děsně dramatická, že mě v podstatě skolí jakákoliv krize, na kterou si vzpomenete. Takže není žádným překvapením, že jsem v květnu překročila tu pětadvacetiletou hranici a najednou jsem se podívala na svůj život z ptačí perspektivy… a zjistila, že se mi vůbec nelíbí, co vidím.

Nechápejte mě špatně, na mém životě nic extra špatného nebylo. Jenže je mi dvacet pět a za poslední dva roky jsem jenom chodila do práce. Všechno moje společenské vyžití, všechny akce, kterých jsem se zúčastnila, všichni moji přátelé a celý můj život se točil jen okolo kanceláře, kde jsem den co den seděla na zadku a redigovala knížky. V tom svém krizoidním stavu jsem najednou dostala strach, že takhle to bude už napořád. Že se nikdy nikam neposunu, že budu pořád dělat ty samé věci dokola, že takhle tady sedím a takhle tady umřu. Smysl pro drama, vidíte? Říkala jsem to.

IMG_3087

V hlavě se mi zrodil plán, jak se z téhle hroudy negativních myšlenek vyhrabat. A protože nic nedělám napůl, rozhodla jsem se pro něco většího než je změna účesu. Asi to byl osud, že jsem zrovna byla na návštěvě Bratislavy, v krvi mi kolovalo několik skleniček vína a já o tom všem polemizovala ve čtyři ráno v baru, kde vždycky čas plyne trochu jinak než venku. Nejsem schopná přesně dohledat, kde se to ve mně vzalo. Asi se mi prostě v hlavě najednou ozvalo moje třináctileté já, které vehementně prohlašovalo, že se po maturitě hodlá přestěhovat do Košic. Nebo moje vysokoškolské já, které zjistilo, že Erasmus se dá dělat i v Bratislavě a bylo přesvědčené, že to je jediná destinace, kam by chtělo na semestr jet. Nevím. Výsledek je, dámy a pánové, že jsem dala výpověď v práci a jsem právě v procesu přesunu do Bratislavy.

Není to Ibiza. Ale taky tam nebudu nosit havajskou košili. Že jo.

Detaily později!

One Time Wonder

Přátelé, pomalu to tady začne vypadat jako nějaký běžecký blog. A přitom fakt nejsem až takový běžec, za jakého se tady prezentuju, jo. Příklad: od té závodní pětky jsem znovu vyběhla až po dvou týdnech, zrovna včera.

Už jsem se zmiňovala o tom, jak mě běh v poslední době strašně nebaví. Navíc se ochladilo, což v mém světě automaticky znamená, že mě začnou bolet záda (protože je mi ve skutečnosti 95) a uplynulý týden jsem tak chtě nechtě musela jakékoliv cvičení oželet. Vzhledem k tomu, že jsem si – jak už jste se mohli dočíst v nenápadné narážce na začátku předchozího příspěvku – udělala trochu bouřku v životě, asi si dokážete představit, jak mi chyběl ten fitness ventil. Znáte ho. Ten pocit, když se soustředíte jenom na to, abyste přežili cvičení, takže si zároveň skvěle pročistíte hlavu? Je to jako kdybyste otočili nějakým čudlíkem a z lebky se vám vypustila všechna zadžovaná pára.

No, tak v pátek večer už jsem měla pocit, že se mi kvůli tomu zaseklému čudlíku celá lebka rozskočí. V takové dny máte vážně jen tři možnosti: jít si zaběhat, sníst tabulku čokolády, nebo žehlit. Tak jsem se rozhodla, že i kdybych měla riskovat, že mě chytnou záda a domů budu muset dojít, v sobotu ráno ty běžecké kecky nazuju. Pak jsem vstala. Dala jsem si snídani. Kafe. Čaj. Seděla jsem u jídelního stolu a zírala z okna – v sobotu bylo vážně nepřekonatelně krásně – a říkala si, že lepší už to prostě nebude. Nakonec jsem se donutila vstát, pečlivě si vybrat běžecký outfit, pak se převlíknout do jiného, a poctivě se rozcvičit. Jo, vážně jsem se rozcvičila. Taky mě to překvapilo.

IMG_3050

Dál už to znáte. Dala jsem si sluchátka do uší, zapnula hodinky a vyběhla.

Prvních pět set metrů jsem měla pocit, že to otočím zpátky domů. Ještě pořád jsem nebyla rozhodnutá, jestli se vydám delší, nebo kratší trasou, a už jsem měla lýtka v plamenech. Tuhle malou krizi jsem ale naštěstí při překonání prvního kilometru přeběhla, tak jsem se drsňácky rozhodla pro tu delší. Slunce svítilo, lidi okolo mě chodili Šárecký okruh, dýchalo se nejlíp, co si pamatuju za poslední… rok a půl. Tak jsem najednou zapadla do spokojeného (želvího) tempa, které bylo o dost pomalejší než normálně, ale zase bylo dost stabilní, což je plus (že jo?).

Každopádně tady nebudu popisovat každý krok, ale chtěla jsem se s vámi podělit o ten moment, kdy mě poprvé napadlo, že si ten výběh trochu prodloužím. Abyste rozuměli, nejsem zrovna nejvytrvalejší běžec. Upřímně mě to málokdy baví a většinou jsem ráda, že se dokopu k pěti kilometrům. Řekla bych, že moje rekordní vzdálenost nepřetržitýho běhu byla 8 kilometrů. Jednou jsem se ztratila v Šárce a omylem jsem dala 9, ale to jsem minimálně dva kilometry spíš šmajdala v chůzi s jazykem na vestě než cokoliv jiného. Vždycky jsem záviděla takovým těm šíleným fit běžcům, co je občas vídám o víkendech, a taky těm, jak pořád někde sdílejí svoje půlmaratonové trasy se slovy: „Tak dnešní malej trénink před odchodem do práce je za mnou…“

Tak, vážení, tuhle sobotu jsem se stala jednou z nich.

IMG_0009

No dobře, půlmaraton jsem neuběhla. A nebylo to před odchodem do práce, jo. Bylo to v sobotu dopoledne, jak už víte. Ale (famfáry) uběhla jsem deset kilometrů za stálého (želvího ale běžícího) tempa.

Prostě jsem si tak říkala, když jsem dobíhala ten klasický pátý kilometr, že se dneska běží tak dobře a jestli toho nevyužiju, že mě to projednou baví. A vydala jsem se ještě na tu kratší trasu. Na osmém kilometru jsem vážně zauvažovala, že to na tu desítku poprvé v životě dotáhnu. Cestou mě napadaly ještě takové ty megalomanské plány – jako že až doběhnu, tak si ještě zaposiluju na břicho. Ha. Ha. A běžela jsem dál. Kličkovala jsem v lese sem a tam a tam a sem.

Pak už mi najednou zbýval jen kilometr a 600 metrů.

Kilometr.

980 metrů.

960 metrů.

955 metrů.

Hele, ke konci už vám to fakt moc neodsýpá.

Hodinky zavibrovaly, nahlásily mi deset odběhnutých kilometrů a já okamžitě zpomalila do chůze. V tu chvíli jsem myslela, že se mi ty nohy zapletou do sebe jako vánočka. Znáte takový ten divný pocit, když si po hodině bruslení sundáte brusle a najednou nevíte, jak se chodí normálně? Tak takhle nějak jsem šla do toho malého kopečku k našemu domu. Cestou jsem si vypínala hodinky, abych si zbytečně nezpomalila to svoje supertempo a přistihla jsem se, že se u toho usmívám.

Usmívám! Asi jsem se zbláznila. Pravděpodobně, protože než jsem došla k domu, tak jsem se nahlas smála. A tomu se, dámy a pánové, říká endorfiny.

O něco lepší než žehlení. Tísíckrát lepší než čokoláda (pokud nepočítáte oříškovou Milku).

Jako jo, uznám, že když to mým svalům o tři hodiny později začalo docházet, už jsem se tolik nesmála. Ale, vítej jak… YOLO.

P.S.: Chtěla bych poděkovat Akademii, firmě Asics za vkusně šedivé boty, co mi ladí ke každému outfitu, mamince, že mi v panice nevyvolávala, když jsem se víc než hodinu nevracela domů (na tempu zapracujeme, nebojte) a Adamovi Ďuricovi, který mi celou tu dobu optimisticky vyhrával v uších. Díky. Cenim si podpory!

IMG_3036

Never Again (Until Next Year, That Is)

Než se vrhnu do série článků o tom, jak jsem sama sobě způsobila pořádnou životní bouřku, která tak trochu může za to, že jsem poslední týdny byla digitálně nezvěstná, musím se tady vypovídat z posledního závodu sezóny, než ze mě ty pocity úplně vyprchají.

Abyste rozuměli, minulý rok jsem se přihlásila na svou první pětku – Adidas běh pro ženy, který pořádá RunCzech – a myslela jsem si, že to bude zároveň poslední závod mojí krátké běžecké kariéry. Jak už to ale bývá, závodění je návykové. Vy, co jste někdy vyběhli z dvěma tisíci dalšími běžci na společnou trasu, asi víte, o čem mluvím. Ráno se probudíte s neurózou v žaludku a ptáte se sami sebe, proč si tohle dobrovolně děláte. Na start jdete s naprostou nechutí, vlastně se vám ten den ani nechce běhat. Pak zazní výstřel a vy máte v hlavě vymeteno. A vaše příští střízlivá myšlenka přijde až ve chvíli, kdy obdržíte konfirmační email o tom, že jste se přihlásili na další závod.

Takže já jsem minulý rok udělala okamžité rozhodnutí přihlásit se na další ročník v předstihu, abych měla nižší startovné. Taky jsem si představovala, jak budu mít celý rok na to, abych natrénovala na ještě lepší čas.

Ha.

Haha.

Hahaha.

Ale přejděme ke dni D.

Tentokrát jsem se neprobudila s bolavým břichem, protože jsem se už dva týdny před závodem rozhodla, že tentokrát se musím přesvědčovat, že jde spíš o trénink než o cokoliv jiného. Byla bych totiž blázen, kdybych chtěla zaběhnout nějaký čas. Tohle léto jsem prostě běhu tolik nedala, takže jsem se v daný den rozhodla pro daleko lepší přípravu: sacharidy.

Že jo.

Do centra jsem pak i s mámou, která je moje největší fanynka, vyrazila samozřejmě v dvouhodinovém předstihu, abych stihla procházku po obchodech a obligátní vodu v kavárně Obecního domu. Cestou jsem nevypadala zrovna nadšeně.

IMG_4095

Abych si trochu vylepšila sebevědomí, rozhodla jsem se napojit na svou vnitřní Gábinu Koukalovou a namalovala jsem se, abych vypadala jako člověk. To jsem v sobě totiž ještě pořád udržovala představu, že až mi přijdou takové ty personalizované fotky podle startovního čísla, budu na nich vypadat líp než na všech ostatních fotkách ze závodů. Teď už ale samozřejmě vím, že make up není Photoshop.

Po příjezdu na místo mě trochu strhla atmosféra a povedlo se mi tvářit, že mám všechno pod kontrolou.

Pak jsem se postavila na start a vytrvale jsem se tvářila, že se rozcvičuju s úmyslem to brát vážně. Byla jsem hned v prvním koridoru, takže se všichni okolo mě tvářili dost seriózně. Nejpomalejších deset minut mojí běžecký kariéry.

Výstřel.

Dav se rozběhnul, Vltava hrála, já se nechala unášet po proudu.

A protože jsem stará plačka, tak mě to podporování lidí na prvním kilometru normálně dojalo k slzám. Poté už mě dojímal jen fakt, že to ještě pořád nemám za sebou.

Nebudu vám lhát, posledních 700 metrů jsem si říkala, že se na to vykašlu a do cíle dojdu. Protože mám ale hlavu tvrdší než diamant, nakonec jsem se po tom modrém cílovém koberci dostala k měřiči času sérií pohybů, které by se pravděpodobně daly označit za běh. A celou tu dobu, každý ten mučivý metr, jsem si říkala, že tohle je úplně naposledy, co to dělám.

Doběhla jsem. Třesoucím se prstem jsem vypla měření na hodinkách, vydala jsem se na promenádu po Příkopech. Vzala jsem si hřejivou folii, dostala jsem vodu, metál, a dokonce i plechovku Birellu, kterou jsem (opět) uklidila na horší časy do potravinové skříně.

Tady přichází ten moment, kdy se s vámi podělím o nedostatky, které můj make up nepochybně má:

IMG_4103

Řekla bych, že když máte barvu uvařené krevety, tak vám pomůže jenom filtr.

Když jsem se dofotila, zkulturnila a znovu prošla obchody, tradičně jsme s mamkou zasedly k večeři v Pizza Nuova. Odtamtud vždycky (podruhé) během objednávání střeomořských pokladů sledujeme z okna start Birell Grand Prix.

Modří už asi tuší, že příští rok běžím zas.

Hele, za to cappuccino a salát s avokádem to prostě stojí!

 

BTW: East of Eden

IMG_3974

Milí a drazí, ozývám se z jednoho z mých nejoblíbenějších míst na světě. Košice jsem měla na piedestálu prakticky odjakživa. Možná proto, že jsem napůl Slovenka (i když ráda tvrdím, že je to spíš 80:20 než 50:50). Možná proto, že jsem tady trávila spoustu času o letních prázdninách a všechno – od toho, jak tu voní vzduch až po staré výtahy v bytovkách na sídlištích – mi vyvolává nostalgické vzpomínky na dětství. Nebo možná proto, že právě odsud pochází většina mých nejmilovanějších kamarádů.

Zastávám názor, že když některé lidi znáte dostatečně dlouho, stanou se spíš vaší rodinou než čímkoliv jiným.

IMG_3983

Každopádně to tady naprosto nepokrytě miluju. Pokaždé, když přijedu, mám pocit, jako kdybych byla na fakt účinné terapii. Je to jako kdyby se mi otevřela nějaká záklopka v hlavě a najednou jsem v absolutním zenu. Místo toho, abych vstávala v pět ráno a snažila se odbýt si trénink ještě předtím, než odejdu do práce, si klidně nechám nalít G&T a píchnout další dírky do uší. Nechám se zatáhnout na pirátskou párty ve čtvrtek večer s papouškovými brýlemi na očích a najednou na parketu s miliardou zpocených lidí tancuju jako blázen na hudbu, nad kterou při hodině zumby ohrnuju nos.

IMG_3979

Pak vstanu ve čtvrt na deset ráno a nemám ani náznak kocoviny a pořád ještě jsem nadšená z toho, že jsem se v noci skoro roztopila v podzemní nevětrané místnosti klubu, ze kterého bych zdrhla po prvních pěti minutách, kdyby byl v Praze.

Jsem tady hrozně v bezpečí. S lidma, se kterými si budeme hlídat záda, ať už se stane cokoliv.

A hele, i ten gin a tonic tady prostě chutná tak nějak líp. Sakra, i meruňkovice s vineou za pět centů tady chutná dobře. (A o těch snídaních snad ani nemá cenu začínat, ne?)

Jak říkám. Zen.