Good Ol‘ TV

Pár měsíců dozadu jsem si koupila DVD s muzikálovým dílem Buffy, přemožitelky upírů, abych si připoměla doby, kdy jsem ji bezmezně obdivovala. A vlastně, nebudu vám lhát, pořád je to jednička. Každopádně, s celou tou stáží, učením se na státnice a dospíváním jsem se na to vůbec nestihla podívat.

Protože dneska je sobota, večer jdu na ples a diplomka jde celkem dobře (a navíc mi došla literatura, takže musím do knihovny), rozhodla jsem se udělat si trochu volno a konečně si to DVD pustit.

Už pár let čekám, kdy na mě konečně přijde ten pocit, že jsem úplně, nefalšovaně dospělá. Když mi bylo čtrnáct, vyhlásila jsem, že chci být mladou matkou a že ideální věk na to, mít dítě by pro mě bylo osmnáct. Ha ha. Ty čtyři roky mi přišly jako dostatečně dlouhá doba na to, abych dospěla psychicky, fyzicky i finančně do stádia, kdy bych si mohla dovolit starat se o nějakého lidského tvora. Teď je mi dvacet tři, což už není osmnáct, jak správně poznamenal můj táta, a stejně se pořád cítím tak trochu jako dítě. Ještě jsem se o sobě nepřestala vyjadřovat jako o teenagerovi, čtu stejně vyspělou literaturu jako když jsem byla v prváku na střední a pokaždé, když slyším, že se nějaká moje vrstevnice vdala/zasnoubila/otěhotněla, upřímně mě to šokuje. Všechny je totiž taky beru tak trochu jako děti.

Jenže to podle zákona nejsme, že jo. Můžeme pít v barech, volit, brát si hypotéku, vlastnit nemovitost, dědit, řídit auto, vdát se. Napadá mě, že jsem si možná tu svoji dospělost posledních pár let neuvědomovala proto, že tyhle věci prostě nedělám (až na to pití v barech, ale budu upřímná a řeknu, že to jsem dělala už před osmnáctkou). Dobře, volit jsem byla dvakrát a pocit vyspělosti mi to nepřineslo. Řidičák mám, ale pokaždé, když sednu za volant, tak mi hlavu zaplaví představy, jak někoho přejedu nebo se vybourám, takže mnohem radši jezdím MHD.

Jak už všichni víte, v Londýně jsem začala tak trochu odhalovat svoje dospělé já.

Víte ale, co mě skutečně přimělo zamyslet se nad tím, kolik mi je?

Asi byste si mysleli, že fakt, že už mám jeden vysokoškolský titul a na cestě další.

Nebo to, že když se mě v klubu zeptají na občanku, tak mě nechytne záchvat paniky.

Nebo to, že mám oprávnění podepsat smlouvu o podnájmu.

Ale ne, přátelé.

Bylo to, když jsem si uvědomila, že jsem starší než Buffy. A když jsem si to potom zrekapitulovala a zjistila jsem, že je mi víc než všem mým oblíbeným seriálovým postavám ze starých seriálů. Jo. Phoebe v Čarodějkách bylo na začátku seriálu 22. Došlo mi to, když jsem se dívala na scénu, kdy Phoebe jde za svým tátou do hotelu a on se jí zeptá, jestli už může pít, na což ona odpovídá, že sice jen chvíli, ale jo. Zamračila jsem se a následovalo překotné vyhledávání toho, kolik jí v první sérii bylo. Míň než mě.

Jsem oficiálně starší než dva moje idoly z dětství.

Jestli tohle není náhlá srážka s realitou, tak už nevím.

Pravda je ale taková, že pokud to znamená, že teď můžu začít randit s Angelem (nebo Spikem… nebo Colem Turnerem, nedbám), tak ta dospělost nakonec nebude až tak špatná.

Že jo.

P.S.: Skutečná depka na mě padne až ve chvíli, kdy si přiznám, že jsem starší než Rory Gilmorová. Tenhle fakt ale zatím úspěšně popírám.

IMG_0685

A few months ago, I bought a DVD which has the musical episode of Buffy, the Vampire Slayer on it, so that I could relive those times when she was my hero. Oh, who am I kidding, she’s still my hero. Anyway, with all that work placement, studying for finals and growing up, I didn’t have much time to watch it. 

Because today is Saturday and I’m going to the summer ball tonight and the dissertation is going quite well (and I’m out of books, so I need to visit the library), I decided to take a little break today and finally watch the damn DVD. 

I’ve been waiting for that adult feeling to come for years now. When I was fourteen, I said that I want to become a young mother and that I think eighteen will be the right time for me to have a baby. Ha ha. Yeah, I thought that those four years will be the deal breaker, and that I’ll grow up physically, mentally and financially so much so that I could take care of a human being. Now, I’m twenty-three, which is not eighteen anymore, as my dad pointed out correctly, and I still feel a little bit like a child. I still refer to myself as a teenager, I read the same kind of books I did when I was in high school and every time I see that girls that are the same age as me got married/engaged/pregnant, I’m utterly shocked. Because I kind of take them for children as well. 

But we’re not children, anymore, according to the law. We can drink in bars, vote, take mortgage, own a house, inherit stuff, drive a car, get married. I think that the reason why I wasn’t aware of me being an adult so much for the last few years is that I don’t actually do these things (well, except for the drinking bit, but let’s be honest, I’ve done that even before I was eighteen). Okay, I voted twice and it really didn’t fill me up with any grown-up feelings. I do have a driving licence and every time I sit behind the wheel, my brain starts picturing scenarios of me hitting somebody or getting into a car accident so I’m much happier sitting on the bus. 

As you already know, I started uncovering my adult self in London a little. 

But do you know what really made me think about my age? 

Maybe you’d think that the fact that I already have one university degree and another on the way would do it. 

Or the fact that I’m not panicking when they ask me for ID in a club. 

Or the fact that I’m old enough to sign a lease contract. 

But no, folks. 

It was when I realised that I’m older than Buffy was. And when I started thinking about that, I came to the realisation that I’m now older than all of my favourite characters from old TV shows. Yeah. Phoebe in Charmed was 22 years old at the beginning of the series. It occured to me when I was watching the episode when she goes to visit her dad at the hotel and he asks her if she’s old enough to drink now, to which she replies that she is, but barely. So I naturally started frantically researching how old she was in the first season. Younger than me. 

I’m officially older than my childhood idols. 

If that’s not not a sudden realisation, I don’t know what is. 

But the truth is: if it means that I can start dating Angel now (or Spike… or Cole Turner, I’m not picky), then the adulthood doesn’t sound all that bad. 

Right?

P.S.: The true depression will come when I realise that I’m older than Rory Gilmore. But I’m still in denial on that one.

Under My Skin (1)

Kromě všech těch vnitřních proměn, kterými jsem prošla po příjezdu do Londýna, se mi stalo i pár vnějších. Jedna z nich je, že se mi zhoršila pleť, kůže se mi vysušila a moje vlasy vypadají naprosto příšerně.

Viním z toho londýnskou vodu.

Díky celé té záležitosti s vysušeným tělem se mi ale vyvinula potřeba používat tělová mléka tak, jako nikdy předtím. Za posledních pár týdnů jsem jich vyzkoušela několik, tak vás teď obohatím o moje zkušenosti.

Along with all these changes that happened to me internally since I moved to London, there were a few external ones that I would rather not go through. My complexion went South, my skin is insanely dry and don’t even let me start on my hair. 

I blame the London water for this. 

However, thanks to the issue with dry skin, I have developed a need to use skin lotions like a crazy person. I’ve tried several of them during the last few weeks so I’ll share my wisdom now.

IMG_0662

Dove silk 

Moje oblíbená klasika. Mléko je jemné, skvěle se roztírá a rychle se vstřebává. Bohužel mi taky hodně rychle dochází, protože jsem nenasyta.

IMG_0667

My favourite classic. The lotion is silky (haha), it smears perfectly and it soaks up within seconds. Sad to say, it also disappears pretty quickly because I’m greedy.

Macadamia oil extract body butter 

Nikdy jsem úplně nechápala rozdíl mezi tělovým mlékem a tělovým máslem, ale začínám se v tom pomalu orientovat. Tohle je tělové máslo a přestože krásně voní a pleť je po něm jemnější, roztírá se asi stejně dobře jako kostka Hery. A navíc mám pocit, že nehydratuje právě tak, jak bych potřebovala. Za vůni a za ten pěkný kelímek si ale zaslouží pochvalu.

IMG_0664

I’ve never exactly understood the difference between a body lotion and a body butter but I’m starting to get it now. This is a body butter and although it smells really nice and the skin is softer, it is like trying to smear a butter stick on your skin. And I have a feeling that it doesn’t moisturise as much as it should. The scent and the nice package deserve some points, though.

Dove summer glow 

V těch dvou dnech, kdy tady v Anglii proběhlo léto jsem pocítila náhlou potřebu nevypadat jako čerstvý tvaroh. Koupila jsem si tedy tohle tónovací mléko od Dove, které slibuje, že pomůže zbarvení pokožky a obnoví její přirozenou záři. Hned po první aplikaci jsem skutečně viděla výsledky – kůže byla zářivější a měla zdravější barvu. Bohužel, léto odešlo stejně rychle jak přišlo, já opět chodím v zimním a tohle plánuju vytáhnout až když se budu slunit v paprscích východoevropského slunce.

IMG_0669

During those two days when summer happened here in England, I had a sudden urge to change the fact that my body has the colour of a wall. So I went and bought this toning body lotion by Dove. It promises to help the skin tone its natural colour and enhance its natural glow. Okay. I have to say, I saw the colour and the glow immediately. Sadly enough, summer went away as quickly as it arrived and so did my will to be tanned. I’m back in my winter clothes now and I’m planning on using this one when I’m back in Prague, running in the eastern-European sunshine.

Vaseline cocoa radiant 

Tak tohle, vážení, voní jako léto. Moje spolubydlící A. by vám řekla, že to tvrdím o všem, co mi hezky voní, ale nevěřte jí. Díky obsahu kakaového másla si tohle na sebe namažete a v tu chvíli se ocitnete na pláži. Byla to tak trochu zoufalá koupě, když jsem si vybírala kalkulačku den před státnicemi, ale hned po prvním použití jsem zůstala tak nadšená, že už mi za ten týden a půl skoro došlo. Nejsem z toho ale nijak zroněná, protože Vaseline má ještě přibližně pět dalších vůní, které plánuju vyzkoušet.

IMG_0663

This one, ladies and gentlemen, smells like summer. Now, my housemate A. would tell you that I say that about everything that smells nice to me but don’t believe her. Thanks to the fact that this lotion contains cocoa butter, I guarantee that when you put it on, it’s like you appeared on a beach. It was kind of a desperate, impulsive purchase because I bought it a day before the final exam while I was also buying a calculator. But I don’t regret it. I was hooked since the first use, so much so that it’s almost gone a week and a half after that. I’m not sad, though. Vaseline has a whole range of fragrances that I have to try.

Máte nějaké tipy na tělová mléka?

Do you have some body lotion tips?

Forget Me Not

Určitě si všichni dokážete vybavit (nebo si alespoň představit) ten pocit, který vás nevyhnutelně musí zasáhnout po každé větší zkoušce: vypnutí mozku. Váš nejdůležitější orgán se prostě rozhodne si vzít prázdniny a vůbec ho nezajímá, že vy potřebujete psát diplomovou práci, normálně fungovat nebo třeba tvořit příspěvky na blog. Každý pohyb je pak pro vás boj a představa, že byste teď měli trávit volný čas v knihovně je tak depresivní, že se na ni bojíte i pomyslet. Tak přesně tohle se mi stalo. Proto taky ta blogová odmlka.

Přišlo to pár dní po státnicích. Najednou jsem se ocitla v mlze a byla jsem ráda, že vůbec dokážu zformulovat těch pár slov, abych mohla komunikovat s okolím… psaní byla až příliš velká práce.

Už se z toho ale začínám probírat.


I think you can all recall (or at least imagine) that feeling that inevitably appears right after you pass just about any important exam: your brain shuts down. It’s like your most important organ just decides to go on holidays, not caring about the fact that you need to write your dissertation, to function normally or even create your blog posts. Every move almost physically hurts and the idea that you should be spending almost all your free time in the library now is so depressing, you don’t even want to think about it. So, that’s what happened to me. That’s the reason why I’ve been so quiet for the past few days. 

It came suddenly, two or so days after the exam. One minute I was okay and the next, I was living in a fog and I could barely formulate words to cover the necessary communication with the world, let alone writing anything. 

But I’m slowly waking up now.

IMG_0648

E. v sobotu oslavovala narozeniny, což byl dostatečně dobrý důvod k tomu, abych se pokusila překonat ten stav letargie, do kterého jsem nedobrovolně upadla. Ten den jsem se probudila neobvykle pozdě, provedla svůj ranní rituál a než jsem se stihla nadechnout, E. už mi klepala na dveře. Slíbila jsem jí, že jí půjčím šaty. Vzhledem k tomu, že jsem byla pořád ještě zpomalená, skončily jsme s přípravami právě včas, abychom vyrazily na večeři do centra Camdenu. E. rezervovala stůl v restauraci Bintang, jejíž menu jsem si jako správná dospělačka prošla dopředu (přibližně dvacetkrát), abych věděla, co si objednat. Tahle moje důkladná příprava mi potom vynesla to nejpálivější curry, jaké jsem kdy v životě jedla. Dokonce si nejsem ani jistá, jak vlastně chutnalo. A to si o sobě myslím, že dokážu ustát hodně pálivých věcí, děkuju pěkně. Naštěstí to zachránil koláček, který jsme si s E. objednaly napůl jako dezert. Přinesli ho s kopečkem kokosové zmrzliny, která byla naprosto boží.


E. was celebrating her birthday on Saturday, which was good enough reason for me to resurface. Or to try, at least. I woke up unusually late that day, went through my morning routine and before I could even notice the time, E. was knocking on my door. I promised to lend her a dress. Because I was still a bit slow, we finished our preparations just in time to head down to Camden for a dinner. E. made a table reservation in Bintang restaurant and I – as a responsible adult – went through their menu in advance (multiple times) so that I’d know what to order. This thorough preparation led me to order the most devilish kind of curry I have ever eaten in my whole life. Seriously, I have no idea what it tasted like. All I could taste was how spicy it was. And I have to inform you, I can handle my chilli, thank you very much. Luckily, the dessert we shared with E. saved the day. It was a small leche cake that came with a scope of coconut ice cream, which tasted like heaven.

IMG_0649

Večeře skončila a my přeběhly pár camdenských ulic do baru Fifty five, kde právě končila happy hour. Všichni se tedy nahrnuli k baru a stihli si objednat dostatek koktejlů, aby jim to vydrželo po zbytek noci. Já se už před týdnem rozhodla, že si dám menší detox a alkohol budu pít až když budu zpátky v Praze (takže žádná noční whiskey v hrníčku). A ne, nemá s tím nic společného, že jsme zapíjeli státnice. Spíš jsem si řekla, že když mám během dvou týdnů napsat půlku diplomky, tak potřebuju každou mozkovou buňku, kterou mám. Každopádně, místo koktejlu jsem si objednala sodovku.


The dinner ended and we headed down the Camden streets to Fifty five bar. They were just finishing their happy hour, so everybody hurried to the bar and they managed to order enough coctails to get them through the evening. I decided a week ago that I’ll have a little detox and the next time I’ll drink alcohol will be in Prague (so no more whiskey in a teacup). And no, it’s not because we went for drinks after the exam. It’s more due to the fact that I need to write half of my dissertation in two weeks so I need every brain cell I can get. Anyway, I went for soda water instead of a coctail. 

IMG_0650

Jak večer pokračoval a všichni okolo se začali ztrácet v alkoholovém oparu, všimla jsem si, že trochu vystupuju z davu. A evidentně si toho všimnul i barman. Zatímco objednávky ostatních zapomínal v ten moment, kdy mu byly řečeny, z nějakého důvodu si pamatoval, že chci sodovku s ledem, jednou limetkou a brčkem už když jsem se u baru objevila podruhé. Počtvrté (to curry bylo fakt pikantní) mi dokonce dal jedno z těch speciálních brček.

Občas se musíte napojit na svoje vnitřní dítě a mít radost z toho, že jste dostali barevné brčko.


As the evening went on and everyone around me started to fly on an alcohol cloud, I noticed that I’m sticking out of the crowd a little bit. The bartender noticed, too. While he was notoriously forgetting everyone’s orders as soon as they told him, by the time I went for my second round, he knew exactly that I want a glass of soda water with ice, one lime and a straw. For some reason. And when I went to order my fourth of the night (that curry was seriously spicy), he gave me one of their special straws. 

I think that sometimes, you have to channel your inner child and be happy that you got a cool straw, right?

IMG_0651

A tak jsem zjistila, že existuje spousta věcí, které vás můžou udělat nezapomenutelnými. Někdy všechno, co potřebujete je jít na párty a pít minerálku.


And so I found out that there are lots of ways to make yourself unforgettable. Sometimes, all it takes is showing up at a party sober. 

Vagabond

V rámci svobodného, skoro prázdninového života jsme se s mou kamarádkou E. rozhodly objevovat místa, na kterých jsme v Londýně ještě nebyly. A protože historické památky a turistická místa už jsme navštívily každá několikrát – zdá se to nemožné, ale je to tak – naše první kroky směřovaly na obhlídku kaváren, kterých je všude okolo požehnaně. Občas mám pocit, že kdybych si dala závazek objevit každý den jednu novou kavárnu, zaměstnalo by mě to přibližně na deset až dvacet let dopředu.

Protože Londýn přivítal naši svobodu po svém a venku lilo jako z konve, schovaly jsme se do kavárny Vagabond na Holloway road. Přišla jsem dřív – jako vždycky (co se to se mnou stalo?) – takže jsem měla dost času se usadit, vytáhnout Harryho Pottera a tvářit se sama před sebou, že ho čtu kvůli výzkumu na diplomku. Ve skutečnosti jsem si samozřejmě prostě jen chtěla užít pocit, že necítím provinilost z toho, že čtu něco jiného než poznámky.

IMG_0555

E. si objednala bílý, broskvový čaj a já jsem v záchvatu zdravého životního stylu sáhla po zeleném. Chtěla bych říct, že jsem se opravdu, vážně, strašně moc snažila, aby mi zelený čaj začal chutnat, ale ani po všech těch vypitých hrncích nemůžu říct, že by to byl… můj šálek čaje (omlouvám se, tenhle vtípek je dost očividný).

Nicméně, i přes to, že jsem usrkávala nechutnou zelenou břečku (což teda nebyla chyba kavárny), to místo mělo nějakou svoji pozitivní atmosféru, která mi byla sympatická. Kavárna je rozdělena na přední a zadní část, které od sebe dělí úzká chodba. Zahlédla jsem taky vchod na zahrádku, která by mi bývala byla nejmilejší, ale vzhledem k tomu, že venku to vypadalo jako v katastrofickém filmu, chuť jít si posedět venku mě přešla. Přední část lokálu mi byla sympatičtější než zadní, protože ta byla dost hipsterská, což já zas až tak nemusím. U našeho stolu v rohu ale bylo pěkně útulno, pozorovali jsme lidi okolo sebe, usrkávali čaj a za obřím oknem směrem k ulici běhali lidi bez deštníků.

Pokud jste v severním Londýně, sháníte hipsterskou kavárnu a máte chuť na mandlový croissant – který vypadal naprosto božsky – tak Vagabond rozhodně stojí za návštěvu.

   IMG_0559IMG_0562

My friend E. and I decided to start exploring places in London we’ve never been to before, just to make the most of the suddenly free, almost holiday-like days. And because we’ve each seen the sights and tourist places multiple times – it sounds crazy but it’s true – our first steps led us to tour around cafés we haven’t visited yet. Those kinds of places are really not hard to find. Sometimes I wonder what it would be like if I set up a goal for myself to visit a new café every single day. It would probably keep me occupied for the next ten to twenty years. 

Because London decided to welcome us into our freedom by bringing the rain of the century, we hid in Vagabond café on Holloway road. I arrived early – as always (seriously, what happened to me?) – so I had plenty of time to pick a seat and read Harry Potter, pretending I only do that as a part of my dissertation research but actually enjoying the fact that I don’t have to feel guilty for not studying. 

E. ordered white peach tea and I opted for a green tea, surrendering to my healthy-lifestyle-madness. I’d like to say now, that I really, seriously, honestly tried to like green tea in general but even after all those mugs that I’ve drank in the last few weeks, I cannot say that it’s… my cup of tea (sorry for the obvious joke). 

IMG_0558

However, even though I was slurping down that disgusting green thing (which really wasn’t Vagabond’s fault), that place had its own atmosphere that I quickly became fond of. The café is divided into two parts – the front and the back – connected by a small corridor. I even saw something that looked like a beer garden, which would have been perfect, had it not looked like an apocalyptical movie outside. I liked the front more because the back was a little too hipsterish for me. It was kind of cosy at our little table in the corner though, and as we were drinking our teas, looking at the people around us and those who were running up and down the street without their umbrellas, I decided I liked the place. 

If you’re in North London, looking for a hipster café and are craving an almond croissant – which looked amazing – it’s definitely worth visiting Vagabond. 

Soul-Cleaning

Abychom si rozuměli: nejsem blázen. Mám ráda pořádek, ale uklízení si neužívám, ostatně jako skoro každý. Existuje ale jeden případ, kdy se nemůžu dočkat toho, až se pustím do generálního úklidu.

Hádáte správně: před zkouškou.

Pokaždé, když jsem se připravovala na nějakou velkou zkoušku, přibližně týden před termínem mě popadl pocit, že se doslova topím ve všech těch papírech, poznámkách, grafech, lístečkách, tabulkách, nálepkách a knihách. Okolo mě se vždycky povalovaly chuchvalce prachu a já tam seděla uprostřed pokoje, který vypadal jako papírnictví po výbuchu a nemohla jsem se dočkat, až to konečně všechno vezmu a elegantně to vyhodím do koše.

Je to v podstatě to první, co dělám ráno poté, co zkoušku udělám (nebo si myslím, že jsem ji udělala).

Tentokrát byla celá ta akce trochu hektičtější, než normálně, protože můj pokoj v Londýně má velikost standardních toalet v letadle, takže přesouvat věci sem a tam a snažit se okolo nich uklízet se ukázalo být celkem výzvou. To je taky důvod, proč mi to trvalo přibližně šest hodin.

Jo. Přesně tak.

Každopádně, úklid jsem dovedla do zdárného konce a když se teď dívám na svůj pokoj, ze kterého jsem odstranila dvě obří tašky z Primarku plné papírů, skoro nevidím rozdíl. Řekla bych, že mám trochu moc věcí. Pomalu se sem přestávám vejít. A to jsem se celkem nemilosrdně zbavovala všech poznámek, které jsem vzala do ruky. No, spíš těch poznámek z poznámek z poznámek. Těch původních, obsáhlých, skutečných poznámek se asi nezbavím nikdy.

Dýchá se mi ale daleko líp.

I když to možná spíš bude tím, že jsem konečně vyluxovala ty chuchvalce prachu.

A vyprala závěsy.

A udělala státnice.

Jak se říká: čistý pokoj, čistá hlava. Nebo alespoň já to tak říkám. Ta čistá hlava mi dává možnost vytvářet mentální seznamy všeho, co se svou nově nabytou svobodou plánuju dělat. Ještě mě neopouštějte, teď to teprve všechno začne.

IMG_0553 IMG_0552 IMG_0554

Just to make things clear between us: I’m not crazy. I like living in a tidy room but I’m not a fan of cleaning, just like everyone else. There is, however, one type of cleaning that I thoroughly enjoy. 

Yeah, you guessed it right: after-finals-cleaning up. 

About a week before every important exam, I’ve always developed a feeling that I’m being suffocated by all these papers, notes, graphs, small pieces of paper, tables, post-it notes and books. There were always balls of dust surrounding me and I was sitting in the middle of a room that looked like it was attacked by stationery maniacs and I just could not wait to take it all and throw it into the nearest bin. 

It’s basically the first thing I do in the morning after I pass every exam (or when I at least think that I passed). 

It was all a little bit more hectic this time, considering that my room in London has the size of the loo in a plane. Trying to move all my stuff around and cleaning around them seemed a lot easier than it actually was. Which is probably the reason why it took me about six hours to finish it. 

Yeah. Six hours. 

Anyway, I made it to the end and now, when I’m looking at my room, I cannot understand how I could have thrown away two giant bags from Primark full of papers and still have so many stuff. I guess my shopping addiction is starting to show. And it’s not that I wasn’t ruthless while throwing away my notes (or, well, more like those notes from notes from notes, as I would never get rid of the actual notes), because I was. 

But it is easier to breathe in my room now. 

Although it might be due to the fact that I finally hoovered my floor. 

And washed my curtains. 

And passed that exam. 

You know what they say: tidy room means tidy brain. Or, well, I say that. And that tidy brain gives me the opportunity to come up with mental lists of everything I want to do now that I’ve got my freedom. Bear with me, guys, I’ll keep you posted.