Sinner or a Saint

Už jsem tady psala, jak jsem zjistila, že mám pocit že mě život v Londýně trochu proměnil. Tyhle změny byly jak fyzické (objevily se mi pihy na nose), tak psychické (hlavně v oblasti rozvinutí obsesivní potřeby uklízet). Té největší změny jsem si ale všimla až v podstatě nedávno: jsem nějak moc aktivní.

Abyste mi rozuměli: ze všech sedmi smrtelných hříchů, tím mým byla vždycky lenost. Dobrovolně se přiznávám, že jsem vždycky všechno nechala na poslední chvíli, že jsem se vždycky radši svezla autobusem než abych šla pěšky a že pro mě neexistovalo větší potěšení, než nevylézt celý den z pyžama a válet se v posteli. Pak jsem se přestěhovala do toho svého vysněného města a všechno jsem to musela přehodnotit. Věci můžete nechávat na poslední chvíli jen do okamžiku, kdy zjistíte, že jich je přibližně triliarda, takže na to, abyste je všechny stihli večer před uzávěrkou prostě den nemá dostatek hodin. Autobusem můžete jezdit tehdy, když vás dvě cesty nevyjdou stejně jako boty z Primarku (mimochodem, pohodlnější kecky jsem nikdy neměla). V posteli se můžete válet jen za předpokladu, že se vám do páteře nezavrtává pružina z matrace.

Po těch několika měsících jsem se teda přistihla, že najednou všechny úkoly raději dělám hned jak mi přijdou na stůl, že chodím pěšky vzdálenosti, které bych předtím zavrhla jako moc velké a že se ráno vykopu z postele podivně brzy. Stíhám tak daleko víc věcí, než by se mi kdy zdálo. Můj mozek se naučil pracovat v několika oblastech najednou (což znamená, že vymýšlí co budu vařit, kdy si proboha vyperu, posuzuje příchozí rukopis, doplňuje jména do předtištěných smluv, učí se na státnice a přemýšlí o čem budu večer psát zatímco se domlouvá na kafi s někým, komu jsem ho dneska slíbila a už si nepamatuju kdo to byl). Možná je to tím mírným nepohodlím. Taky bych ale řekla, že s tím má něco společného fakt, že Londýn je prostě tak hektický, že se nemůžete zastavit ani kdybyste chtěli. A možná… jen možná… jo, asi je v tom taky náznak té dospělosti.

Ve víru celé té aktivnosti si pak občas myslím, že osmička je desítka a že ananas je mezinárodní slovo a že půl sedmé je půl osmé, ale to je na jiné povídání.

Shrnuto a podtrženo, v rámci celého toho osobního růstu mě Londýn zbavil mého hříchu. A v žádném jiném se (zatím) nevidím. Zbývá tedy jediná otázka: jsem svatá?

Nemusíte odpovídat (ale můžete).

IMG_0389
Jíst, učit se a aranžovat to na fotku dá zabrat, nemyslete si. ~ Eating, studying and photo documenting it at the same time requires some serious skill, I’ll tell you that.

I’ve already told you about the fact that London changed me a bit. These changes were physical (I’ve got freckles on my nose now) and emotional (mainly the obsessive cleaning thing). However, there is another major change that happened, which I only discovered not so long ago: I’m way too active. 

Just to make things clear: out of all the seven deadly sins, sloth has always been the one that was mine. I admit that I was always putting things off until the very last minute; that I rather took the bus instead of walking; and that the definition of paradise for me was pretty much staying in my pyjamas, lying in bed all day long. And then I moved to my dreamy London and suddenly, everything changed. I discovered that you can only put off so many things before you realise that the day is simply not long enough for you to handle them all. You can take the bus twice or you can go and buy yourself new shoes in Primark for the same amount of money (by the way: THE most comfortable pair of shoes ever). And you could stay in bed but there’s a serious threat that your spine will get pierced by that spring inside your mattress. 

After all those months, I suddenly realised that I do all my work as soon as it’s assigned, that I normally walk distances I would have never dreamt of before, and that I drag myself out of bed way earlier than used to be usual for me. In return, I get done more stuff in a day than I ever thought was possible. My brain also learned how to work on several levels at once (meaning, that I’m thinking about what I’ll cook for dinner, when the hell am I going to do my laundry, I’m considering a submission, filling in contract templates, studying for my final exam, thinking about my next blog post and meanwhile promising to go for a coffee soon with someone whom I can’t recall at the moment). Maybe it’s caused by that certain level of discomfort. But I’d say it has a lot to do with the fact that London is just so busy that you can’t really stop, not even if you wanted to. And maybe… just maybe… yeah, maybe it has a lot to do with growing up as well. 

Sometimes, out of all that activity, I mistake the number eight for number ten, I’m convinced that the czech version of the word pineapple is internationally used, and that half seven means half eight… but these stories are for another time. 

All in all, London taught me how to overcome my sin. And I cannot see myself in any other of the seven deadly ones (yet). There’s only one question then: am I becoming a saint?

You don’t have to answer that (but you can).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s