Welcome to Wellcome

Za dávných časů, když jsem ještě byla v Londýně, jsme se Z., A. a já vypravily na nedělní oběd, abychom nabraly trochu energie po prohýřené noci (jo, byla to ta neděle po Gatsbyho plese). Naše volba padla na Wellcome Kitchen, která sídlí ve stejné budově jako Wellcome Trust. Z. totiž měla vouchery pro tři osoby, které nám všem zredukovaly účet na polovinu, takže to byla celkem jasná volba.

Od restaurace v muzeu toho většinou moc nečekáte, ale Wellcome Kitchen se stala mým oblíbencem. Jsem tak trochu blázen na talířky, hrnečky a obecně to, jak jídlo vypadá, takže mě zeleno-bílá porcelánová kombinace opravdu potěšila. Nehledě na to, že jídlo bylo skvělé. Z. a A. šly do hovězího steaku, já se rozhodla pro lososový karbanátek s holandskou omáčkou. Se svou velmi dospělou volbou jsem byla naprosto spokojená, i když se přiznám, že jsem holkám trochu záviděla ty hranolky.

Neděle to byla naprosto líná. Venku pršelo, v hlavě nám dunělo (všimli jste si, že s přibývajícím věkem už máte po party kocovinu i když jste vůbec nic nepili?), takže jsme si v první chvíli ani jedna nevšimla, že číšník se Z. omylem zeptal, jestli chce “do té limonády přinést prdel” místo ledu. Došlo nám to, až když se skoro zhroutil v záchvatu smíchu. Musím říct, že to bylo snad poprvé, kdy jsem nebyla ve středu přízvukového trapasu já.

Z. i A. se po steaku odhodlaly ještě na sladkou tečku, zatímco já si dopíjela své obří capuccino a pak jsme se vydaly prozkoumat Wellcome Trust. Kromě opravdu děsivého zubařského křesla jsem našla pár dalších zajímavostí – jako třeba lístečky, na které máte napsat něco opravdu osobního a potom to přilepit na nástěnku. Vzala jsem si lístek, napsala něco opravdu osobního a pak si ten lístek sbalila do kabelky. Přijde mi celkem vtipné, že nejsem ochotná nechat anonymní osobní vzkaz v muzeu, ale vedu si internetový blog. Dokonce jsem si udělala svůj autoportrét – a zjistila, že existuje důvod, proč se ze mě nikdy nestane aktivní umělec.

Každopádně jsem se ten den cítila trochu jako ve filmu. A to i když jsem cestou domů běžela na zastávku s vyhrnutým tričkem přes hlavu (protože my v Londýně deštníky prostě nenosíme) a ukazovala tak světu své vypracované břicho. Ha.

IMG_0765 IMG_0767 IMG_0766 IMG_0761 IMG_0772 IMG_0776

Once upon a time, when I was still in London, Z., A. and I decided to go for a Sunday lunch so that we would get some energy after a long, long night (yeah, it was the Sunday after Gatsby’s ball). Our choice went to the Wellcome Kitchen which is a restaurant inside the building of the Wellcome Trust. Z. had vouchers for three people that cut each of our bills in half, so… yeah. 

You never expect much from a restaurant located inside a museum, do you, but I have to say that Wellcome Kitchen got me. I’m a little obsessed with nice little plates and cups and overall food aestethics, so I was thrilled by the green-white porcelain combo. Not to mention the food was delicious. Z. and A. decided to have a beef steak, I opted for salmon fishcake with hollandaise sauce. I was pretty happy with my adult choice but I have to admit that I was a little bit jealous of their chips. 

It was one of those lazy Sundays. It was raining outside and our heads were spinning (did you notice that, as you get older, you get hangover even when you didn’t drink anything?) so we didn’t even notice that the waiter asked Z. if she wants “an ass with her lemonade” instead of ice, at first. We did notice, however, when he went down laughing, though. I have to say, it was probably the first time an accent faux pas happened that I wasn’t the one causing it. 

Z. and A. dared to grab a little dessert after the lunch while I was sipping from my giant capuccino, feeling absolutely content. Then we went to explore the Wellcome Trust. Apart from seeing a really disturbing dentist’s chair, I found some interesting stuff – like little pieces of paper where you’re supposed to write something really personal and then stick it on the board. I took one piece, wrote something really personal and then put it in my bag. It’s funny that I’m not able to leave an anonymous note in a museum but I do write a personal online blog. Aaand I also drew my own portrait – and found out why exactly I’ll never become an active artist. 

Anyway, that Sunday it felt like being in a movie or something. Even when I was running to a tube station with my blouse over my head (because we never carry umbrellas around in London, why would we?), showing the world my stunning abs. Ha.

Under Control

Nebudu nic předstírat, trochu jsem svůj blog od chvíle, co podvozek letadla dosedl na plochu letiště v Praze zanedbala. Vlastně ne trochu, ale hodně.

Člověk by si myslel, že Londýn je hektičtější než Praha, ale pravda je taková, že jsem se tu od té doby ještě nezastavila. V průběhu těch tří měsíců, co jsem v Londýně naposled strávila, jsem si svoje rodné město trochu zidealizovala. Říkala jsem si, jak je tu všechno poklidné a normální a jak tady budu všechno stíhat daleko líp. Myslím, že už teď všichni víme, že jsem se mýlila. Doma je totiž pořád co dělat.

A tak teď pořád běhám sem a tam, začnu jednu věc, pak druhou, tu první nedokončím, dokonce na ni už ani nepomyslím, vejdu do místnosti s jasným úmyslem a za pět sekund už se věnuju úplně jiné činnosti než jsem původně měla v plánu. A takhle pořád dokola. Možná to je ta dospělost, ale pokud mám být upřímná, musím se přiznat, že toužím po té svojí organizovanosti. Rozhodla jsem se teda trochu uklidnit a zase si pořádně nalinkovat život.

Abyste si nemysleli, že jsem se za poslední tři týdny flákala, tak jsem:

  • se naučila vařit několik ultra zdravých jídel (recepty přijdou)
  • řídila víc, než za celých pět let, co mám řidičák (panebože)
  • pořád dodržovala svůj ranní rituál
  • se přihlásila do výběrového řízení o jednu stáž
  • napsala přesně dvě slova do diplomky
  • strávila dvě hodiny v národní knihovně
  • provedla jeden výzkumný rozhovor
  • viděla několik známých
  • se rozplývala (už třikrát) nad svojí skoro-neteří
  • vyhodila 75 procent svého oblečení
  • prošla půlku Prahy pěšky
  • vytvořila několik šperků
  • ostříhala si vlasy

Všechno jsem ale prováděla v takovém nějakém bláznivém sletu událostí, takže si asi budu muset napsat seznam věcí, co budu každý den dělat. Ukázalo se, že bez jasného rozvrhu se mi život trochu vymyká z kontroly.

Jako první věc na svůj seznam dávám, že odteď alespoň třikrát za týden přidám článek na blog. Když to neudělám, můžete mi to vyčítat v komentářích. Howgh.

IMG_0227

I’m not gonna lie, my blog and I estranged a little since the moment my plane landed on the Prague airport. Well, not a little… a lot. 

One would think that London is much more hectic than Prague but the truth is, I haven’t stopped moving since I got back. Thorough all those months I spent in England the last time, I came to idealise Prague a little bit. I imagined it being quiet and relaxed and I thought that I’ll have all the time in the world when I get here. I think we can all see that I was wrong. Clearly. Because there’s always something to do. 

And so I’m running up and down all the time; I start doing one thing, then another one and I then I never finish any of them; I walk into a room with a clear intention of doing something and end up doing something completely different. That’s what my life has become. Maybe it’s the adult thing but if I have to be honest, I must say that I’m yearning my organised life again. So, I decided to calm down and bring some of that organisating back. 

Just to make things clear between us, I wasn’t being lazy, ok? In the last three weeks, I have:

  • learned how to cook several healthy meals (recipes to come)
  • driven more than I had since I got my licence five years ago (oh, god)
  • applied for an internship opportunity
  • written exactly two words for my dissertation 
  • spent two hours in the national library
  • had one research interview 
  • seen some of my friends 
  • been gushing over my almost-niece (three times already)
  • thrown away 75 percent of my clothes 
  • walked around half the Prague by foot 
  • made some jewelry 
  • cut my hair 

But I did all of it in such a weird, confusing spiral of events that I realised I need to create a to-do-list. It seems that without something like that, my life gets out of control. 

The first thing on my list will be a following resolution: I will update my blog at least three times a week. This is an official statement. You can hold it against me in the comments if I fail. Howgh.

Great, Gatsby

Ti z vás, kteří mě sledují na Facebooku už vědí, že jsem v sobotu byla na letním plese UCL s tématem prohibice. Ti samí lidé také vědí, že jsem se ten večer dušovala, jak hned zítra ráno napíšu příspěvek na blog. Nakonec jsem ale zjistila jeden zásadí rozdíl v životě po dvacítce: když se vrátíte domů z večírku ve tři ráno, tak se můžete rozloučit s tím, že byste další dva dny byli nějak extra produktivní. A to jsem ani nebyla opilá.

Lístky jsme si s A. a Z. kupovaly ještě začátkem května. Utratily jsme za ně celé jmění, ale rozhodla jsem se ty peníze obětovat, když mělo jít o oslavu toho, že zřejmě už nikdy nebudu chodit do školy (děsivé, že?). Celá akce měla být ve stylu dvacátých let, na což jsem zcela náhodou měla v šatníku dokonalé šaty. V den D jsem ještě zaběhla do Primarku, koupila jsem si čelenku, našla si tutorial na Youtube a pustila se do příprav s předstihem. Takže jsem byla hotová hodinu předtím, než jsme plánovaly vyrazit. Ještě třikrát jsem si tedy přelakovala vlasy (což se ukázalo jako opravdu dobrý nápad) a nakonec jsme se Z. vylezly z domu s tím, že se k nám A. připojí později.

Malá poznámka na okraj: člověk by si myslel, že vzhledem ke všem těm módním kreacím, které se tady v Londýně objevují, budou lidi trochu apatičtější k přítomnosti dvou holek z Fitzgeraldova románu.

Na místo jsme se dostaly mezi prvními, takže se nám povedlo vyfotit se v přistavených starých autech a dokonce jít na kolotoč bez toho, abychom musely hodinu čekat ve frontě. Mimochodem, ty klece na kolotoči byly pro dvě osoby a na levé straně byla páka, při jejímž zatažení se celá klec otočila vzhůru nohama. Uvaděč se na nás jednou podíval a posadil Z. na levou stranu. Na jednu stranu jsem ráno, že jsem kabelku i s mobile nechala v bezpečí na zemi; na druhou stranu je škoda, že vám nemůžu ukázat žádné psychedelické video toho, jak to vypadá, když se dostanete do jejích spárů.

Nějakým záhadným způsobem celá ta jízda na kolotoči ve mě probudila dobrou náladu, která se mě pak celý večer držela. Dala jsem si hotdog, dokonce jsem si dopřála trochu vína a když nastal čas jít tancovat, skákala jsem tak vehementně, až jsem sama sobě dupla na nohu. Poté, co jsme prošly oba stany s hudbou a já si skoro zlomila kotník, když jsem si nevšimla schodu, jsme večer zakončily v jídelně. Původně jsme se tam jen šly napít, ale náhodou tam zrovna začínala hrát živá kapela blues. Trvalo to asi tak pět sekund, než mě někdo vtáhnul do tancujícího kola.

A jak jsem tam tak skákala, okolo mě samé osmnáctileté děti (a pořád se nedokážu smířit s tím, že jsou pro mě teď osmnáctiletí děti), cítila jsem se podivně vyrovnaně. Měla jsem podezření, že ten ples bude zábava, ale skutečnost předčila moje očekávání. Zatancovala jsem si s kokosem (Z. ho vyhrála v jednom z pouťových stánků), zahrála jsem si na dámu a nikdo se neopil a nezvracel (alespoň nikdo z nás). Pch. Kdo by nechtěl pařit jako Gatsby?

Ve dvě ráno jsme se pomalu odebraly na cestu na autobus. U východu jsem dostala pantofle, které rozdávali všem zoufalým dámičkám na podpatcích (sladké, že?).

A když jsem pak seděla v nočním autobuse, dívala jsem se na upršený Londýn a všechno vypadalo podivně klidně, musela jsem mít Londýn o trochu raději. Takhle, po skvělém večírku, když se cítím extra dospěle (to ten kolotoč) a v ranních hodinách je Londýn nejhezčí. Takhle je to tak trochu moje město.

Teda, když zrovna nenastoupí do autobusu feťák a neohodí A. celý její outfit majonézou.

No… alespoň, že ji nepozvracel. Že jo.

IMG_0725 IMG_0724 IMG_0733 IMG_0751 IMG_0721 IMG_0736 IMG_0747 IMG_0704 IMG_0723 IMG_0708

Those of you who are following me on Facebook know that I was at the UCL Summer Prohibition Ball on Saturday. Those people also know that I was promising a blog post right on Sunday morning. However, I’ve realised the biggest difference in life after you turn twenty: when you come back home after 3 a.m. once, you can’t really expect to be productive for the next two days or so. And I wasn’t even drunk. 

I bought the tickets with A. and Z. back in the beginning of May. We spent a little fortune on them but I decided to make that sacrifice in order to say goodbye to school for good (scary, huh?) in a sufficient way. The whole thing was supposed to be 1920s-themed and I – weirdly enough – found just the perfect dress for that in my wardrobe. On the day, I just ran to Primark, bought a headband, found a tutorial on Youtube and started preparing myself well in advance. Which, of course, meant that I was ready an hour before we were supposed to leave. So I fixed my hair with a hairspray three more times (very good move) and then we finally got on the way, Z. and I. We left A. behind, letting her to finish her attire, saying we’ll meet her there. 

Just a quick observation: you would think that with all these fashion statements people are wearing here in London, people would not be surprised to see two girls straight from Fitzgerald’s novel on the tube, right? Right. 

We got there early enough so that we got the chance to take photos in old cars and go to the ride without having to queue for an hour. By the way, every cage on that ride had two seats and the person sitting on the left had the power to decide if the cage will turn upside down or not. The guy who owned the ride took one look at us both and put Z. on the left. On the one hand, I’m glad I left my handbag along with my phone safely on the ground; on the other hand, it’s a shame that I can’t show you a psychedelic video of what happens when you leave your life in Z.’s hands. 

For some reason, that whole ride made me happy and that feeling stuck with me until the end of the night. I had a hotdog, I even drank a little bit of wine and when the time to go dancing came, I did so in such manner that I managed to step on my own foot. After we stopped in both disco-stands, and after I almost broke my ankle when I didn’t realise there was a step, we finished our evening in the foodhall. We only intended to stop by there for a drink but found out that there was a live band playing blues. It was about five seconds before I found myself being dragged into the circle of dancing bodies. 

And as I was jumping to the rythms of blues, surrounded by eighteen-year-old kids (and I still can’t believe that 18-year-olds are kids for me now), I felt weirdly complete. I had my suspisions before that this party will go well but the level of fun I had was beyond my exceptions. I mean, I dance with a coconut (Z. won one in the competition stand), I looked like a proper lady and nobody got drunk and sick (at least no one from our group). Pch. Who wouldn’t want to party like Gatsby? 

When 2 a.m. showed its head, we slowly began our journey home. I was offered slippers on my way out. They were handing them out to every desperate high-heels-wearing lady. Sweet, right. 

And when I was sitting in the night bus, looking out of the window on the rainy streets of London, I couldn’t help but like it a little bit more. Like this, after a great party, when I feel very grown up (it’s the ride, clearly) and just before the dawn, London is most beautiful. At times like these, it’s kind of my city. 

Well, at least until a junkie shows up with a sandwich and spills mayonnaise all over A.’s outfit. But… he didn’t throw up on her, so that counts for something. Right?