Welcome to Wellcome

Za dávných časů, když jsem ještě byla v Londýně, jsme se Z., A. a já vypravily na nedělní oběd, abychom nabraly trochu energie po prohýřené noci (jo, byla to ta neděle po Gatsbyho plese). Naše volba padla na Wellcome Kitchen, která sídlí ve stejné budově jako Wellcome Trust. Z. totiž měla vouchery pro tři osoby, které nám všem zredukovaly účet na polovinu, takže to byla celkem jasná volba.

Od restaurace v muzeu toho většinou moc nečekáte, ale Wellcome Kitchen se stala mým oblíbencem. Jsem tak trochu blázen na talířky, hrnečky a obecně to, jak jídlo vypadá, takže mě zeleno-bílá porcelánová kombinace opravdu potěšila. Nehledě na to, že jídlo bylo skvělé. Z. a A. šly do hovězího steaku, já se rozhodla pro lososový karbanátek s holandskou omáčkou. Se svou velmi dospělou volbou jsem byla naprosto spokojená, i když se přiznám, že jsem holkám trochu záviděla ty hranolky.

Neděle to byla naprosto líná. Venku pršelo, v hlavě nám dunělo (všimli jste si, že s přibývajícím věkem už máte po party kocovinu i když jste vůbec nic nepili?), takže jsme si v první chvíli ani jedna nevšimla, že číšník se Z. omylem zeptal, jestli chce “do té limonády přinést prdel” místo ledu. Došlo nám to, až když se skoro zhroutil v záchvatu smíchu. Musím říct, že to bylo snad poprvé, kdy jsem nebyla ve středu přízvukového trapasu já.

Z. i A. se po steaku odhodlaly ještě na sladkou tečku, zatímco já si dopíjela své obří capuccino a pak jsme se vydaly prozkoumat Wellcome Trust. Kromě opravdu děsivého zubařského křesla jsem našla pár dalších zajímavostí – jako třeba lístečky, na které máte napsat něco opravdu osobního a potom to přilepit na nástěnku. Vzala jsem si lístek, napsala něco opravdu osobního a pak si ten lístek sbalila do kabelky. Přijde mi celkem vtipné, že nejsem ochotná nechat anonymní osobní vzkaz v muzeu, ale vedu si internetový blog. Dokonce jsem si udělala svůj autoportrét – a zjistila, že existuje důvod, proč se ze mě nikdy nestane aktivní umělec.

Každopádně jsem se ten den cítila trochu jako ve filmu. A to i když jsem cestou domů běžela na zastávku s vyhrnutým tričkem přes hlavu (protože my v Londýně deštníky prostě nenosíme) a ukazovala tak světu své vypracované břicho. Ha.

IMG_0765 IMG_0767 IMG_0766 IMG_0761 IMG_0772 IMG_0776

Once upon a time, when I was still in London, Z., A. and I decided to go for a Sunday lunch so that we would get some energy after a long, long night (yeah, it was the Sunday after Gatsby’s ball). Our choice went to the Wellcome Kitchen which is a restaurant inside the building of the Wellcome Trust. Z. had vouchers for three people that cut each of our bills in half, so… yeah. 

You never expect much from a restaurant located inside a museum, do you, but I have to say that Wellcome Kitchen got me. I’m a little obsessed with nice little plates and cups and overall food aestethics, so I was thrilled by the green-white porcelain combo. Not to mention the food was delicious. Z. and A. decided to have a beef steak, I opted for salmon fishcake with hollandaise sauce. I was pretty happy with my adult choice but I have to admit that I was a little bit jealous of their chips. 

It was one of those lazy Sundays. It was raining outside and our heads were spinning (did you notice that, as you get older, you get hangover even when you didn’t drink anything?) so we didn’t even notice that the waiter asked Z. if she wants “an ass with her lemonade” instead of ice, at first. We did notice, however, when he went down laughing, though. I have to say, it was probably the first time an accent faux pas happened that I wasn’t the one causing it. 

Z. and A. dared to grab a little dessert after the lunch while I was sipping from my giant capuccino, feeling absolutely content. Then we went to explore the Wellcome Trust. Apart from seeing a really disturbing dentist’s chair, I found some interesting stuff – like little pieces of paper where you’re supposed to write something really personal and then stick it on the board. I took one piece, wrote something really personal and then put it in my bag. It’s funny that I’m not able to leave an anonymous note in a museum but I do write a personal online blog. Aaand I also drew my own portrait – and found out why exactly I’ll never become an active artist. 

Anyway, that Sunday it felt like being in a movie or something. Even when I was running to a tube station with my blouse over my head (because we never carry umbrellas around in London, why would we?), showing the world my stunning abs. Ha.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s