We’ll Always Have That Snowman

První dva týdny po mém příjezdu do Prahy se počasí snažilo tvářit, že žádné léto neprobíhá. Oblečení jsem musela nosit vysloveně podzimní, pršelo víc než v Londýně a asi na den nebo dva jsem koketovala s myšlenkou, že bych mohla vytáhnout svou zimní obuv. Ty dny jsem trávila v zajetí nostalgických vzpomínek na všechna léta v mém životě a toužila jsem po takovém tom opravdovém vedru, před kterým nemůžete utéct. Trochu mi to připomínalo ty zimní noci v Londýně, kdy mi společnost dělalo jen moje nefungující topení a obláčky páry tvořené mým dechem.

No dobře, až takhle dramatické to nebylo. Ale skoro jo.

Nicméně, moje přání se vyplnilo a po dvou týdnech se konečně oteplilo. Tak strašně, že tady teď oficiálně vyhlašuju, že si už nikdy nebudu tak idealizovat čtyřicetistupňová vedra. Ty tropické dny vyvrcholily tím, že jsem se ocitla na zahradě u bazénu u rodinných známých spolu se skoro celou partou z mého dětství. Abyste rozuměli, biologicky jsem jedináček, ale to neznamená, že nemám sourozence. Vlastně je hned několik lidí, ke kterým přechovávám sesterský vztah a nejdelší takové sourozenectví udržuju s L. a M. V tomhle seskupení platím za benjamínka, na což jsem si nikdy nestěžovala. Když jsme byli děti, nedokázala jsem si představit prázdniny bez nich a společně jsme si prošli obdobím, kdy jsme si hráli na policajty, kreslili na trička, L. nás s M. oddala, takže jsem vlastně už devatenáct let vdaná, společně jsme sledovali horory (to oni můžou za mojí panickou hrůzu z panenek, protože mi představili Chuckie a já se z toho nikdy nevzpamatovala) a taky jsme měli epizodku, kdy jsme postavili hermafroditního sněhuláka. Nebylo těžké považovat je za rodinu. Vyrostla jsem s nimi. A jak jsme rostli, tak se nám životy měnili a my jsme najednou začali řešit skutečné svatby místo těch falešných.

Tak jsem tam v tu línou neděli ležela na dece, slunila jsem se, grilovala, četla si, psala, plavala v bazénu a vyhlašovala, jak strašně mi chutná hroznové víno (kdybyste mě znali, tak víte, že tohle vyhlášení je prostě ultimátním důkazem toho, že se mi změnily chutě) a nostalgicky jsem si vzpomínala na doby, kdy L. ještě měla stejné příjmení jako M., kdy já nežila v Londýně, kdy jsme stavěli toho sněhuláka a kdy si L. opravdu ráda vyrážela dech při nejrůznějších aktivitách. L. je teď vdaná, stala se maminkou, M. se odstěhoval do Dubaje a já lavíruju na prahu dospělosti. Řekla bych, že je tedy dost pravděpodobné, že už se nebude opakovat ten večer, kdy mi L. šest hodin pletla po celé hlavě copánky, abych si je tři dny nato rozpustila a celý vlnitý efekt mi vydržel přibližně patnáct minut.

Na životě je ale dobré to, že si pořád můžete vytvářet nové vzpomínky. A možná si to budu užívat daleko víc, až to budou naše děti, kdo budou ze sněhu uplácávat úchylné postavičky. Uvědomila jsem si to, když se M. ozval na Skypu a naše trio bylo zase na chvíli pohromadě. Možná už si nehrajeme na policajty a možná už jsme dost staří na to, abychom se dívali na horory kdy chceme a možná se naše rozhovory točí okolo jiných věcí, ale toho sněhuláka budeme mít vždycky společného.

IMG_1256 IMG_0833 IMG_0831

The first two weeks after I arrived to Prague, the weather was trying to pretend that there’s no summer going on. I had to wear autumn clothing, the rain was stronger and more frequent than it ever was in London and I was considering looking for my winter boots for a day or two. I spent those days in the state of nostalgic rememberance of the glorious summer days of my childhood and I was wishing for that kind of heat that drives you crazy. It reminded me of the winter nights in London, when I was alone with my non-functioning radiator and I watched my breath coming out of my mouth. 

Okay, maybe it wasn’t that bad. But it almost was. 

Anyway, my wish came true and after two weeks, the weather got really summer-y. So summer-y, in fact, that I can officialy proclaim that I will never, ever wish for that kind of heat again. Ever, ever, ever. Those tropical days resolved in me visiting our family friends’ garden with a swimming pool, along with pretty much my whole childhood gang. Just so you know, biologically, I’m an only child but that doesn’t mean that I don’t share a sibling-like relationship with certain people. In fact, I feel like a sister to several people and the siblings I’ve known the longest are L. and M. I’m the youngest one in this group and I’ve never complained about that. When we were children, I couldn’t imagine any holidays without them; we went through a phase when we were pretending to be policemen, when we drew on our T-shirts, when L. arranged a wedding for M. and I – which means that I’ve been married for the last nineteen years – when we watched horror films together (they are the reason why I hate dolls… they introduced me to Chuckie and it stayed with me) and we also had an episode when we built a hermaphrodite snowman. It wasn’t hard to think of them as family. I grew up with them. And as we were growing up, our lives started to change and all of a sudden, we started discussing real weddings instead of the fake ones. 

So, I was laying there on the blanket, sunbathing, I was grilling, reading, writing, swimming and declaring how much I love the grapes (if you knew me, you would know that this is the ultimate proof that my taste has changed drastically) and all the while I was nostalgically recalling the times when L. had the same surnames a M., when I wasn’t living in London and when L. had a hobby of bowling over during various activities. Now, L. is married, she’s also a mum, M. moved to Dubai and I’m balancing at the edge of adulthood. I’d say it’s pretty certain now that there will be no more evenings spent by L. braiding my hair for six hours so I could unbraid it three days later and finally have curly hair for, like, fifteen minutes. 

But the good thing about life is that you can always make new memories. And maybe I’ll be enjoying it even more when it’ll be our children who will be building weird statues out of snow. I came to this conclusion when M. called us on Skype and our trio was reunited once again. Maybe we’re not pretending to be policemen any more, and maybe we’re old enough to watch horror films now and maybe our conversations are about different things than before but we’ll always have that snowman. 

The Leaver’s Dance

Po poněkud hektickém pobytu v Praze jsem se vrátila do Londýna, abych tady dokončila diplomku a upevnila vztahy s lidmi, co byli za poslední měsíce jako moje zahraniční rodina. S mým návratem do Anglie se navrátil můj denní režim a tím pádem předpokládám, že se mi podaří nahodit těch přibližně padesát článků, které jsem měla v plánu napsat a nikdy jsem se k tomu nedostala.

Pro dnešek stačí říct, že když jsem odsud v červnu odjížděla, Londýn a já jsme spolu právě prožívali trochu bouřlivý vztah. Přijde mi, že tohle město je jako kluk, se kterým chodíte na prahu dospělosti. Chvilku si ho idealizujete, chvilku ho nenávidíte a nakonec vás to změní, ať chcete nebo ne. Londýn byl vždycky moje srdcovka, moje nejoblíbenější město. A tak jsem se včera rozhodla projít se domů ze školy pěšky (což je přibližně stejná dálka jako jít z jednoho konce Prahy na druhý. A zpátky.), abych si připoměla, že i když mě občas vážně štve, zůstaneme po rozchodu alespoň minimálně dobrými přátely.

____________________

After I went to Prague for a while and experienced a rather hectic period of time there, I came back to London last week to finish up my dissertation and tighten the relationships with people who were like my foreign family these last months. With my English comeback, I somehow regained the ability to stick to a time-schedule, which means that I might even be able to publish those – approximately fifty – blog posts I wanted to publish while I was in Prague and never found the time to do it. 

For today, I think that this one will be sufficient. When I was leaving for Prague in June, London and I were having a somehow rocky relationship. I think this city is like that boyfriend your dating just before you step into adulthood. You idealize him at one moment, hate him at another and in the end, you come out changed. Whether you like it or not. London has always been my love, my favorite city. And so I decided to walk home from school yesterday (which is about the same distance as walking from one end of Prague to the other. And back.), so that I could remind myself that even if it annoys me to no end sometimes, it’s certain that we’ll at least leave things in a pretty friendly way after we break up. 

IMG_0334 IMG_0345 IMG_0350 IMG_0343 IMG_0337 IMG_0336 IMG_0346 IMG_0328 IMG_0348 IMG_0347 IMG_0341 IMG_0340 IMG_0333 IMG_0338 IMG_0329 IMG_0330 IMG_0331 IMG_0339 IMG_0332

The Breakfast Club

Na někoho, kdo dvacet dva a půl roku nejdůležitější jídlo dne zcela ignoroval, se ze mě stal podivný snídaňový maniak. Od chvíle, co jsem se začala budit brzy a každé ráno cvičit se ranní přísun energie pro mě stal naprostou nutností. Prostě si najednou nedokážu představit, že bych se dokázala vypravit z domu s prázdným žaludkem. Zašlo to dokonce tak daleko, že jsem snídaně povýšila na mou oblíbenou formu socializace, takže pokaždé, když se mám s někým sejít, nadšeně navrhuju, aby to bylo ráno. A tak se stalo, že jsme s mou kamarádkou B. založily snídaňový klub.

Začalo to v podstatě nevinně. B. bydlí v Praze ve stejné čtvrti jako já, takže jsme mohly společně projít předtím, než jsme se rozhodly sednout si v Cafe Calma blízko Dejvické. V průběhu mého pražského pobytu jsem si uvědomila, o kolik méně pěší chůze se mi dostává, takže mi tahle ranní před-snídaňová procházka přišla vhod. Bylo to svěží ráno, obloha bez mráčku, svítilo slunce a my otevřely jídelní lístky a zjistily, že Calma nabízí celé snídaňové sety, což nás potěšilo víc, než jsem ochotná přiznat. Po pár zmatených chvílích ohledně čísel, označujících alergeny, které se v daných jídlech nachází (důkaz, že jsem opravdu hodně dlouho nebyla v restauraci) jsme se obě dvě nezávisle na sobě rozhodly pro grepový fresh, espresso a jogurt s müsli a čerstvým ovocem. Naprosto dokonalá kombinace. Navíc nám k našemu překvapení místo malé skleničky müsli, kterou bychom asi všichni čekali, přinesli každé celou mísu. Tak jsme se do toho pustily a asi v průběhu dalších pěti sekund jsme se rozhodly, že hned další středu si tohle setkání musíme zopakovat. A přesně to jsme udělaly.

Příští středu jsme se sešly na stejném místě, posadily jsme se k “našemu” stolku a objednaly si úplně stejné jídlo. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát bylo slunce schované za mraky a okolo nás se proháněla taková malá tornáda. Nás to samozřejmě neodradilo od sezení venku. Že to možná nebyl úplně nejlepší nápad se projevilo v okamžiku, kdy jsme otevřely jídelní lístky (a vlastně vůbec nevím, proč jsme si myslely, že bychom si snad daly něco jiného než to müsli) a dva volně vložené papíry s poledním menu se najednou vznesly do vzduchu a skončily o několik metrů dál na ulici. Položila jsem tedy na svůj jídelní lístek mobil, abych ho zatížila a chtěla jsem se zvednout, abych se vydala na záchrannou misi, když se najednou zvedl další poryv větru, shodil můj mobil na zem a já málem spadla ze židle.

Celá ta situace vypadal trochu jako kdyby ji vymyslel Charlie Chaplin.

Než jsem se vzpamatovala, obě polední menu zmizely v útrobách Prahy. S B. tedy dlužíme Cafe Calma dva papíry (ale při vší naší dospělosti jsme se nepřiznaly). Nicméně, zbytek snídaně proběhl bez trapasů a my si to znovu užily, takže jsme se vypravily na další snídani, tentokrát v neděli. Jestli chcete názor zkušeného snídaňologa, tak si ji v neděli radši udělejte doma sami, pokud nechcete bloudit po celé Praze 6 a hledat, kde mají v devět ráno otevřeno. Naše oblíbená Calma totiž v neděli otevírá až ve dvanáct. Já jsem se samozřejmě chtěla připravit dopředu, takže jsem na internetu našla snídárnu, která měla být otevřená od devíti. Když jsme se tam dopotácely a vítězoslavně jsme se chtěly usadit na zahrádku, zjistily jsme, že internet nemá vždycky pravdu a že je zavřeno. Tak jsme se zase plahočily na druhou stranu Dejvic a nakonec jsme skončily přímo na hlavní ulici, kde jsme se překvapivě obě rozhodly dát si müsli s jogurtem a čerstvým ovocem.

Třetí setkání snídaňového klubu proběhlo úspěšně a já už se tak trochu nemůžu dočkat, až se vrátím z Londýna a znovu zasednu na naše místa. Už se mi na ten jejich jogurt sbíhají sliny.

P.S.: Psala jsem tenhle příspěvek, sedíc na posteli v pyžamu, jako zvukovou kulisu jsem si pustila film a někde uprostřed toho všeho psaní najednou slyším: “…tohle není blog, který můžeš napsat v pyžamu!”

Ale je, abyste věděli.

IMG_0834 IMG_0835 2 IMG_1273 IMG_1274 2

For someone who has ignored the most important meal of the day for twenty two and a half years, I became weirdly obsessed with breakfasts. Since the moment I started waking up early and exercising every morning, I discovered that a morning shot of energy is absolutely necessary for me. I can’t even imagine that I would leave the house without eating anything first. It’s gotten so far that breakfasts are my preferred form of socializing now. Every time somebody suggests we should meet up, I always come up with a morning meeting. And so my friend B. and I came to establishing The Breakfast Club. 

It started out as an innocent one-time thing. B. lives in my neighborhood in Prague so we could meet and walk a little bit before we decided to sit in Cafe Calma near Dejvická (giving you some tourist-y tips here, guys). During my Prague vacation, I noticed that I walk a lot less there than I do in London so I was glad I got to get some steps done. It was a fresh morning, the sky was clear, the sun was shining and we opened the menus and found out that Calma offers breakfast sets. Which cheered us up a lot more than I’m willing to admit. After a few confusing moments when we were deciphering the numbers that are supposed to tell you what allergens might the food include (a clear evidence of how long I haven’t been to a restaurants) we both independently decided to get a fresh grape juice, an espresso and a yoghurt with granola and fresh fruit. Heaven. Especially when what they brought us wasn’t a small glass with a few drops of granola inside but a huge (and I mean huge) bowl full of food. We dug into it and within the next five seconds we knew that we’re gonna do this again soon. And we did. 

We met the next Wednesday on the same spot, went to the same café, ordered the same breakfast set. The only difference was the weather – the sun was hidden behind the clouds and a little hurricane was happening around us. It naturally didn’t stop us from sitting outside, which resulted in a scene when we opened our menus and two spare papers elegantly flew into the air and ended up on a sidewalk a few meters from us. I put my phone on the menu, thinking it’ll keep it in place on the table and wanted to get up to go on a rescue mission but another gust of wind threw my phone on the ground and almost threw me there too. 

That whole scene looked like something Charlie Chaplin might come up with. 

Before I contained myself, both of those poor papers were lost somewhere in Prague. So, B. and I owe Cafe Calma papers now (but, as the adults we are, we didn’t tell them). Anyway, the rest of the breakfast went well, we had a great time and so the next week, we went for yet another breakfast. This time, it was on Sunday. Let me tell you this, guys, if you want some breakfast on Sunday, you might want to make your own at home. Unless you want to wander around the whole of one of the Prague districts, trying to find anything that would be open. Our favourite Cafe Calma doesn’t open until noon on Sundays so we had to find something else. As always, I wanted to be prepared so I looked up a breakfast place on the internet beforehand and it said that they should be open on weekends from nine. When we finally found it and wanted to finally sit down outside, we found out that internet is not right all the time. Yeah, they were closed. So we were wandering through the streets until we found a nice little café on the other side of the neighborhood. Surprisingly enough, we both opted for yoghurt with granola and fresh fruit. The third meeting of The Breakfast Club went well and I can’t wait until I’ll be able to sit in our seats again. Seriously, that yoghurt is too yummy to put down in words. 

P.S.: I was writing this blog post sitting on my bed, wearing pajamas and I had a film playing on my laptop as a background when I heard one character in the film saying: “… and it’s not a blog you can write in your pajamas!”

But it is, just so you know.

Under My Skin (2)

Už jsem si tady stěžovala, že se mi v Londýně zásadním způsobem zhoršila pleť (a nehty… a vlasy…)

Moje DNA mi zajistila kůži jako miminko, takže jsem celou pubertu přežila bez pupínku – i když moje maminka tvrdí, že jsem vlastně žádnou pubertu neměla, takže ji možná prožívám až teď. Byla jsem prostě vždycky zvyklá na to, že vypadám jako kdybych měla make up i bez něj a bylo jedno, jak jsem se vyspala, čím jsem si umyla obličej nebo co jsem snědla. Takže když se mi čelo najednou posypalo krupicí a na tvářích vyrostly boláky o velikosti dvoupence, začala jsem trochu panikařit. Rozhodla jsem se radikálně zakročit a vyměnit úplně všechno, co jsem si patlala na obličej za něco jiného. Krém Nivea soft, micelární voda od Biodermy (jsem asi jediný člověk na světě, kterému prostě Bioderma nevyhovuje) a dosavadní make up putovali do krabice kosmetických zásob a nahradilo je tohle:

  • Dove silk
  • čistící tonikum s Tea Tree od Garnier
  • okurka
  • 21-denní citronový detox
  • zelený ječmen

 IMG_0681

already complained here about the fact that London practically ruined my complexion (and nails… and hair…).

My DNA came with the gene of baby-like complexion so I went through puberty without a pimple – although my mum says that I never went through puberty so maybe it’s here now. Anyway, I got used to having a perfect complexion no matter what I do, what I eat, how much I sleep or what I put on my face. You can imagine what a horror it was for me when I suddenly discovered that my forehead looks like a corn and my cheeks developed pimples as big as 2 pence on them. I decided for a drastical intervention and I changed everything I was putting on my face before for something else. My Nivea soft, Bioderma micellar water (seriously, I’m probably the only person in the world whose complexion doesn’t like Bioderma that much) and the foundation I was using travelled into the box of cosmetics I won’t use any more and they were replaced with these:

  • Dove silk 
  • Garnier tonic with Tea Tree
  • cucumber 
  • 21-day lemon detox 
  • green barley 

IMG_0278

Jak vidíte, šla jsem na to i trochu přírodně. Ohledně toho detoxu musím říct, že jsem si nedělala velké naděje a taky jsem to odhadla správně. Pleť nevypadala ani zdravější, ani zářivější. Nestalo se prostě vůbec nic.

Na druhou stranu, okurka je takový malý zázrak. Poctivě jsem si z ní dělala obklad každý večer (k upřímnému pobavení mé drahé Z.), do toho jsem jedla zelený ječmen a obsesivně si čistila pleť při každé příležitosti a to všechno už nějaký výsledek přineslo. Stejně se mi ale pleť nevrátila do původního stavu až dokud jsem nepřijela do Prahy.

Hned v prvním týdnu svého pražského pobytu jsem narazila na rakytníkový olejový extrakt od Saloos, který teď považuju za svůj nejoblíbenější kosmetický prostředek v historii celého mého používání kosmetiky.

IMG_0668

As you can see, I mixed cosmetic products with nature. About that 21-day lemon detox… I didn’t think it would work and it really didn’t. My skin didn’t look any younger, brighter or better after I finished. It just didn’t do anything. 

On the other hand, a cucumber is sort of a miracle. I applied it to my face every single night (to lovely Z.’s much appreciation), while eating green barley and obsessively cleaning my skin with the tonic everytime I got the chance. That brought some results but my complexion still didn’t look like before until I went to Prague. (Prague works wonders, visit us. Yay!) 

During my first week back home, I stumbled over the seabuckthorn oil extract by Saloos and I consider that my favourite cosmetics product ever now.

IMG_0429

Kromě ranního rituálu teď tedy dodržuju i večerní rituál. Nejdřív odstraním make up odličovačem od Pupa, obličej dočistím mýdlem od Garnier a do vlhké pleti potom vmasíruju rakytníkový olej. Jednou týdně si pak udělám peeling s peelingovým krémem od Marionnaud. Jsem opravdu hrdá na svůj dospělý přístup, díky kterému jsem tenhle večerní rituál ani jednou nevynechala. Rozhodně jsem v tomhle zodpovědnější, než v psaní blogu (Skutečně uběhly dva týdny od té doby, co jsem řekla, že budu přispívat častěji a v průběhu kterých jsem nepřispěla ani jednou? Co kdybychom se prostě tvářili, že jsem to slíbila minulý týden?). A tak jsem si s sebou mýdlo od Garnier a rakytníkový olej vezla i na noc ke kamarádce a používám je každý večer i když nám už týden neteče teplá voda.

Nejsem si úplně jistá, co přesně tak zafungovalo, ale můj obličej konečně zase vypadá tak, jak má. Na devadesát procent jsem přesvědčená o tom, že je to prostě hlavně tím, že jsem doma.

P.S.: Teď použiju tu otřepanou frázi, že se skutečně budu snažit psát víc. Ale blíží se tropická vedra a hýbou se mi osmičky, takže nebudu nic slibovat, že jo.

IMG_0309

So, apart from a morning routine, I have an evening one now as well. I remove my make up with Pupa make up remover, then clean my skin with a Garnier cleaning soap and then massage the oil extract into my complexion while it’s still damp. Once a week, I scrub my face with an exfoliating cream from Marionnaud. I have to say that I’m really impressed with the fact that I do this every single night, like a proper adult lady. I’m certainly more responsible with that than with updating my blog (Has it really been two weeks since I promised to update it more often and during which I didn’t update it once? Let’s just pretend I made that promise last week, shall we?). And so my Garnier soap and the oil extract travelled with me when I went for a sleepover at my friend’s house and I’ve been using it all through last week although we don’t have any hot water at the moment. 

I’m not entirely sure what it was that made my complexion look finally normal again. But I’m 90% certain it’s just because I’m home. 

P.S.: Okay, this is getting old, but I’ll really try to post more. But they say there’s a heatvawe coming and my wisdom teeth decided to start bothering me a little, so I wouldn’t go as far as to swear to you, guys. Right?