We’ll Always Have That Snowman

První dva týdny po mém příjezdu do Prahy se počasí snažilo tvářit, že žádné léto neprobíhá. Oblečení jsem musela nosit vysloveně podzimní, pršelo víc než v Londýně a asi na den nebo dva jsem koketovala s myšlenkou, že bych mohla vytáhnout svou zimní obuv. Ty dny jsem trávila v zajetí nostalgických vzpomínek na všechna léta v mém životě a toužila jsem po takovém tom opravdovém vedru, před kterým nemůžete utéct. Trochu mi to připomínalo ty zimní noci v Londýně, kdy mi společnost dělalo jen moje nefungující topení a obláčky páry tvořené mým dechem.

No dobře, až takhle dramatické to nebylo. Ale skoro jo.

Nicméně, moje přání se vyplnilo a po dvou týdnech se konečně oteplilo. Tak strašně, že tady teď oficiálně vyhlašuju, že si už nikdy nebudu tak idealizovat čtyřicetistupňová vedra. Ty tropické dny vyvrcholily tím, že jsem se ocitla na zahradě u bazénu u rodinných známých spolu se skoro celou partou z mého dětství. Abyste rozuměli, biologicky jsem jedináček, ale to neznamená, že nemám sourozence. Vlastně je hned několik lidí, ke kterým přechovávám sesterský vztah a nejdelší takové sourozenectví udržuju s L. a M. V tomhle seskupení platím za benjamínka, na což jsem si nikdy nestěžovala. Když jsme byli děti, nedokázala jsem si představit prázdniny bez nich a společně jsme si prošli obdobím, kdy jsme si hráli na policajty, kreslili na trička, L. nás s M. oddala, takže jsem vlastně už devatenáct let vdaná, společně jsme sledovali horory (to oni můžou za mojí panickou hrůzu z panenek, protože mi představili Chuckie a já se z toho nikdy nevzpamatovala) a taky jsme měli epizodku, kdy jsme postavili hermafroditního sněhuláka. Nebylo těžké považovat je za rodinu. Vyrostla jsem s nimi. A jak jsme rostli, tak se nám životy měnili a my jsme najednou začali řešit skutečné svatby místo těch falešných.

Tak jsem tam v tu línou neděli ležela na dece, slunila jsem se, grilovala, četla si, psala, plavala v bazénu a vyhlašovala, jak strašně mi chutná hroznové víno (kdybyste mě znali, tak víte, že tohle vyhlášení je prostě ultimátním důkazem toho, že se mi změnily chutě) a nostalgicky jsem si vzpomínala na doby, kdy L. ještě měla stejné příjmení jako M., kdy já nežila v Londýně, kdy jsme stavěli toho sněhuláka a kdy si L. opravdu ráda vyrážela dech při nejrůznějších aktivitách. L. je teď vdaná, stala se maminkou, M. se odstěhoval do Dubaje a já lavíruju na prahu dospělosti. Řekla bych, že je tedy dost pravděpodobné, že už se nebude opakovat ten večer, kdy mi L. šest hodin pletla po celé hlavě copánky, abych si je tři dny nato rozpustila a celý vlnitý efekt mi vydržel přibližně patnáct minut.

Na životě je ale dobré to, že si pořád můžete vytvářet nové vzpomínky. A možná si to budu užívat daleko víc, až to budou naše děti, kdo budou ze sněhu uplácávat úchylné postavičky. Uvědomila jsem si to, když se M. ozval na Skypu a naše trio bylo zase na chvíli pohromadě. Možná už si nehrajeme na policajty a možná už jsme dost staří na to, abychom se dívali na horory kdy chceme a možná se naše rozhovory točí okolo jiných věcí, ale toho sněhuláka budeme mít vždycky společného.

IMG_1256 IMG_0833 IMG_0831

The first two weeks after I arrived to Prague, the weather was trying to pretend that there’s no summer going on. I had to wear autumn clothing, the rain was stronger and more frequent than it ever was in London and I was considering looking for my winter boots for a day or two. I spent those days in the state of nostalgic rememberance of the glorious summer days of my childhood and I was wishing for that kind of heat that drives you crazy. It reminded me of the winter nights in London, when I was alone with my non-functioning radiator and I watched my breath coming out of my mouth. 

Okay, maybe it wasn’t that bad. But it almost was. 

Anyway, my wish came true and after two weeks, the weather got really summer-y. So summer-y, in fact, that I can officialy proclaim that I will never, ever wish for that kind of heat again. Ever, ever, ever. Those tropical days resolved in me visiting our family friends’ garden with a swimming pool, along with pretty much my whole childhood gang. Just so you know, biologically, I’m an only child but that doesn’t mean that I don’t share a sibling-like relationship with certain people. In fact, I feel like a sister to several people and the siblings I’ve known the longest are L. and M. I’m the youngest one in this group and I’ve never complained about that. When we were children, I couldn’t imagine any holidays without them; we went through a phase when we were pretending to be policemen, when we drew on our T-shirts, when L. arranged a wedding for M. and I – which means that I’ve been married for the last nineteen years – when we watched horror films together (they are the reason why I hate dolls… they introduced me to Chuckie and it stayed with me) and we also had an episode when we built a hermaphrodite snowman. It wasn’t hard to think of them as family. I grew up with them. And as we were growing up, our lives started to change and all of a sudden, we started discussing real weddings instead of the fake ones. 

So, I was laying there on the blanket, sunbathing, I was grilling, reading, writing, swimming and declaring how much I love the grapes (if you knew me, you would know that this is the ultimate proof that my taste has changed drastically) and all the while I was nostalgically recalling the times when L. had the same surnames a M., when I wasn’t living in London and when L. had a hobby of bowling over during various activities. Now, L. is married, she’s also a mum, M. moved to Dubai and I’m balancing at the edge of adulthood. I’d say it’s pretty certain now that there will be no more evenings spent by L. braiding my hair for six hours so I could unbraid it three days later and finally have curly hair for, like, fifteen minutes. 

But the good thing about life is that you can always make new memories. And maybe I’ll be enjoying it even more when it’ll be our children who will be building weird statues out of snow. I came to this conclusion when M. called us on Skype and our trio was reunited once again. Maybe we’re not pretending to be policemen any more, and maybe we’re old enough to watch horror films now and maybe our conversations are about different things than before but we’ll always have that snowman. 

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s