Tales Of A No-Longer-An-Intern

Tak jsem se po třech týdnech znovu dostala k tomu, abych navštívila svůj vlastní blog. Dohnala mě k tomu potřeba trochu si znovu zorganizovat život a taky zbavit se těch pavučin, co se tady na mém online deníku vytvořily.

Jako vždycky, i tentokrát mám dost dobrou výmluvu, proč jsem tak dlouho nepřispívala: oficiálně mi skončily poslední prázdniny v životě. Ano, přesně tak. Vstoupila jsem do světa dospělých a stala se ze mě pracující dívka.

Do práce jsem se těšila – vždyť jsem poslední tři měsíce uvažovala v podstatě jen o tom, jak si vyzdobím pracovní stůl – ale nebudu vám lhát… dva dny před nástupem na mě dopadla těžká depka při představě, že už před sebou nikdy nebudu mít tři měsíce bezstarostného volna. Pokud mě teda nevyhodí. Což by mi na té bezstarostnosti právě nepřidalo.

Ten rok v Londýně mě na mnohé nástrahy dospělého života připravil. Díky tomu, že jsem šest týdnů před státnicemi chodila na stáž, kde jsem trávila každý všední den od deseti do šesti a pak jsem se o víkendu učila, jsem získala jistou představu o tom, jak bude vypadat zbytek mého života. V průběhu těch šesti týdnů jsem si ale říkala, že až jednou budu chodit do práce, tak to bude daleko méně náročné, protože mi odpadne ta povinnost se ještě při práci učit a tím pádem budu mít úplně volné víkendy.

No haha, naivní.

Hned první týden v práci jsem si uvědomila jeden obří rozdíl mezi tím být v pozici stážisty a tím, když jste ve firmě stálým zaměstnancem. Jako stážista si můžete dovolit něco podělat. V první řadě to od vás všichni tak trochu očekávají a navíc jste na tom místě jen na omezený čas, takže cokoliv začnete, stejně to za vás bude dokončovat někdo jiný. Když jste zaměstnanec, jde to prostě na vaše triko, od začátku do konce. Já jsem vždycky byla až přehnaně zodpovědná, takže si asi dokážete představit, jak vážně tyhle procesy beru. Stážisti taky nikdy o ničem nemůžou rozhodovat. Zaměstnanci občas o něčem rozhodnout musí.

A pak, no, sakra.

Chodit do práce je naprosto jiné než chodit do školy. Například rozvrh. Byla jsem zvyklá mít přesně dané kde mám kdy být a jak dlouho tam strávím. Měla jsem daný přesný počet hodin, které strávím ve škole (budete mi věřit, když vám řeknu, že já byla ten typ studenta, který přijde v osm ráno na dvouhodinovku historie divadla, jen aby zjistil, že jediný další člověk, který se dostavil je profesor?). V práci tohle nefunguje – prostě tam mám být čtyřicet hodin týdně. Tečka.

Což u mě prostě nefunguje. Pořád mám pocit, že jdu pozdě a odcházím brzy. A tak se stalo, že jsem jeden pátek strávila v kanceláři deset hodin, protože jsem si prostě říkala, že bych měla odejít jako poslední. Máte pocit, že jsem magor? Já taky.

Taky jsem narazila na něco, co nazývám “Zombie Projekty”. Znáte to, jak když dostanete ve škole zadaný projekt, vážně na tom makáte a pak ho odevzdáte a tím to pro vás končí? Tak když dostanete zadaný projekt v práci a vážně na tom makáte a pak ho odevzdáte, můžete mít celkem jistotu, že se k vám ten projekt v různých formách a obdobách vrátí ještě přibližně trilionkrát, až dokud nebudete mít pocit, že ani netušíte co ten projekt měl původně obnášet.

Prostě, můj život je teď bláznivě hektický.

Ale víte co? Pracuju v nakladatelství. V popisu práce mám čtení knih a mluvení o nich a handrkování se o tom, kolik ty knihy budou stát. No tak, jsem si jistá, že byste to i přes tu očividnou nově nabytou závislost na kofeinu milovali taky.

Moje práce je dreamjob. A tak si můžu stěžovat jen na to, že se mi evidentně daří zabíjet fialku, kterou jsem si v kanceláři položila na stůl.

1fe019aa25bcee37c33f0c2bbdc2ab7b

So, I decided to visit my own blog again after three weeks of absence. Naturally, I was brought here by the need to organise my life a little (again) and also to get rid of some of the spider webs that surely must be surrounding my online diary now. 

As always, I have a pretty good excuse for the lack of blog posts: my last school summer holidays ever officially ended. Yeah, that’s right. I entered the world of the real adults and became a working girl, all at once. 

I was excited to start working – let this statement be supported by the fact that I couldn’t stop thinking about the way I’ll decorate my work desk for the last three months – but I’m not gonna lie to you… it hit me hard when I realised that my freedom is over two days before I started working. I’ll never experience the feeling of having three carefree months ahead of me again. Unless I get fired. Which wouldn’t help the carefree part, right. 

The year I spent in London taught me a lot about the adult world. Thanks to the six weeks I spent interning right before the final exam – going to work five times a week, working ten-to-six and studying all through the weekends – I had a vague idea of what’s about to come. Well, I thought I did. The thing is, during those six weeks I kept thinking: oh, but when I won’t have to study along with work, it’ll be so much easier because I’ll have free weekends. 

Haha, naïve. 

I discovered the first and biggest difference between being an intern and being an actual employee right during my first week in. When you’re an intern, you can screw things up. Not only is it a little bit expected of you but also, you only have a certain amount of time in the firm and so no matter what you start doing, chances are that it’ll be somebody else’s job to finish it. When you’re an employee, it’s yours – from the beginning to the end. I’ve always been too responsible for my own good so I guess you can imagine what this amount of responsibility does to me. Not to mention the fact that interns have no right to decide anything. Employees do – and sometimes they have to. 

And then, well, shit. 

Working is different from being a student, big time. A timetable, for instance. I was used to having somebody to tell me where I’m supposed to be where and how long am I supposed to be there. I had a certain amount of time that I knew I would spent at school (and trust me, I was that student, who went to 8am-history-of-theatre double lectures only to find that the only other person who came was the professor). This doesn’t work at work (haha) at all – I’m just supposed to be there forty hours per week. Full stop. 

This just doesn’t work with me at all. I always feel like I came in too late and left too early. And so I spent ten hours at the office last Friday just because I thought that I should be leaving after everyone else has already left. Which is pretty impossible, considering that there’s about hundred people in the building. Do you think I’m crazy? Me too. 

I also discovered a thing that I call “The Zombie Projects”. So, you know how when you’re given a project at school, you work really hard on it and then you hand it in and it’s over? Well, when you’re given a project at work, you work really hard on it and then you hand it in and then it keeps coming back gazillion times until you don’t even know what the project was supposed to be about. 

Anyway, my life is crazy hectic right now. 

But you know what? I’m working at a publishing house. I read books and talk about books and negotiate the prices of books for a living. Come on, I’m sure you would love it too, in spite of the obvious newly-developed caffeine addiction. 

My job is a dreamjob and so my only real problem is that I’m probably killing the plant I’m keeping on my desk.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s