Comfort Zones & Beetroot Gratings

Jsem člověk, který se rád všemu věnuje na sto procent a podle toho taky vypadá můj život. Když jsem chodila na vysokou, škola pro mě byla na prvním místě (záměrně říkám na vysokou, protože na střední to s mým šprťáctvím tak slavné nebylo) a tak jsem tomu podřídila i svůj volný čas. Byla spousta věcí, které jsem neudělala, spousta zážitků, o které jsem se ochudila, protože jsem si v ten daný moment uvědomovala, že se musím učit na zkoušku nebo psát seminárku. A i když jsem pak po bakalářských státnicích maličko nadávala, že jsem za ty tři roky studia v podstatě nic nezažila, přestěhovala jsem se do Londýna a tam jsem se chovala naprosto stejně. Teď, když se dívám zpátky, tak mě trochu štve, že jsem se nezúčastnila některých akcí (třeba noc Harryho Pottera).

Můj střízlivý přístup k rozvržení času, kdy jsem se vždycky soustředila na jednu konkrétní činnost a všechny ostatní jsem tím pádem upozadila, se ale tak trochu naboural, když jsem nastoupila do práce. Vzhledem k tomu, že jsem si pro svůj nástup vybrala zrovna hektické období před Vánoci, najednou jsem se začlenila do padesáti různých projektů, z nichž každý byl v jiném stádiu vývoje a každému z nich jsem se měla věnovat na těch sto procent.

Zjistila jsem, že moje kapacita je daleko větší, než jsem si původně myslela.

Nehledě na to, že se do Prahy pár měsíců přede mnou přistěhovala jedna z mých nejoblíbenějších osob – Zuzanka. Pro svůj naprosto hekticko-organizovaný přístup k životu byla už dlouho mým vzorem (zejména pokaždé, když se pustila do jednoho z těch svých tuti fruti receptů) a její náhlá blízkost způsobila, že jsem se tak trochu svezla na vlně akcí, do kterých se pravidelně pouští.

Za těch pár týdnů, co jsme spolu v jednom městě jsem s ní stihla oběhnout dva festivaly, jednu barmanskou akci, vypít nespočet dokonalých koktejlů, navštívit několik restaurací, začít trénovat na Spartan Sprint a taky se zúčastnit Restaurant Day. Pokud se mi někdy povede utřídit si v hlavě myšlenky tak, abych byla schopná vyplodit o tom všem články, tak se k jednotlivým akcím dozvíte i podrobnosti.

Restaurant Day je akce, která ve stejnou chvíli porbíhá ve 32 zemích světa a spočívá v tom, že každý si může na jeden den otevřít vlastní restauraci. A protože jsme se Zuzankou královny impulzivních činů (nebo spíš ona, já jsem ten cynický hlas, který většinou jen trne, co všechno se podělá), zapojily jsme se do téhle akce přesně tři dny před jejím vypuknutím.

Ráda bych dodala, že obě dvě pracujeme od rána do večera, každý všední den (a někdy i o víkendech).

Nicméně… náš minulý týden proběhl asi následovně:

Úterý: bojová porada ohledně menu

Středa: Z. nakoupila potraviny

Čtvrtek: já nakoupila plastové nádobí a další serepetičky

V pátek jsme se sešly těsně před osmou večer s tím, že nás čeká tvoření: dýňové polévky, domácích crostini, domácích houstiček, dvou pomazánek (hrášková a červená řepa), quiche, mrkvových muffinů, dvou závinů, dýňového koláče, brownies, nepečených kokosových kuliček. Okamžitě jsem tedy zvolily jedinou možnost a otevřely jsme si červené víno. Pak jsme se posadily, strategicky jsme si sepsaly logistiku práce a vrhly jsme se na to.

Z té noci si pamatuju především to, že opravdu dlouhou dobu nechci strouhat žádnou červenou řepu.

V sobotu v šest ráno už jsem stála u otevřeného okna a míchala udušený špenát, aby vychladl. Začínaly jsme zrovna svůj první litr kávy a shodly jsme se, že se cítíme trochu jako kdybychom pracovaly v pekárně za první republiky. Ráno – jak to ostatně bývá vždycky – uběhlo děsivě rychle, takže jsme bez nějakých prostojů pobalily všechno potřebné, naházely jsme to do auta a vydaly jsme se na Vinohrady, kde jsme měly tu naši slavnou restauraci otevřít.

V tuhle chvíli bych vám jen ráda poradila, že pokud někdy povezete kotel dýňové polévky, musíte ho držet stejně pevně jako byste drželi své topící se dítě, protože jinak vám hrozí oranžová katastrofa.

Dorazily jsme na místo skoro s předstihem, všechno jsme připravily přesně podle plánu a daly si další kávu. Ceny, které jsme původně plánovaly sofistikovaně propočítat, jsme nastřelily tak, jak nám to přišlo. Můj skepticismus byl na vrcholu a v hlavě jsem jen kalkulovala všechny náklady, o kterých jsem byla přesvědčená, že jsou prostě nenávratně pryč. Nehledě na to, že jsem si představovala, jak tohle všechno budeme jíst a jak dlouho pak budu muset běhat, abych se toho zbavila.

A pak přišel první zákazník a koupil si pomazánku s houstičkou. A pak další. A další. A dýňová polévka šla na dračku a najednou jsme vyprodaly první věc a s každým dalším člověkem, co přišel,  jsem si to začínala užívat víc a víc. Někdy v půl třetí jsem se dokonce přistihla, že se vyžívám v tom, jak pořád běhám dozadu do kuchyňky a umývám happy spoony.

Po sedmi hodinách stání na nohou a dvou litrech kávy jsme udělaly inventuru a zjistily, že nám zůstaly čtyři kousky brownies a tři mrkvové muffiny. Měly jsme za sebou jednu propečenou noc, hodiny prodávání a několik návštěv věrných kamarádů, co nás přišli podpořit.

Abych byla upřímná, původně jsem se celé té akce dost bála. Zúčastnit se tohohle šlo proti celé té zásadě o soustředění se na jednu činnost.

Jenže když se někdo pětkrát vrátí k vašemu stánku, aby si koupil ještě jednu houstičku, tak je to prostě super. Takže jsem se rozhodla to trochu přehodnotit… a víte co?

Někdy je potřeba rozšířit hranice svojí zóny pohodlí.

Nebo je prostě ignorovat a naprosto je přeskočit.

I’m the type of person who tries to give everything a hundred percent. Seriously. During my time as a university student, I put school first (now, the word “university” is vital here because my high school work preparation was a completely different story) and so I sacrificed everything to it, even my free time. There was a lot of stuff that I didn`t do, a lot of experiences that I decided not to have because at the point of time when I had the chance to do these things, I’d known that there is an exam I have to study for or something similar. And even though I a little bit annoyed with myself when I got my first degree and found out that I haven`t lived half as fully as I could have had, I applied the exact same scenario to make stay in London. Now, when I`m looking back to some events, it bothers me that I wasn`t present (like, say, the Harry Potter night). 

This very responsible approach to work-scheduling went south when I started my job. I couldn’t have picked a busier time of year to start working at a publishing house than it is right now – just before Christmas – and so I jumped straight into the middle of the fifty (or so) projects, with each one of them being in the different state of making. (Does this sentence even make sense to anyone but me?) And so I found out that sometimes, you cannot really give everything the hundred percent. 

And I also found out that my brain (and physical, for that matter) capacity is much bigger than I originally thought. 

Not to mention that one of my favourite people – Zuzanka – moved to Prague just a few months before I came back from London for good. She’s been kind of my role model for some time – especially because of her hectically organized approach to life. Her sudden presence in my life was the reason why I’ve been so crazy busy even outside of work these past two months. I let her drag me around all these exciting events she’s always attending and so I managed to visit two festivals, one bar show, several new restaurants, to drink unspecified number of fancy cocktails, to start training for Spartan Sprint and also to register for Restaurant Day. If I’ll ever get around to organize my thoughts enough to actually write about everything we did together, I’ll definitely put that all into posts. But until then… the Restaurant Day. 

It’s an event, happening in 32 countries around the world, all at once. It means that people can open their own restaurant for one day. And because Z. and I are the queens of impulsive decisions (well, okay, she is… I’m mostly that cynical person who’s freaking out because of the anticipation of everything going as bad as possible), we joined this event just a few days before it took place in Prague. 

We managed to register on Monday and our week went something like this:

Tuesday – we decided what our menu will actually contain 

Wednesday – Z. went to buy the groceries 

Thursday – I went to buy everything else 

Friday – the N-night. 

We met just before eight o’clock in the evening with the intention to create: a pumpkin soup, homemade crostini and buns, two spreads (green bean spread and beetroot spread), quiche, carrot muffins, two strudels, a pumpkin cake, brownies, raw coconut balls. So, we started with the only logical thing to do: we opened a bottle of red wine. Then we sat down and we started planning the night. 

The thing I remember the most is that I really don’t want to grate any beetroot any time soon. 

At six a.m. on Saturday, I was already standing by the open window, stirring a spinach sauce for one of the strudels, so that it would cool down a little bit. We agreed that we both feel like the workers in a 19th-century bakery over our first ounce of coffee. The morning – as it happens – went by scarily fast and we were packed in a car, heading to the place where our restaurant was supposed to happen in no time. 

I would like to advise anyone who will ever consider driving a car with a giant pot of pumpkin soup inside to hold it as if it was your drowning child unless you want to live through an orange disaster (and I mean the color orange, not the fruit). 

We got there almost early, we prepared everything exactly as we planned and we had another coffee. When we started planning this whole thing, we stated that we will calculate the prices according to the money spent, so that we wouldn’t be at loss. Yeah. Right. The prices ended up being a total guess – and not even an educated one. When the whole event started, my skepticism was at its highest point. I was sure that no one will show up, that we will majorly lose money on this and – this was the worst thought – that we will actually have to eat it all. Just imagine how much time O would have to spend on a treadmill in order to get all those calories out of my body. 

And then the first customer came and he bought a bun and one of the spreads. And then another one came. And another one. And the pumpkin soup was really popular and with every person who came to our stand, that tightness inside my chest loosened up a little bit. It was around half two when I realized that I actually enjoy running to the kitchen to rinse the happy spoons. 

Seven hours of standing up and countless of cups of coffee later, we calculated everything and found out that we have four pieces of brownies and three carrot muffins left. At that point, we had one night of baking, hours of selling and several visits of our loyal friends on our account. 

If I have to be honest, I was afraid to attend this event. I had to break basically every rule I’ve ever made about giving everything a hundred percent. 

But when somebody comes back to your stand five times in a row to buy one more bun from you, it’s actually a pretty great feeling… and you know what? 

Sometimes it’s good to expand your comfort zone. 

Or to ignore it completely and cross the borders. 

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s