Now You See Me

Tak… kde jsme to skončili?

Myslím, že od chvíle, co jsem se odstěhovala z Londýna a můj denní rozvrh se trochu obrátil vzhůru nohama, už byla jen otázka času, kdy to tady kompletně padne. Možná kdyby moje práce na plný úvazek nezahrnovala žádná písmena, měla bych daleko větší chuť do psaní. Ale vzhledem k tomu, že mě v nočních můrách pronásledují texty ke korektuře, skončila jsem tak, že jsem od srpna 2015 nepřečetla jedinou knihu jen proto, že bych si ji prostě chtěla přečíst. Zato některé jiné jsem četla hned čtyřikrát.

Pro někoho, kdo se celý život prezentoval jako knihomol, to celé samozřejmě byla skvělá představa, dokud se nestala skutečností. Protože já přibližně po šesti měsících pracovního života zjistila, že je dost podstatný rozdíl mezi tím, jestli čtete knížky v příjemné kavárně, po cestě domů, v horké vaně a tím, když jich máte přečíst sedm najednou, opravit v každé z nich každou čárku a sedíte u toho v jedné kanceláři, u jednoho stolu, na jedné židli, na jednom – stále se zvětšujícím – zadku. Osm a půl hodiny. Každý den.

Jasně, když vám pak přijde do ruky knížka, ještě horká z tiskárny, kterou jste vy sami dali dohromady, je to přibližně podobný pocit, jako když vám po porodu dají pochovat vaše vlastní dítě (nebo alespoň tak nějak si to představuju). S tím rozdílem, že dítě pravděpodobně považujete za perfektní. Knížku otevřete a zákonitě okamžitě spatříte hrubku/překlep/špatnou interpunkci, případně všechno najednou. A tak jsem se naučila svoje knihy neotevírat, prostě v rámci zachování si příčetnosti.

Zatímco jsem si zvykala na každodenní pracovní rutinu a doufala, že se moje tělo sedavému kancelářskému životu přizpůsobí, moje psychika to dost těžce odnášela. Asi tomu nepomohl fakt, že se proti mě spikly všechny hormony, co jsem v těle měla i ty, které mi chyběly, ale o tom se pobavíme v jiném článku. Prostě a jednoduše, dostala jsem se do klasické spirály kancelářské depky. Můj život se najednou začal točit v kolotoči práce – snaha o cvičení – vyčerpanost – rádoby sociální život – nevyspání – práce. A tak pořád dokola. Najednou jsem já, která jsem si tak zakládala na tom, že mám pod kontrolou všechno okolo sebe, zjistila, že se mi absolutně všechno vymklo z rukou. Moje tělo, moje nálada, moje chuť do života, moje plány. Celá ta představa, že vím, kde jsem, kde chci být, co chci dělat, kdo chci být, se mi rozsypala před očima. Strávila jsem čtyři měsíce s pocitem všeobjímající samoty. Něco mi říká, že to asi všichni znáte. Nikdo mě nemá rád, nikdo mě nechápe, nic nemá smysl, a tak dále. Neměla jsem sílu, náladu ani schopnost vyplodit ze sebe tři řádky, ne to ještě článek. Neměla jsem, o čem bych psala. Když nic nezajímalo mě, jak bych mohla vzbudit zájem čtenářů? Život dospělých mě prostě semlel.

Jenže na temných životních obdobích je dobré to, že netrvají věčně. Nebylo to tak, že bych se jednoho dne ráno probudila a rozhodla se přestat užírat. Přicházelo to postupně. Vlastně ještě pořád nemůžu říct, že bych svůj život měla stejně pod kontrolou jako předtím, ale pomalu se tam dostávám. Zjistila jsem totiž, že nemůžu být jediná nová dospělá, která absolutně netuší, co dělá. Dokonce předpokládám, že NIKDO neví úplně přesně, co dělá. Víte, co se říká: předstírej, dokud neuspěješ.

V mém případě to bude úspěch, až najdu nějakou harmonii mezi pracovním, osobním a sportovním životem. Až se to jedno ráno prostě probudím a řeknu si, že mám všechno pěkně v malíku. A, voilá, zase máme o čem psát.

Jen bych vám radila, abyste se před cestou došli vyčůrat. Nějakou chvíli to totiž bude trvat, než dorazíme do cíle.


img_1744


So… where were we?

I think that since I moved out of London and my daily schedule got a lot more packed than before, it was only a matter of time before this whole thing goes up in flames. Maybe if my full-time job didn’t have to do anything with letters, I would still be able to write. But I am haunted by texts that need to be copyeditted in my dreams. I haven’t read a book that I’d simply want to read since August 2015. Although I did read certain books four times in a row.

For someone, who was branded as a bookworm since… birth… it was a marvellous idea, to become a book editor. Until it became a reality. Because what I found out after, say, six months in my job, was that there is a distinctive line between reading a book for pleasure – in a nice coffee place, on the train from school, in a hot bath tub – and reading it, whilst trying to keep every comma in the right place, reading seven of them at once, in the same office, at the same table, sitting on the same chair, on the same – fattening – bum, all day, every day.

Sure, it is a great feeling when you get to hold the book that you supervised just as it comes out from the printing machine. I would say it has to be a similar feeling to holding your newborn baby after labour. The only difference between these two occassions is that you don’t see any faults in your baby. The book, on the other hand, has many flaws that you can spot immediately. You can be sure that when you open the damn thing, the first thing you’ll see is a huge grammar mistake right in the middle of the page. And so I learned not to open my books any more. Just to keep myself sane.

While I was trying to physically adjust to the new everyday working routine, hoping that my body will adapt to the sitting and reading and office life, my mind was suffering. I guess it didn’t really help that my hormones decided to declare a war against me – the ones I had a lot of and the one I lacked – but that’s a topic for another time. Long story short, I fell into the classic spiral of office blues. My life suddenly hopped on the train leading to following stations: work – fitness attempts – exhaustion – lame tries to have a social life – lack of sleep – work. It went on and on. And so it happened that I – me, the person, who was so proud of having everything under control – realised that I have no idea what I’m doing. My body, my mood, my zest for life, my plans. I was so sure of where I was, who I was, who I wanted to be and what I wanted to do before. And all of a sudden, this was all gone. I spent four months drowning in the lake of loneliness. I believe you kind of know what I’m talking about – nobody likes me, nobody undrestands, nothing makes sense, etc. You know the drill. I had no strength, was in no mood, nor I had the ability to even write down a column, let alone the whole post. I didn’t even know what to write about. The adult world simply crushed me completely.

But the thing about the dark periods in life is that they end eventually. I didn’t wake up one day, suddenly feeling better. It was coming in waves. I still can’t safely say that I’m in control of my life, but I am getting there. It helped when I realised that I can’t be the only one who doesn’t know what she’s doing. I even believe that NOBODY knows what they’re doing. You know what they say: fake it till you make it.

In my case, I will truly make it when I find the balance between work, social life and fitness. When I just wake up one day and and say, OK, I’ve got everything under control. And, voilá, there we have the topic to write about.

I suggest you go to the loo before we get on this train, though. Something tells me it might take a while before we arrive.

2 thoughts on “Now You See Me

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s