Hitting Rock Bottom (And Waiting For It to Punch You Back)

Asi nikdy v životě jsem si neuvědomila, jak moc mám ráda pohyb, dokud jsem se sama neupoutala ke kancelářské židli. Najednou mi to osmihodinové každodenní sezení začalo nabourávat úplně všechno. Začala mě záda bolet ještě víc než dřív (zas ale nebudu vinit jen kancelář, vzhledem k tomu, že je podle rentgenu moje páteř křivá na každou možnou světovou stranu), postupně se mi zhoršovala nálada, spánek, z práce jsem chodila příšerně oteklá a pak jsem celé večery trávila s nohama na zdi, abych se alespoň trochu zbavila pocitu, že mi za chvíli prasknou lýtka.

Myslím, že je jasné, že prostě nejsem kancelářský typ.

To neznamená, že tenhle způsob života nemůže někomu vyhovovat. Znám lidi, kteří se do kanceláře dokonale hodí. Dokáží si najít svůj denní rytmus a vůbec jim nevadí zůstávat přesčas. Já mezi ně nepatřím. Já totiž nejradši dělám věci za pochodu (občas za poklusu), ráda měním místa, na kterých pracuju a taky si mezi jednotlivými pracovními návaly dávám ráda pauzu. Díkybohu máme v práci možnost brát si jednou za týden home office, což je pro mě oblíbený den v týdnu. Kromě toho, že ho zpravidla celý den trávím v pyžamu (nesuďte mě), si taky jednotlivé rukopisy proložím cvičením, maily vyřizuju na mobilu, když jdu nakoupit potraviny a čtu vestoje u sporáku.

Ale na celý ten pracovní proces a kontrolovanou docházku si ještě pořád zvykám. Mám pocit, že nejhorší chvíle jsem zažila v létě, pak se to se mnou táhlo celý podzim a vyvrcholilo to na přelomu prosince a ledna, kdy jsem měla pocit, že jestli se hodně rychle nevrátím ke svému cvičebnímu režimu, vrhnu se na Vyšehradě ze skály. Nikdy mi nedošlo, jak moc potřebuju cvičení k tomu, abych byla psychicky v pohodě, jako když jsem se k němu začátkem února vrátila. Ale o tom až za chvilku.

Nejdřív se přiznám k tomu, co nazývám „temným obdobím mojí existence“ jinými slovy: přibližně 50 dní bez cvičení. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nedělala vůbec nic. Občas jsem navštívila skupinovou lekci, párkrát jsem se (marně) pokusila obnovit svoji zálibu v cvičení s Jillian Michaels, asi čtyřikrát jsem byla běhat a nakoupila jsem si za tu dobu opravdu hodně sportovního oblečení. Jenže jsem absolutně ztratila motivaci. Pravděpodobně za to mohla i ta hormonální nerovnováha, o které jsem se už zmiňovala – nebo to možná byl i výsledek celého toho mého mentálního úpadku – ale ve výsledku bylo jedno, co to způsobilo. Budila jsem se naprosto vyčerpaná, byly dny, kdy mi dělalo strašný problém dojít od našeho domu na metro a dostat se do práce, pořád jsem měla pocit, že vlastně žiju jenom tak napůl. A pokaždé, když jsem se pokusila celou tu mlhu okolo mozku zahnat čokoládou, jsem si řekla, že od zítřka/od pondělka/od příštího měsíce už se vrátím ke svému klasickému cvičení.

Haha, jasně.

Chtěla bych jenom vyhlásit, že jsem si dokonce k Vánocům řekla o Apple Watch, abych se motivovala k většímu pohybovému výdeji. Jenže víte co? Hodinky vás k ničemu nenamotivují. Hodinky vám totiž akorát ukáží, jak strašně špatně na tom ve skutečnosti jste – ještě hůř, než jste si vůbec mysleli.

Za tu dobu, kdy jsem se jen tak potácela mezi dny, kdy jsem byla ráda, že se mi povedlo se obléknout a dny, kdy jsem se donutila uběhnout sedm kilometrů a jít na hodinu fitboxu (což opravdu není cvičení pro mě, ale o tom jindy), mi moje tělo dalo jasně najevo, že se se mnou kamarádit nebude. A přitom jsem se fakt snažila. Zkoušela jsem tréninky v každou možnou denní hodinu, najala jsem si osobního trenéra, chodila jsem s šíleně těžkou sportovní taškou do práce a zase z práce, cvičila jsem před prací, cvičila jsem po práci, cvičila jsem ráno, v noci, dopoledne, přes oběd, odpoledne. Zkoušela jsem každý možný režim, každou cvičební a výživovou výzvu, jakou jsem našla. Nic.

Pak jsem se prostě rozhodla uklidnit. Dohodla jsem se se svým doktorem, že vysadím prášky, na které jsem měla ty nepřehnanější reakce pod sluncem, nahradila jsem je přírodní alternativou a rozhodla jsem se zaexperimentovat se stravou. Během tohohle procesu jsem se kompletně vzdala představy, že bych cvičila a prostě jsem si dala pauzu. Spala jsem, chodila jsem na procházky, dělala domácí práce a snažila se přijít na to, jak skloubit nutnost mojí přítomnosti v kanceláři s tím, že když z ní odcházím, tak mám pocit, že jsem tam strávila za těch osm hodin celý týden.

Po týdnu tohohle hledání nového rytmu jsem se rozhodla, že začnu jednoduše chodit do práce dřív. Držela jsem se hesla, že čím dřív přijdu, tím dřív odejdu a najela na režim, kdy do kanceláře přijdu okolo sedmé a odcházím před čtvrtou.

Nechápu, proč jsem to neudělala dřív.

Když jsem si zvykla na takový systém, přišel čas obout se do sportu. Protože mi běh nedělal dobře na záda, dala jsem si od něj pauzu. Místo toho jsem se rozhodla vrátit se ke svým kořenům – k tanci, ke kardio kickboxu, k posilování s vlastní váhou, a hlavně k cvičení doma. Já bych totiž opravdu ráda byla jeden z těch lidí, co chodí po světě se sportovní taškou přes rameno, zaběhnou do fitka, jsou strašně motivovaní, dají si pořádně do těla a pak se ve fitku v klidu osprchují, znovu se namalují a jdou klidně na rande. Jenže to bych (a) musela řídit, (b) nesměla být takový milovník svého domova a (c) nemohla tak zásadním způsobem nesnášet veřejné sprchy. Takže prostě většina mého cvičení probíhá doma.

Přihlásila jsem se na kurzy MTV Style, což je taneční styl, který jsem nikdy předtím nezkoušela, ale v něčem se podobá Street dance, který jsem odjakživa milovala, takže jsem mu dala šanci. Úplně jsem zapomněla, jak hrozně mě tanec baví a jak moc mi za tu dobu, co jsem se mu nevěnovala, chyběl. Našla jsem si na YouTube spoustu cvičících videí zadarmo (ahoj, Popsugar Fitness) a nechala jsem si domů namontovat TRX. Taky jsem si dokoupila další sportovní oblečení, protože… protože prostě proto.

Zatím se tady nebudu ohánět tím, jaká je moje klasická sportovní rutina, protože nejsem ve cvičení ještě úplně konzistentní. Snažím se ale každý den spálit 700 pohybových kalorií a alespoň jednou denně 30 minut cvičit. Až se to trochu ustálí, podělím se s vámi o to.

Říká se, že to trvá 21 dní než se z něčeho, co děláte, stane zvyk a 90 dní, než se z toho stane životní styl. Co se týče tělesného a mentálního úpadku, je to samozřejmě daleko rychlejší. Ale když se pak vrátíte k pohybu, je to, jako kdybyste nikdy nepřestali.


img_3364


I think I’ve never in my life realised how much I love being active until I strapped myself to an office chair. All of a sudden, the eight hours of sitting every day became unbearable. My backache became more frequent (although it wasn’t the office’s fault entirely, I was told I am pretty crooked), my mood got worse and worse, my sleep likewise, and I was leaving the office bloated like hell every single day. I spent most of my evenings lying on the floor with legs up the wall, trying to minimise the feeling that my calves are going to explode every second, as much as I could.

It’s probably safe to say that I am not the type for an office job.

That doesn’t mean that it cannot be okay for some people. I know folks who are perfect office people. They have their daily rythm and they don’t even mind staying overtime. But I am not one of them. I like to do things on the go (on the run, even), I like changing work places and do stuff in between my bursts of productivity. Luckily enough, we can take home office for a day every week in my job, which is always my favourite day of the week, naturally. Not only because I spent most of the day in my pyjamas (don’t judge me), but also because I can do some workouts in between working, I can do my emails while going grocery shopping and I can read manuscripts while I’m preparing lunch.

But I still cannot safely say that I’m already used to the working process in general and to the controlled comings and goings. I feel like the worst for me was summer, and then it went on to autumn and it sort of gradually exploded in December and January, when I was positive that if I don’t come back to my workout routine fast, I will jump from the bridge outside our office building. I never knew how much I need the active lifestyle to feel mentally alright, until I finally came back to it at the beginning of February. But more on that later.

Firstly, I’ll confess to what I call „the dark period of my existence“ aka basically 50 days of not working out. I would be lying if I said that I wasn’t working out at all during that time. I did go to some group excercises, I tried to (without success) come back to working out with Jillian Michales a few times, I went for a run occassionally and I bought a lot of workout clothes. But I had no motivation, whatsovever. Maybe it was because of the hormonal imbalance that I was talking about before – or maybe it was due to my mental instability – it doesn’t really matter what exactly caused it. I was waking up only to feel more exhausted than when I went to bed, there were days when I didn’t think I will make it to the train to work, I was so out of it. It felt like I was living a half-life. And every time I tried to eat my feelings with a chocolate, I kept promising myself that I will come back to the lifestyle I had tomorrow/on Monday/next month.

Haha, sure.

I’d just like to point out that I even asked for Apple Watch for Christmas, hoping that it will make me motivated to burn more active calories. But you know what? Watch don’t give you any motivation. They only make you see how truly, terrible unfit you became. More than you even realised.

So inbetween the days when I barely dragged myself to work and the days when I pushed myself to run 7 kilometres and go to a fitbox class (not my kind of thing, but more on that later on), my body was giving me signals that it’s not my friend any more. And I tried really hard. I tried excercising in every hour of the day possible – before work, after it, in the morning, before lunch, during lunch, after lunch, before diner, after diner. I tried every single nutrition challenge and workout challenge I stumbled over. Nothing.

Then I decided to stop trying so hard. I spoke to my doctor and we decided that I will stop taking pills, which I had suffered enormous side effects from and I switched those for natural remedies. I also experimented with my nutrition a little bit. During this transition, I completely stopped trying to do any sort of workout. I just took a break. I slept, I went for walks, did chores, was trying to find out the best balance for me. After a week or so of all of this, I decided to start coming to office early and leave it early – so I started to come in around seven in the morning every day, leaving around 4 p.m.

I cannot grasp why the hell I didn’t do this before.

When I got used to this new schedule, I knew that was the right time to start with the sport again. Because running didn’t really help me with my backpains, I took a break from it. Instead, I went back to my roots: to dancing, cardio kickbox, bodyweight workouts and most importantly to home workouts. I would love to b eone of those people who run around with a sports bag all the time, going to the gym full of motivation, doing amazing workouts there and then taking a shower there, aplying make up and going to a date or something. But in order to b eone of those people, I would need to (a) be a proper driver, (b) stop loving being at home so much and (c) stop hating public showers so damn much. So I just work out at home pretty much all the time.

I also signed up for MTV Style dance classes. I completely forgot how much I loved dancing and how much I missed it since I last danced. I found a bunch of free workout videos on YouTube (hello, Popsugar Fitness) and I had TRX installed in my bedroom. I also bought some more workout clothes because… well, just because.

I’m not gonna tell you what my fitness routine looks like, because I still don’t have any. I do, however, try to burn at least 700 active calories every day and I try to fit in at least one 30 minute workout each day. When my routine is settled, I’ll tell you all about it.

They say that it takes 21 days before something becomes a habit and 90 days before it becomes a lifestyle. When it comes to stop working out and eating junk food, it seems a lot quicker. But when you come back to being active afterwards, it’s like you never stopped.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s