The Living Years

Tak jo, už jsem tady psala o tom, jak mě smetla kancelářská práce, jak jsem se zamotala v systému a jak šla veškerá moje mimopracovní aktivita stranou (čti do kytek). A taky jsem se dušovala, že to změním. Že budu víc psát a míň pracovat. Že budu víc žít a míň se stresovat. Že budu víc běhat a cvičit a užívat si života a míň kritizovat samu sebe.

Byl to moc hezký plán.

Realita je taková, že moje kondice je na bodu mrazu – a to říkám bez nadsázky. Včera jsem slavnostně vyběhla na svůj oblíbený pětikilometrový okruh a měla jsem pocit, že to se mnou švihne uprostřed lesa. „Doběhla” jsem domů po čtyřiceti minutách, sotva jsem vyšla schody a po celý zbytek dne jsem tupě zírala na televizi a spojovala takové ty očíslované tečky do obrázků superhrdinů od Marvelu (díky, A.). Na nic dalšího jsem neměla mentální kapacitu.

Protože přestože jsem měla spoustu plánů, jak na celý ten systém vyzraju, – třeba jsem si do práce přestěhovala běhací boty a začala běhat o středečních poledních pauzách – musím tady oficiálně přiznat, že to prostě asi neumím. Mám pocit, že už jsem to tu někdy zmiňovala, že jsem člověk, který všechno chce dělat na sto procent. Ať už se to týká vztahů, školy, sportu, nebo práce, mám v sobě nějakou zabudovanou perfekcionistku, která to všechno chce dělat pořád a nejlíp a v termínu a správně. A když se pak nedostavují výsledky, nebo třeba v práci nestihnu deadline, jsem z toho upřímně ve stresu. Abych tomu předešla, beru si tu práci všude s sebou, aby se dala stihnout. Takže se pak stane, že jsem za ty skoro dva roky neměla ani jeden víkend, ani jednu dovolenou, kdy bych nemyslela na to, co všechno musím udělat do práce. Asi vrchol bylo těch 400 stran korektury, co jsem s sebou táhla na Velikonoce za svou slovenskou rodinou. Proseděla jsem nad ní dva dny zavřená sama v pokoji, místo toho abych byla s lidma, na kterých mi záleží.

Korekturu jsem odevzdala v termínu. Perfekcionistka byla spokojená.

Já? Zas tak moc ne.

Zatímco mi tady blog zase ležel ladem, oslavila jsem svoje 25. narozeniny a ta čtvrtstoletní číslice mě donutila trošku zrekapitulovat, co jsem za ty dva roky svého pracovního nasazení vlastně udělala.

Pravda je totiž taková, že jsem neudělala vůbec nic.

Pracovala jsem.

Tečka.

Nový odstavec. 

Asi týden jsem tohle zjištění zpracovávala v hlavě a všechno mi přišlo tak nějak podivně nanic. Neměla jsem chuť nic plánovat, neměla jsem chuť vstát ráno do práce, neměla jsem chuť nikoho vidět a nic slyšet. V podstatě by se dalo říct, že jsem měla chuť jenom na čokoládu a jednoduché rychlé sacharidy. Což je úplně typický příznak depky, že jo. Ne takové té skutečně vážné klinické deprese, ale prostě depky, kterou zažíváte, když se s vámi třeba někdo rozejde. Já jsem vlastně taky procházela rozchodem, akorát že můj rozchod byl s právnickou osobou.

Po týdnu jsem se trochu vzchopila a vymyslela plán, jak tohle všechno napravit. Nebo alespoň tu část s tím, jak jsem nic nezažila a dva roky vůbec nežila. Zatím nebudu zabíhat do detailů, ale jestli to vyjde, slibuju, že o tom napíšu dřív než za dva měsíce.

Co se týče perfekcionistky, pořád s ní bojuju. Ale vypsala jsem si tréninkový plán na příští tři měsíce, který by mi měl vrátit fyzickou zdatnost a trochu ji přeorientovat na jinou část mého života, než je práce.

Ohledně blogu už radši nebudu nic slibovat. Je dost možný, že se zase pěkně dlouho neozvu. (I když teda doufám, že se mi do blogování konečně povede vsunout alespoň nějaký ten řád. Budu se snažit! Chcete to vůbec číst?) Padlo ale jedno zásadní rozhodnutí, a to že opouštím anglickou verzi. Pokud se dostanu ke zbouchání článku, je prostě víc než pravděpodobný, že ho dopíšu, když bude muset být jen v jednom jazyce. Jeden chlápek, co o něm pořád poslouchám v novinách, by k tomu dodal: sorry jako.

Každopádně, pokud jste dočetli můj další výlev nespokojenosti až sem, vězte, že jsem se rozhodla zakončit celý dnešní článek pozitivně. A s nadějí, že jo. Takže jsem se rozhodla dát si předsevzetí, přestože je zrovna teprve polovina roku (a možná se to nakonec docela hodí, takhle v půlce).

Těch předsevzetí bude hned několik:

  • zabít perfekcionistku
  • stát se tréninkovým ninjou (nebo Novakem Djokovićem, to je to samý)
  • užít si léto
  • vyzařovat pozitivní vibrace (víte, co se říká: jak se do lesa volá…)
  • odepisovat lidem na zprávy dřív než za týden (nepravděpodobné)
  • uskutečnit plán (protože sny se mají plnit hned, jak říká můj táta)

Tak kafe ruku na to!

IMG_3611


2 thoughts on “The Living Years

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s