At Last (aka All Runners Are Beautiful)

Někdy v průběhu mého namotivovaného období jsem se rozhodla, že by bylo úplně super zaběhnout nějaký závod přes charitativní organizaci a podpořit tak jejich činnost. Viděla jsem to totiž dělat spoustu mých londýnských spolužáků na Facebooku a přišlo mi to jako milá forma charity. Minulé léto jsem vyběhala nějakou tu kačku pro TeriBear a kromě toho, že jsem si je mohla zapsat do tréninkového plánu, jsem ještě měla skvělý pocit, že dělám dobrou věc.

Tak jsem si otevřela stránky RunCzechu a začala zjišťovat, jak to vlastně s tím startovným přes charitu funguje. Upřímně prohlašuju, že je to tak příšerně složitý proces, že jsem ho doteď úplně nepochopila – a to už je po závodě.

Takže jsem fakt ráda, že jsem do toho nešla sama.

Můj výběr totiž z celého seriálu RunCzech padl na O2 Pražskou štafetu a do party jsem přibrala tři kolegyně, K., J. a A. Společně jsme se nakonec dohodly, že svou účastí na závodě podpoříme organizaci Kruh rodiny, konkrétně jejich projekt Hledáme rodiče, který podporuje pěstounské rodiny.

Jako nebudu to tady úplně protahovat a vysvětlovat vám, jak probíhala celá ta registrace, protože složitější přihlašování se k závodu jsem ještě nezažila. Podstatné ale je, že jsme se nakonec ve středu 14.6. všechny čtyři sešly před Průmyslovým palácem, abychom si teda vyběhaly to, co jsme si nadrobily. Já jsem v sobě v té době už měla čtyři kafe, žaludek se mi od rána nervózně kroutil a měla jsem pocit, že to v žádném případě nemůžu zaběhnout v normálním čase. Jak totiž víte, moje kondice na tom není právě nejlíp. Takže jsem se zcela oprávněně bála, že půlku trati budu muset jít a všem to pokazím.

Hlavně proto, že bylo vedro k padnutí a já měla na sobě dlouhé legíny, protože jsem z estetických důvodů došla k závěru, že moje stehna nejsou po zimě připravena na veřejnou premiéru v trenkách. Příště se na estetiku vykašlu.

IMG_3766.JPG

Na závodech je ale srandovní to, že vás celá ta atmosféra na startu naprosto neuvěřitelně pohltí. A ve chvíli, kdy se od ní necháte vtáhnout, přestanete fungovat v normálním režimu. Místo toho vám naskočí nějaké záložní metabolické systémy, díky kterým jste schopní cílovou rovinku sprintovat. Nebo alespoň já to tak mám.

Milosrdným dílem náhody jsem běžela jako první, takže moje předzávodní utrpení netrvalo tak dlouho, jak by mohlo. Vyběhla jsem s tím, že se prostě někde po cestě pokusím neumřít. Po prvním kilometru jsem letmo mrkla na hodinky, abych zjistila, kde jako na trati asi tak jsem a šokoval mě fakt, že moje průměrné tempo bylo o dost rychlejší, než jakýkoliv trénink, který jsem od začátku roku zaběhla. Trochu mě to nakoplo, takže jsem ještě zrychlila – což je taky důvod, proč jsem na druhém kilometru byla naprosto nejrychlejší. V tom třetím už to samozřejmě tak slavné nebylo a když jsem před cílovou rovinkou narazila na mírný kopec, myslela jsem, že to tam na místě zahodím.

Naštěstí mě držela při životě myšlenka, že musím předat štafetový kolík. A taky jsem dost tvrdohlavá a hrozně jsem si chtěla zaběhnout nějaký dobrý čas, když jsem teda tak dobře začala.

Abych to zkrátila, doběhla jsem do cíle, klasicky jsem zpanikařila v předávacích koridorech, otočila jsem se a běžela zpátky, jen abych zjistila, že jsem původně běžela správně a musela jsem tam zase udělat otočku. Nakonec se mi ale povedlo najít K., předat jí kolík a přejít do kroku. A to byla na dalších pět minut poslední věc, kterou jsem udělala vědomě, protože pak jsem přepnula na autopilota a snažila se co nejrychleji dostat ze závodiště.

Což je asi ten důvod, proč jsem se po deseti minutách plazila zpátky k jednomu z pořadatelů a se štěněcím pohledem mu zkroušeně vysvětlovala, že jsem si zapomněla vzít v cíli medaili.

Ale dopadlo to dobře, nakonec jsem se k ní propracovala.

RunCzech bohužel rozdává medaile všem účastníkům, takže než se začnete cítit extra hrdě, vězte, že jsem se nikde neumístila. Ale byla jsem se sebou spokojená, protože když jsem probíhala cílem, časomíra ukazovala přesně 27:00 min. Tak jsem vyhodnotila, že jsem si zaběhla letošní osobák, byla jsem na sebe hrdá a zbytek závodu jsem si užila už bez neurózy v žaludku.

Holky běžely všechny naprosto neuvěřitelně a celá atmosféra závodu byla skoro dojemná. Dokonce mě to tak nabilo energií, že tu teď o tom píšu blog, místo toho, abych šla spát jako každý člověk, který má být příští den v sedm ráno v práci. Byl to prostě zážitek a jsem ráda, že jsem ho sdílela právě s holkama.

A když mi pak při večeři pípla smska s časem 26:09, konečně jsem se dočkala i zbytku endorfinů, co má údajně sportovní aktivita vyplavovat.

Možná občas osobní krizi nezažehná to, že se v sobě snažíte analyzovat její příčinu. Někdy asi stačí obout si běžecké boty, mít okolo sebe partu skvělých lidí a užít si něco úplně naplno.

A když u toho ještě pomůžete něčemu dobrému, je to prostě taková třešnička na dortu.

image1
RunCzech má motto, které tvrdí, že všichni běžci jsou krásní. Budu jim věřit. Jsem opravdu krásná, hlavně po běhu :D.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s