Mr. and Mrs. Dursley of number four, Privet Drive…

Minulý týden mi mou nově objevenou blogovou zodpovědnost lehce narušil team building, který trval dva + dva dny. Jinými slovy: dva dny bylo reálné trvání a dva dny jsem se z toho léčila.

Ne tak jak si myslíte. Kocovina v tom nebyla.

O tom ale příště. Původně jsem vám o svém střetu s přírodou plánovala napsat už dneska, ale jako blesk (za chvilku pochopíte, jak moc vtipná narážka tohle je) mě ráno zasáhla zpráva, že zrovna 26. června před rovnýma dvaceti lety vyšel v angličtině první díl Harryho Pottera.

IMG_2539.jpg

 

Harry mluvil tak tiše, aby to nikdo jiný neslyšel, a oba je zpravil o Snapeově nenadálém a zlověstném přání soudcovat příští zápas ve famfrpálu.

„Nesmíš hrát,” prohlásila Hermiona okamžitě.

„Řekni, že jsi nemocný,” radil mu Ron.

„Říkej, že sis zlomil nohu,” navrhla Hermiona.

„Zlom si ji doopravdy,” řekl Ron.

♥︎

Myslete si, co chcete, ale jestli si nějaká knížka zaslouží svůj vlastní sentimentální příspěvek na blogu, tak je to on.

Dneska jsem z toho celá přecitlivělá, tak mi odpusťte tu uslintanou nostalgii, kterou v následujících řádcích předvedu.

Já jsem odmala měla ráda příběhy uzamčené v knihách – nejdřív jsem si je užívala jako posluchačka, ale dost brzy jsem přesedlala na čtení. Nemůžu teda tvrdit, že Harry Potter byla moje první literární láska, a to ani ta postava (když už se ptáte, tak se přiznám, že moje srdce jako první dostal Gilbert Blythe), ani kniha (to spíš Anna ze Zeleného domu, Malé ženy…). Ale byla to jediná kniha, která mě od první stránky provázela dalších patnáct let a formovala můj život.

IMG_2548.jpg

Přesně si pamatuju, jak jsem poprvé otevřela Harryho Pottera, protože mi doma ležel už měsíc a já zrovna neměla, co bych si přečetla. Trvalo mi přibližně deset dní, než jsem se prokousala přes první kapitolu – protože ta mi přijde šíleně nudná doteď, kdo chce číst o firmě na vrtačky a Dursleyových, proboha? – a pak věci nabraly rychlý spád. Než jsem se nadála, měla jsem vlastní pokus o scrap book se všema zmínkama o Potterovi, co jsem našla, první tři knihy jsem dokázala odrecitovat zpaměti a kousala jsem si nehty, zatímco jsem čekala na čtvrtý díl. U toho si mimochodem pamatuju, jak jsem ho dostala do ruky těsně předtím, než jsme vyrazili na nějaký výlet a ještě v noci v autě jsem četla první kapitolu. Druhý den ráno jsem si ji musela přečíst znovu, abych měla jistotu, že jsem si tu Voldemortovu vraždu nevymyslela. Přišlo mi to tehdy hrozně drsný (a vy všichni, co jste četli sedmý díl, se mi teď smějete, jak jsem byla naivní, že jo).

Říct, že mi tahle série změnila život, zní strašně dramaticky, ale asi to jinak vyjádřit nedokážu. Harry tady byl, když jsem potřebovala utéct do jiného světa. Byl tady, když jsem se seznamovala s lidmi, kteří jsou teď natolik zapletení v mém životě, že kdybych se je z něj někdy pokusila vytrhnout, asi by se ze mě stal Voldemort. Byl tu, když jsem se potřebovala zasmát, když jsem přijela na tábor a cítila se tam sama, když jsem vstupovala do jakékoliv nové životní etapy. Stěhoval se se mnou do Londýna, jezdil se mnou domů, čekal v Lutonu na věčně zpožděná letadla Wizz Air, šel se mnou první den do práce. Absolvoval se mnou několik rande. Byl důvodem, proč jsem tolikrát chodila po ulicích duchem nepřítomná, proč jsem na školních vycházkách většinou zůstala sedět na lavičce, pomáhal mi přežít nekonečné hodiny ve škole ten týden před prázdninama, kdy už jsou známky uzavřené a nic se neděje a vy tam stejně musíte sedět. Druhý díl se mnou koupal ve vaně (doslova), pátý díl se mnou utíkal před tsunami (taky doslova), třetí díl do sebe statečně vpíjel to moře slz, které jsem prolila nad Siriusovým osudem, čtvrtý díl z nějakého důvodu kompletně přišel o hřbet a musí chodit s igelitovým obalem, aby zůstal pohromadě. Šestý díl jsem dočítala na Slovensku, sedmý díl na střední.

IMG_2544

A strašně, strašně dlouho jsem si myslela, že až jednou celou sérii dočtu, tak mě přepadne takový ten pocit, kdy zavřete knihu a nevíte, co dál dělat se svým životem. Jenže u Harryho to prostě takhle nefunguje. Nebo alespoň u mě to tak nebylo. Za ty roky se mi Bradavice a všechny postavy v nich natolik vryly do mozku, že se jich jen tak nezbavím. Když teď jednu z těch knih otevřu, je mi zase jedenáct a čekám na dopis z Bradavic. Je mi čtrnáct a čekám o půlnoci před Luxorem, až začnou prodávat další díl. Je mi deset a převlékám se na karneval za Hermionu.

Pořád se pousměju na stejných místech (i když brečím trochu častěji než dřív). Bez ohledu na filmy, které jsem zbožňovala, se v mojí hlavě vůbec nic nezměnilo. Když začnu číst, Harry je pořád ten Harry, kterého jsem potkala před patnácti lety. A Hermiona má pořád předkus a Fred s Georgem pořád začarovávají sněhové koule, aby pronásledovaly Quirellův turban.

Prostě a jednoduše tím chci říct tohle: většina knih s vámi nevyroste. Zůstávají pořád stejné, zatímco vy se měníte. Nějaká kniha vám může připadat jako to nejlepší čtení na světě, když je vám dvanáct a pak se k ní vrátíte ve dvaceti a najednou nedokážete pochopit hlavního hrdinu, celé vám to přijde příšerně patetické, naivní nebo rovnou hloupé. Nebo vás to prostě tak nevezme. Harry Potter je speciální. On se mnou vyrostl. Já jsem pořád stejná já a on je pořád stejný on, ať už se potkáme kdykoliv.

Rowlingová to sama řekla, ne? Že Bradavice tady vždycky budou, aby vás přivítaly doma.

A že nám všem teda vytvořila zatraceně dobrý domov.

Díky, JKR!

A tobě, Harry, všechno nejlepší. Tohle léto se asi znovu potkáme.

IMG_2536

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s