Into The Woods

Jak už jsem se tady na blogu zmiňovala, předminulý týden jsem byla nucena strávit dva dny uprostřed přírody na teambuildingu. Ti z vás, kdo mě znají osobně, mi určitě potvrdí, že já bez debat ukázkově splňuju všechny podmínky pro to, abych mohla být označená za městskou holku. Přírodu mám sice ráda, ale jen za předpokladu, že naše interakce netrvá déle než dvě hodiny. Pak se už začneme názorově rozcházet (hlavně díky hmyzím přátelům).

Když jsem byla malá, odjezd na školku/školu v přírodě většinou provázela vidina, že budu zpátky doma dávno předtím než všichni ostatní. Nikdy jsem to úplně neplánovala, moje tělo to spíš tak nějak naplánovalo za mě. Buď jsem druhý den dostala angínu a se čtyřicítkama mě odvezli domů, nebo mě třeba píchla do oka vosa a se čtyřicítkama mě odvezli domů. Tohle byly dva takové standardní scénáře. Většinou moje odloučení od domova netrvalo ani tři dny a já si myslím, že to byl od mého těla těžký kalkul.

Organizované akce v přírodě prostě moc dobře nezvládá.

Později, když už jsem byla o něco starší, jsem se dokázala vyhnout tomu, abych se s horečkou balila domů ještě dřív, než jsem si stihla naskládat oblečení do přidělené skříňky, ale zase jsem byla expert na totální destrukci kloubů. Výron v kotníku. Vykloubený prst. Prostě jsem se z každého výletu vrátila s nějakým obvazem.

IMG_3807.jpg

Teď už jsem samozřejmě starší a rozumnější, takže jsem se z teambuildingu vracela stejně jako všichni ostatní autobusem (což může a nemusí být tím, že celý výjezd netrval ani 48 hodin). Akorát jsem teda zjistila, že se stejně nevyhnu obligátnímu klidu na lůžku, který je nutný po každém takovém dobrodružství. Vrátili jsme se v pátek odpoledne, kdy jsem na sobě pociťovala jenom únavu z nedospalé noci, V sobotu ráno jsem si pak dokonce statečně šla zaběhat. A to byla poslední aktivita, kterou jsem do pondělí do rána vyvinula.

IMG_3808.jpg

On je totiž sice chytrý nápad jít na přibližně čtyřhodinový pochop po lese ve třiceti pěti stupních v dlouhých legínech, aby se na mě nalepilo co nejmíň klíšťat, ale existuje možnost, že to možná můj organismus malinko přehřálo. Což byl třeba ten důvod, proč jsem pak celý víkend proležela s mikinou pod peřinou, zatímco venku pařilo krásných třicet. Do toho mě taky přes ty dlouhý legíny pokousal triceratops, takže mi na pravé noze zlehka odpočíval pytlík s ledem, abych alespoň zčásti zmírnila to boreliózní divadlo, co se mi rozehrálo na lýtku.

Sečteno a podtrženo, výhled byl sice hezký, les jako z pohádky, ale město je město.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s