One Time Wonder

Přátelé, pomalu to tady začne vypadat jako nějaký běžecký blog. A přitom fakt nejsem až takový běžec, za jakého se tady prezentuju, jo. Příklad: od té závodní pětky jsem znovu vyběhla až po dvou týdnech, zrovna včera.

Už jsem se zmiňovala o tom, jak mě běh v poslední době strašně nebaví. Navíc se ochladilo, což v mém světě automaticky znamená, že mě začnou bolet záda (protože je mi ve skutečnosti 95) a uplynulý týden jsem tak chtě nechtě musela jakékoliv cvičení oželet. Vzhledem k tomu, že jsem si – jak už jste se mohli dočíst v nenápadné narážce na začátku předchozího příspěvku – udělala trochu bouřku v životě, asi si dokážete představit, jak mi chyběl ten fitness ventil. Znáte ho. Ten pocit, když se soustředíte jenom na to, abyste přežili cvičení, takže si zároveň skvěle pročistíte hlavu? Je to jako kdybyste otočili nějakým čudlíkem a z lebky se vám vypustila všechna zadžovaná pára.

No, tak v pátek večer už jsem měla pocit, že se mi kvůli tomu zaseklému čudlíku celá lebka rozskočí. V takové dny máte vážně jen tři možnosti: jít si zaběhat, sníst tabulku čokolády, nebo žehlit. Tak jsem se rozhodla, že i kdybych měla riskovat, že mě chytnou záda a domů budu muset dojít, v sobotu ráno ty běžecké kecky nazuju. Pak jsem vstala. Dala jsem si snídani. Kafe. Čaj. Seděla jsem u jídelního stolu a zírala z okna – v sobotu bylo vážně nepřekonatelně krásně – a říkala si, že lepší už to prostě nebude. Nakonec jsem se donutila vstát, pečlivě si vybrat běžecký outfit, pak se převlíknout do jiného, a poctivě se rozcvičit. Jo, vážně jsem se rozcvičila. Taky mě to překvapilo.

IMG_3050

Dál už to znáte. Dala jsem si sluchátka do uší, zapnula hodinky a vyběhla.

Prvních pět set metrů jsem měla pocit, že to otočím zpátky domů. Ještě pořád jsem nebyla rozhodnutá, jestli se vydám delší, nebo kratší trasou, a už jsem měla lýtka v plamenech. Tuhle malou krizi jsem ale naštěstí při překonání prvního kilometru přeběhla, tak jsem se drsňácky rozhodla pro tu delší. Slunce svítilo, lidi okolo mě chodili Šárecký okruh, dýchalo se nejlíp, co si pamatuju za poslední… rok a půl. Tak jsem najednou zapadla do spokojeného (želvího) tempa, které bylo o dost pomalejší než normálně, ale zase bylo dost stabilní, což je plus (že jo?).

Každopádně tady nebudu popisovat každý krok, ale chtěla jsem se s vámi podělit o ten moment, kdy mě poprvé napadlo, že si ten výběh trochu prodloužím. Abyste rozuměli, nejsem zrovna nejvytrvalejší běžec. Upřímně mě to málokdy baví a většinou jsem ráda, že se dokopu k pěti kilometrům. Řekla bych, že moje rekordní vzdálenost nepřetržitýho běhu byla 8 kilometrů. Jednou jsem se ztratila v Šárce a omylem jsem dala 9, ale to jsem minimálně dva kilometry spíš šmajdala v chůzi s jazykem na vestě než cokoliv jiného. Vždycky jsem záviděla takovým těm šíleným fit běžcům, co je občas vídám o víkendech, a taky těm, jak pořád někde sdílejí svoje půlmaratonové trasy se slovy: „Tak dnešní malej trénink před odchodem do práce je za mnou…“

Tak, vážení, tuhle sobotu jsem se stala jednou z nich.

IMG_0009

No dobře, půlmaraton jsem neuběhla. A nebylo to před odchodem do práce, jo. Bylo to v sobotu dopoledne, jak už víte. Ale (famfáry) uběhla jsem deset kilometrů za stálého (želvího ale běžícího) tempa.

Prostě jsem si tak říkala, když jsem dobíhala ten klasický pátý kilometr, že se dneska běží tak dobře a jestli toho nevyužiju, že mě to projednou baví. A vydala jsem se ještě na tu kratší trasu. Na osmém kilometru jsem vážně zauvažovala, že to na tu desítku poprvé v životě dotáhnu. Cestou mě napadaly ještě takové ty megalomanské plány – jako že až doběhnu, tak si ještě zaposiluju na břicho. Ha. Ha. A běžela jsem dál. Kličkovala jsem v lese sem a tam a tam a sem.

Pak už mi najednou zbýval jen kilometr a 600 metrů.

Kilometr.

980 metrů.

960 metrů.

955 metrů.

Hele, ke konci už vám to fakt moc neodsýpá.

Hodinky zavibrovaly, nahlásily mi deset odběhnutých kilometrů a já okamžitě zpomalila do chůze. V tu chvíli jsem myslela, že se mi ty nohy zapletou do sebe jako vánočka. Znáte takový ten divný pocit, když si po hodině bruslení sundáte brusle a najednou nevíte, jak se chodí normálně? Tak takhle nějak jsem šla do toho malého kopečku k našemu domu. Cestou jsem si vypínala hodinky, abych si zbytečně nezpomalila to svoje supertempo a přistihla jsem se, že se u toho usmívám.

Usmívám! Asi jsem se zbláznila. Pravděpodobně, protože než jsem došla k domu, tak jsem se nahlas smála. A tomu se, dámy a pánové, říká endorfiny.

O něco lepší než žehlení. Tísíckrát lepší než čokoláda (pokud nepočítáte oříškovou Milku).

Jako jo, uznám, že když to mým svalům o tři hodiny později začalo docházet, už jsem se tolik nesmála. Ale, vítej jak… YOLO.

P.S.: Chtěla bych poděkovat Akademii, firmě Asics za vkusně šedivé boty, co mi ladí ke každému outfitu, mamince, že mi v panice nevyvolávala, když jsem se víc než hodinu nevracela domů (na tempu zapracujeme, nebojte) a Adamovi Ďuricovi, který mi celou tu dobu optimisticky vyhrával v uších. Díky. Cenim si podpory!

IMG_3036

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s