Mr. and Mrs. Dursley of number four, Privet Drive…

Minulý týden mi mou nově objevenou blogovou zodpovědnost lehce narušil team building, který trval dva + dva dny. Jinými slovy: dva dny bylo reálné trvání a dva dny jsem se z toho léčila.

Ne tak jak si myslíte. Kocovina v tom nebyla.

O tom ale příště. Původně jsem vám o svém střetu s přírodou plánovala napsat už dneska, ale jako blesk (za chvilku pochopíte, jak moc vtipná narážka tohle je) mě ráno zasáhla zpráva, že zrovna 26. června před rovnýma dvaceti lety vyšel v angličtině první díl Harryho Pottera.

Continue reading „Mr. and Mrs. Dursley of number four, Privet Drive…“

The Living Years

Tak jo, už jsem tady psala o tom, jak mě smetla kancelářská práce, jak jsem se zamotala v systému a jak šla veškerá moje mimopracovní aktivita stranou (čti do kytek). A taky jsem se dušovala, že to změním. Že budu víc psát a míň pracovat. Že budu víc žít a míň se stresovat. Že budu víc běhat a cvičit a užívat si života a míň kritizovat samu sebe.

Byl to moc hezký plán.

Continue reading „The Living Years“

Let’s Talk About Barcelona (Day #0.5, 1)

Ti z vás, kdo mě sledují na Facebooku, už určitě vědí, že jsem si sbalila kufry a vyrazila na pár dní do Barcelony. Tohle město jsem na seznamu měla už nějakou dobu a když jsem pak nevěděla, co dát mojí mamce k Vánocům, tak jsem se rozhodla nenápadně spojit její dárek s tím mým a tak si teď užívám spoustu jídla, sluníčka a naprosto nádherných výjevů.

A co bych to byla za člověka, kdybych se s vámi nepodělila?

Continue reading „Let’s Talk About Barcelona (Day #0.5, 1)“

Forget Me Not

Určitě si všichni dokážete vybavit (nebo si alespoň představit) ten pocit, který vás nevyhnutelně musí zasáhnout po každé větší zkoušce: vypnutí mozku. Váš nejdůležitější orgán se prostě rozhodne si vzít prázdniny a vůbec ho nezajímá, že vy potřebujete psát diplomovou práci, normálně fungovat nebo třeba tvořit příspěvky na blog. Každý pohyb je pak pro vás boj a představa, že byste teď měli trávit volný čas v knihovně je tak depresivní, že se na ni bojíte i pomyslet. Tak přesně tohle se mi stalo. Proto taky ta blogová odmlka.

Přišlo to pár dní po státnicích. Najednou jsem se ocitla v mlze a byla jsem ráda, že vůbec dokážu zformulovat těch pár slov, abych mohla komunikovat s okolím… psaní byla až příliš velká práce.

Už se z toho ale začínám probírat.


I think you can all recall (or at least imagine) that feeling that inevitably appears right after you pass just about any important exam: your brain shuts down. It’s like your most important organ just decides to go on holidays, not caring about the fact that you need to write your dissertation, to function normally or even create your blog posts. Every move almost physically hurts and the idea that you should be spending almost all your free time in the library now is so depressing, you don’t even want to think about it. So, that’s what happened to me. That’s the reason why I’ve been so quiet for the past few days. 

It came suddenly, two or so days after the exam. One minute I was okay and the next, I was living in a fog and I could barely formulate words to cover the necessary communication with the world, let alone writing anything. 

But I’m slowly waking up now.

IMG_0648

E. v sobotu oslavovala narozeniny, což byl dostatečně dobrý důvod k tomu, abych se pokusila překonat ten stav letargie, do kterého jsem nedobrovolně upadla. Ten den jsem se probudila neobvykle pozdě, provedla svůj ranní rituál a než jsem se stihla nadechnout, E. už mi klepala na dveře. Slíbila jsem jí, že jí půjčím šaty. Vzhledem k tomu, že jsem byla pořád ještě zpomalená, skončily jsme s přípravami právě včas, abychom vyrazily na večeři do centra Camdenu. E. rezervovala stůl v restauraci Bintang, jejíž menu jsem si jako správná dospělačka prošla dopředu (přibližně dvacetkrát), abych věděla, co si objednat. Tahle moje důkladná příprava mi potom vynesla to nejpálivější curry, jaké jsem kdy v životě jedla. Dokonce si nejsem ani jistá, jak vlastně chutnalo. A to si o sobě myslím, že dokážu ustát hodně pálivých věcí, děkuju pěkně. Naštěstí to zachránil koláček, který jsme si s E. objednaly napůl jako dezert. Přinesli ho s kopečkem kokosové zmrzliny, která byla naprosto boží.


E. was celebrating her birthday on Saturday, which was good enough reason for me to resurface. Or to try, at least. I woke up unusually late that day, went through my morning routine and before I could even notice the time, E. was knocking on my door. I promised to lend her a dress. Because I was still a bit slow, we finished our preparations just in time to head down to Camden for a dinner. E. made a table reservation in Bintang restaurant and I – as a responsible adult – went through their menu in advance (multiple times) so that I’d know what to order. This thorough preparation led me to order the most devilish kind of curry I have ever eaten in my whole life. Seriously, I have no idea what it tasted like. All I could taste was how spicy it was. And I have to inform you, I can handle my chilli, thank you very much. Luckily, the dessert we shared with E. saved the day. It was a small leche cake that came with a scope of coconut ice cream, which tasted like heaven.

IMG_0649

Večeře skončila a my přeběhly pár camdenských ulic do baru Fifty five, kde právě končila happy hour. Všichni se tedy nahrnuli k baru a stihli si objednat dostatek koktejlů, aby jim to vydrželo po zbytek noci. Já se už před týdnem rozhodla, že si dám menší detox a alkohol budu pít až když budu zpátky v Praze (takže žádná noční whiskey v hrníčku). A ne, nemá s tím nic společného, že jsme zapíjeli státnice. Spíš jsem si řekla, že když mám během dvou týdnů napsat půlku diplomky, tak potřebuju každou mozkovou buňku, kterou mám. Každopádně, místo koktejlu jsem si objednala sodovku.


The dinner ended and we headed down the Camden streets to Fifty five bar. They were just finishing their happy hour, so everybody hurried to the bar and they managed to order enough coctails to get them through the evening. I decided a week ago that I’ll have a little detox and the next time I’ll drink alcohol will be in Prague (so no more whiskey in a teacup). And no, it’s not because we went for drinks after the exam. It’s more due to the fact that I need to write half of my dissertation in two weeks so I need every brain cell I can get. Anyway, I went for soda water instead of a coctail. 

IMG_0650

Jak večer pokračoval a všichni okolo se začali ztrácet v alkoholovém oparu, všimla jsem si, že trochu vystupuju z davu. A evidentně si toho všimnul i barman. Zatímco objednávky ostatních zapomínal v ten moment, kdy mu byly řečeny, z nějakého důvodu si pamatoval, že chci sodovku s ledem, jednou limetkou a brčkem už když jsem se u baru objevila podruhé. Počtvrté (to curry bylo fakt pikantní) mi dokonce dal jedno z těch speciálních brček.

Občas se musíte napojit na svoje vnitřní dítě a mít radost z toho, že jste dostali barevné brčko.


As the evening went on and everyone around me started to fly on an alcohol cloud, I noticed that I’m sticking out of the crowd a little bit. The bartender noticed, too. While he was notoriously forgetting everyone’s orders as soon as they told him, by the time I went for my second round, he knew exactly that I want a glass of soda water with ice, one lime and a straw. For some reason. And when I went to order my fourth of the night (that curry was seriously spicy), he gave me one of their special straws. 

I think that sometimes, you have to channel your inner child and be happy that you got a cool straw, right?

IMG_0651

A tak jsem zjistila, že existuje spousta věcí, které vás můžou udělat nezapomenutelnými. Někdy všechno, co potřebujete je jít na párty a pít minerálku.


And so I found out that there are lots of ways to make yourself unforgettable. Sometimes, all it takes is showing up at a party sober. 

Let Them Eat Cake

Patřím k těm méně šťastným studentům, kteří slaví narozeniny vždycky uprostřed zkouškového období. To znamená, že poslední čtyři roky zásadně oslavuju zavalená haldou papírů, týden nepřevlečená z pyžama a s nekonečnou chutí na čokoládu.

Tenhle rok to bylo všechno trochu jinak, protože mě čekal poslední den na stáži, takže jsem se musela obléknout a dokonce si nahodit i make up. Ráno jsem začala svým typickým rituálem, pak jsem se dvakrát převlékla a rozhodla jsem se být slavnostní a vzít si podpatky (ne ty z M&S), což bylo ode mě opravdu dospěle zodpovědné, vzhledem k tomu, že do práce je to čtyřicet minut chůze. Nicméně, došla jsem tam bez větší újmy a přinesla jsem s sebou muffiny, které jsem upekla večer předtím. Vypadaly i voněly opravdu výborně, nicméně při mých pokusech o to, udělat je co nejzdravější, tak nějak ztratily veškerou chuť.

A tak započala dnešní cesta za koláčem.

              IMG_1224

I’m one of the less fortunate students who have their birthday right in the middle of exams. That means that for the last four years, I’ve been celebrating my birthday buried under a pile of papers, unchanged from my pyjamas all week long and with an endless craving for chocolate. 

This year, it went a little differently because it was the last day of my work placement so I had to put on clothes and even apply make up. I started the day with my morning routine, changed my outfit twice and then decided to wear high heels (not the M7S ones, even) which was a very responsible, adult thing to do considering that it’s a forty-minute walk to work. However, I made it there okay and I brought muffins that I baked the night before. They looked and smelled amazing but I think that in my intentions of making them as healthy as they can get, I went a little over-board. They were so healthy they didn’t taste like anything. 

And so the cake journey began. 

IMG_0504

Už asi před měsícem jsem se rozhodla, že si na svoje narozeniny chci dopřát nějaký pořádný kus dortu. Vzhledem k tomu, že Londýn kromě toho, že je to hlavní město Anglie, je taky epicentrem všech koláčových hodů na světě (nebo to tak alespoň vypadá), předpokládala jsem, že to nebude problém. Z práce jsem se tedy vydala na Muswell Hill, abych tam našla ten nejlepší dort a mohla tak oslavit konec stáže, další rok za mnou a taky fakt, že už mě čeká jen jeden víkend učícího pekla.

It’s been decided long ago that I’m going for a giant piece of cake on my birthday. Considering that London, apart from being the English capital, is also the capital of Cakeland (or so it seems), I thought it wasn’t gonna be a problem. I headed straight to Muswell Hill from work, confident that I’ll find the perfect cake to celebrate the end of my work placement, the fact that I’m yet another year older and also the fact that I’m only one weekend of study-like-hell routine away from freedom.

IMG_0500 IMG_0501

Najít pro mě vhodnou kavárnu s vysněným kusem dortu se ukázalo být těžší, než jsem si myslela. Po epizodce, kdy jsem chodila sem a tam po ulici, zaplula do kavárny, vyfotila si výlohu a zase odešla, když jsem zjistila, že tam není wifi, jsem skončila v Costa coffee. Věděla jsem totiž, že tam mě nezklamou. Plná pocitu, že jsem správná Angličanka jsem si objednala Earl Grey a Mint Chocolate Fancy a posadila jsem se do rohu kavárny, abych si svůj úlovek vychutnala. Spojení čokolády a máty mi vždycky přišlo trochu jako pěst na oko, ale tenhle kousek koláče rozhodně neměl chybu. Ta mátová příchuť tomu dodala parádní svěžest, kterou jsem spláchla černým čajem a ani ne za půl hodiny jsem se s pocitem vydařené oslavy vydala na cestu domů.

It was harder than I expected, to find a café with a relevant piece of cake for me. After walking up and down the street, walking in a café, taking a picture of their cakes, then finding out that they don’t have a wifi connection and leaving again, I settled for Costa coffee. That was because I knew from previous experience that I can’t be disappointed with them. I ordered Mint Chocolate Fancy and Earl Grey, feeling like a proper English lady and I chose a table by a window to dig into it. I have to say that the combination of mint and chocolate always seemed a little inappropriate to me but apparently, I’m becoming English. Because it was divine. Half an hour later, I decided to go home with, feeling that my little celebration was sufficient. 

IMG_0503IMG_0505

Zatímco jsem si to tak vykračovala po ulici, najednou jsem okolo sebe viděla výlohy plné naprosto neodolatelně vypadajících koláčů, dortů, muffinů, croissantů, bonbónů, cupcakeů, mini-dortíků, sušenek, tyčinek, donutů a tak dále. Nakonec jsem to tedy nevydržela a vlezla jsem do pekárny, okolo které jsem předchozích šest týdnů chodila se zavřenýma očima. Po kratším uvažování jsem koupila obří porci Bread Pudding, strčila jsem ji do tašky a pokračovala v cestě.

Den byl klidný, trochu podzimní a já měla pocit, že na mě spousta lidí na ulici kouká. To budou ty podpatky, říkala jsem si, vypadám tak žensky a sebevědomě. Měla jsem totiž v uších sluchátka, takže jsem neslyšela, že mi v kabelce při každém kroku chřestí krabička se žvýkačkami jako kdybych právě vykradla obchod s chrastítky.

Těsně před vstupem do naší ulice jsem se ještě zastavila v drogérii a koupila jsem si mentolový balzám na chodidla (šest a půl kilometru v podpatcích, vážení, to si žádalo Alpu). Nakonec jsem se slavnostně dostala domů, strčila Bread Pudding do lednice a zaklepala jsem na dveře své spolubydlící A., abych se jí svěřila s tím, že se mě v drogerii pět lidí nezávisle na sobě zeptalo jestli jsem v pořádku (včetně asi třináctiletého kluka). Něco mi říká, že za to můžou ty kruhy pod očima. Citrónový detox by už po osmi dnech mohl začít zabírat.

IMG_0502

And while I was walking down the streets, there were gazillions of cakes, muffins, croissants, treats, cupcakes, tarts, cookies, bars, doughnuts etc. attacking my eyesight from behind practically every window I was passing. Finally, I went into a bakery I’ve been passing with my eyes closed for the last six weeks and after a short discussion, I bought a giant piece of Bread Pudding. 

The day was calm, it felt a little bit autumn-ish and I had the feeling that a lot of people on the street are openly staring at me. It’s the high heels, I thought, I look so feminine and confident. Little did I know that while I was listening to music with my earphones on, the box with bubblegums inside my handbag was giving out weird noises with every step I took. 

Nevertheless, I made one last stop on my way home – in a drugstore, and I bought soothing foot lotion with peppermint (high heelsů I think I deserved it). I made it home in the end, I put the Bread Pudding in a fridge and knocked on my housemate A.’s doors so that I could complain to her about the fact that five people in the drugstore asked me if I was okay (including a thirteen-year-old boy). Something tells me that it’s the dark circles under my eyes. That lemon detox could really start working its magic. 

IMG_0510

A. se zatvářila tajemně a pak vytáhla taštičku s dárkem a přáním k narozeninám, čímž mě úplně odzbrojila. Darovala mi naprosto bezvadný playsuit, po kterém jsem už pár dní pokukovala a který způsobil, že teď ještě víc toužím po létě. Hned jsem si ho samozřejmě musela vyzkoušet. Původně jsem za outfit dne hodlala vyhlásit to, co jsem si na sebe oblékla ráno, ale myslím, že všichni uznáme, že nový playsuit si to zaslouží víc.

To, že mám nohy barvy tvarohu se snažte nevnímat, pracuju na tom.

A., moje druhá spolubydlící Z. a já jsme pak ohřály a skonzumovaly Bread Pudding – mimochodem, další typická anglická dobrota – a s A. jsme zhodnotily, že se odebereme do postele. Tam jsem si v rámci narozeninového režimu dala bílou čokoládu.

Opravdu hodně bílé čokolády.

Od zítra tedy už jen mrkev a okurku, slibuju.

Narozeniny jsem slavila poprvé mimo rodinný kruh, což bylo dost zvláštní, ale částečně jsem si to vynahradila cukrem. A když jsem ráno pochodovala do práce, na cestu mi svítilo slunce a já vím přesně, kdo mi ho poslal.

P.S.: S tím, jak mě dneska bolí nohy bych vám ráda oznámila, že jsem možná o rok starší, ale určitě ne o nic moudřejší.

IMG_0508IMG_0498

A. looked a little too happy and the next thing I knew, she was giving me a bag with a present and a card inside. I was touched, I’m not gonna lie. She gave me a perfect playsuit which is funny because I was thinking about buying something like that for the past few days. It made me crave summer even more. I had to try it on right away, of course, and even though I wanted to post a picture of what I was wearing all day and call it the outfit of the day, I guess this one deserves it more. 

Ignore the fact that my legs have the colour of a wall. I’m working on it. 

A., my other housemate Z. and I heated up the Bread Pudding – another proper English treat, by the way – and then we decided to go to bed. 

That’s where I ate white chocolate, to celebrate even more. 

Frankly, a lot of white chocolate. 

From tomorrow onwards, it’s gonna be all carrots and cucumbers with me again, I promise. 

It was my first birthday spent without my family, which was weird but I managed to fill that hole with sugar a little bit. And when I was walking to work in the morning and the sun was shining, I knew exactly who made that happen.

P.S.: Considering how badly my feet hurt this morning, I’d like to say that I might be a year older now, but that doesn’t necessarily make me wiser. 

IMG_0507