BTW: East of Eden

IMG_3974

Milí a drazí, ozývám se z jednoho z mých nejoblíbenějších míst na světě. Košice jsem měla na piedestálu prakticky odjakživa. Možná proto, že jsem napůl Slovenka (i když ráda tvrdím, že je to spíš 80:20 než 50:50). Možná proto, že jsem tady trávila spoustu času o letních prázdninách a všechno – od toho, jak tu voní vzduch až po staré výtahy v bytovkách na sídlištích – mi vyvolává nostalgické vzpomínky na dětství. Nebo možná proto, že právě odsud pochází většina mých nejmilovanějších kamarádů.

Zastávám názor, že když některé lidi znáte dostatečně dlouho, stanou se spíš vaší rodinou než čímkoliv jiným.

IMG_3983

Každopádně to tady naprosto nepokrytě miluju. Pokaždé, když přijedu, mám pocit, jako kdybych byla na fakt účinné terapii. Je to jako kdyby se mi otevřela nějaká záklopka v hlavě a najednou jsem v absolutním zenu. Místo toho, abych vstávala v pět ráno a snažila se odbýt si trénink ještě předtím, než odejdu do práce, si klidně nechám nalít G&T a píchnout další dírky do uší. Nechám se zatáhnout na pirátskou párty ve čtvrtek večer s papouškovými brýlemi na očích a najednou na parketu s miliardou zpocených lidí tancuju jako blázen na hudbu, nad kterou při hodině zumby ohrnuju nos.

IMG_3979

Pak vstanu ve čtvrt na deset ráno a nemám ani náznak kocoviny a pořád ještě jsem nadšená z toho, že jsem se v noci skoro roztopila v podzemní nevětrané místnosti klubu, ze kterého bych zdrhla po prvních pěti minutách, kdyby byl v Praze.

Jsem tady hrozně v bezpečí. S lidma, se kterými si budeme hlídat záda, ať už se stane cokoliv.

A hele, i ten gin a tonic tady prostě chutná tak nějak líp. Sakra, i meruňkovice s vineou za pět centů tady chutná dobře. (A o těch snídaních snad ani nemá cenu začínat, ne?)

Jak říkám. Zen.

Not-So-Roman Holiday #3

Tak jsem tu s dalším dílem ohlédnutí se za italskou jízdou. Naposledy jsme skončili na zmrzlině v San Gimignanu, která do mě spadla dřív, než jsem si stačila uvědomit, jak strašně, šíleně dokonalá vlastně je.

To je můj hlavní problém se zmrzlinama. Nikdy jich není dostatek.

Continue reading „Not-So-Roman Holiday #3“

Summer Babe

Na začátku každého ročního období strašně vehementně prohlašuju, že zrovna tahle část roku je moje úplně nejoblíbenější ze všech oblíbených. Až mě to vždycky samotnou šokuje. Obvykle takhle pozitivní přístup k ničemu nemívám. Tak nějak ale uznávám, že první dva týdny jakéhokoliv ročního období mají něco do sebe. Continue reading „Summer Babe“

Not-So-Roman Holiday #1

Znáte takové ty pocity po dovolené, kdy si říkáte, že byste potřebovali ještě tak týden (dva) na následnou regeneraci? Tak přesně ty se za posledních sedm dní staly každodenní součástí mé existence. V rámci vyrovnávání se s faktem, že už nemůžu celé dny trávit tím, že budu pít kafe, chodit po památkách nebo ležet u bazénu, jsem se rozhodla podělit se o první várku fotek. A podělila bych se o ně daleko dřív, kdyby mi doma šel internet. Jenže ten se mě rozhodl opustit stejně jako moje pracovní morálka. Snad se obojí v pondělí ráno vrátí. Continue reading „Not-So-Roman Holiday #1“

Zofie in Coffeeland

Ahoj, ahoj, ahoj!

Tak jsem se vrátila z Itálie zpátky do reality a doteď se ještě trochu vzpamatovávám z kofeinového (a gelatového) opojení, do kterého jsem se tam ponořila. Ti z vás, kdo mě někdy viděli pít kafe, určitě souhlasně budou kývat hlavou, když řeknu, že ho i za normálních okolností vypiju celkem dost. Pokaždé, když překročím italské hranice, tak se ale moje tolerance vůči kofeinu ještě o něco zvýší. To bude asi tím, že naše espresso se pije alespoň na čtyři loky, zatímco to jejich trvá jen dva doušky – a to jen když si ho chcete vážně dlouho vychutnávat, jinak je to prostě panák. Continue reading „Zofie in Coffeeland“