At The End of The World

Od chvíle, co bylo definitivně rozhodnuto, že se budu stěhovat zpátky do Prahy, mám Londýn daleko radši než předtím. V How I Met Your Mother tenhle syndrom nazvali jako maturitní brýle – když má něco skončit, začnete si to idealizovat. Těsně před opuštěním střední školy máte pocit, že jste ve tří byli dokonalá parta, rozpadlý vztah se zdá nejlepší týden po rozchodu a tak dále. S Londýnem jsme za ten rok měli vážně spoustu rozepří. Jela jsem sem s představou nejlepšího města na světě a najednou jsem zjistila, že z pohledu turistky to všechno vypadá naprosto jinak, než jaké to ve skutečnosti je.

Rozhodla jsem se ale ty svoje maturitní brýle přijmout a poslední týdny v Londýně si vychutnat. Proto jsem se včera vydala do Crouch End, abych si tam zopakovala svou narozeninovou pouť za dortem. Ráda bych se pochlubila, že tentokrát jsem byla podstatně úspěšnější než v květnu.

Už před půl rokem bylo jasné, že kdybych se někdy v životě skutečně rozhodla natrvalo se tady usadit, nechtěla bych bydlet nikde jinde než v Crouch End. Dostala jsem se tam naprostou náhodou jednou odpoledne, když jsem bloudila pěšky domů ze studijní návštěvy dětského knihkupectví a od té chvíle je tahle čtvrť moje srdcovka. Působí totiž tak trochu jako kdybyste se ocitli v úplně jiném světě. Její ulice mi občas připadají jako francouzská čtvrť v New Orleans, občas jako ulice San Francisca a občas jako cesta do Narnie. Život je tam poklidnější, příroda zelenější a všechny ty kavárny, pekárny a obchůdky působí naprosto idylicky.

IMG_0364 IMG_0370 IMG_0382 IMG_0384 IMG_0392 IMG_0395 IMG_0396 IMG_0400 IMG_0403 IMG_0408 IMG_0412 IMG_0420 IMG_0421 IMG_0434 IMG_0444 IMG_0447 IMG_0452 IMG_0453 IMG_0456 IMG_0457 IMG_0460

From the moment it was officially decided that I’ll be moving back to Prague, I started to like London a lot more than I did before. They talked about this syndrome in How I Met Your Mother; called it graduation goggles – it’s the moment just before the end of something, when you start forgetting the bad things and thinking that it was actually all good. Like, how just before you leave school, you suddenly think that all your classmates were your best friends and how a failed relationship looks a lot better when you look back at it the week after the breakup. London and I had a lot to deal with in the last year. I came here thinking it was the best city in the world only to discover that it’s one thing to be a tourist here and it’s something else entirely to actually live here. 

I decided to accept the graduation goggles and make the most of my last weeks of living in London. That’s why I headed to Crouch End yesterday, so that I could reenact my birthday cake hunt. I have to say that I was a lot more successful now than I was back in May. 

Since the first time I found myself in Crouch End, it was decided that if I ever wanted to stay in London for good, I wouldn’t want to live in any other neighborhood. I discovered it one afternoon by chance, when I was walking back home from a children’s bookshop and since the first moment I saw it, the neighborhood became my favourite place here. It looks a little bit like another world. Its streets are a mixture of the French Quarter in New Orleans, the streets of San Francisco and portals to Narnia. Life seems quieter there, the grass is (in fact) greener and all those cafés, bakeries and little shops just seem so quaint. 

________________________________

No, a teď k tomu koláči.

V pondělí jsem dokončila úpravy diplomky (díky, díky), tak jsem se rozhodla to oslavit tímhle malým výletem. Tentokrát jsem naprosto jistě zamířila na hlavní ulici, protože jsem už z dřívějška věděla, že tam najdu několik míst, která by stálo za to navštívit. V hlavě jsem přitom měla představu dortu, který si doma nedokážu udělat. Po vážně důkladném průzkumu jsem nakonec skončila na místě s příznačným názvem Cofee&Cake, objednala jsem si obrovské capuccino a pak jsem deset minut zírala na jejich nabídku dezertů.

Vybrala jsem si koláč, jehož složení mi navěky zůstane utajeno. Nerozuměla jsem totiž ani slovo z toho, co o něm řekla servírka. Nicméně, můžu vám ho popsat: světlý, mokrý piškot, citronová poleva, pistácie a lískové oříšky. Nebe.

Se svým výběrem jsem byla naprosto spokojená, ale když nad tím teď uvažuju, jsem si čím dál tím jistější, že mi Crouch End bude chybět víc, než bych si byla ochotná připustit.

Asi se tam budu muset vrátit pro další kolo dortů.

IMG_0361 IMG_0365 IMG_0367 IMG_0369 IMG_0375 IMG_0376 IMG_0381 IMG_0385 IMG_0388 IMG_0389 IMG_0423 IMG_0424 IMG_0425 IMG_0426 IMG_0428 IMG_0429 IMG_0433 IMG_0435 IMG_0436 IMG_0437

Now, about the cake. 

I finished editing my dissertation (thank you, thank you) so I decided to celebrate by doing this little trip. This time, I went straight to Crouch End high street because I knew from earlier visits that I’ll definitely find something satisfying there. I had this image in my head, that I won’t be happy until I find a cake that I wouldn’t be able to make at home. After a thorough research, I ended up sitting in a café, fittingly called Coffee&Cake, I ordered a giant cappuccino and then I was looking at their collection of desserts, trying to decide which one I’d want. 

I opted for the one I couldn’t recognize. I didn’t even know what was supposed to be in it. That’s because I couldn’t understand the waitress. At all. However, I can describe it: light, moist cake with a lemon frosting and pistachios. Heaven. 

I was more than satisfied with my choice but now that I think about it, I have to say that I’m gonna miss Crouch End more than I care to admit. 

I think I’ll have to go back for more cake. 

Vagabond

V rámci svobodného, skoro prázdninového života jsme se s mou kamarádkou E. rozhodly objevovat místa, na kterých jsme v Londýně ještě nebyly. A protože historické památky a turistická místa už jsme navštívily každá několikrát – zdá se to nemožné, ale je to tak – naše první kroky směřovaly na obhlídku kaváren, kterých je všude okolo požehnaně. Občas mám pocit, že kdybych si dala závazek objevit každý den jednu novou kavárnu, zaměstnalo by mě to přibližně na deset až dvacet let dopředu.

Protože Londýn přivítal naši svobodu po svém a venku lilo jako z konve, schovaly jsme se do kavárny Vagabond na Holloway road. Přišla jsem dřív – jako vždycky (co se to se mnou stalo?) – takže jsem měla dost času se usadit, vytáhnout Harryho Pottera a tvářit se sama před sebou, že ho čtu kvůli výzkumu na diplomku. Ve skutečnosti jsem si samozřejmě prostě jen chtěla užít pocit, že necítím provinilost z toho, že čtu něco jiného než poznámky.

IMG_0555

E. si objednala bílý, broskvový čaj a já jsem v záchvatu zdravého životního stylu sáhla po zeleném. Chtěla bych říct, že jsem se opravdu, vážně, strašně moc snažila, aby mi zelený čaj začal chutnat, ale ani po všech těch vypitých hrncích nemůžu říct, že by to byl… můj šálek čaje (omlouvám se, tenhle vtípek je dost očividný).

Nicméně, i přes to, že jsem usrkávala nechutnou zelenou břečku (což teda nebyla chyba kavárny), to místo mělo nějakou svoji pozitivní atmosféru, která mi byla sympatická. Kavárna je rozdělena na přední a zadní část, které od sebe dělí úzká chodba. Zahlédla jsem taky vchod na zahrádku, která by mi bývala byla nejmilejší, ale vzhledem k tomu, že venku to vypadalo jako v katastrofickém filmu, chuť jít si posedět venku mě přešla. Přední část lokálu mi byla sympatičtější než zadní, protože ta byla dost hipsterská, což já zas až tak nemusím. U našeho stolu v rohu ale bylo pěkně útulno, pozorovali jsme lidi okolo sebe, usrkávali čaj a za obřím oknem směrem k ulici běhali lidi bez deštníků.

Pokud jste v severním Londýně, sháníte hipsterskou kavárnu a máte chuť na mandlový croissant – který vypadal naprosto božsky – tak Vagabond rozhodně stojí za návštěvu.

   IMG_0559IMG_0562

My friend E. and I decided to start exploring places in London we’ve never been to before, just to make the most of the suddenly free, almost holiday-like days. And because we’ve each seen the sights and tourist places multiple times – it sounds crazy but it’s true – our first steps led us to tour around cafés we haven’t visited yet. Those kinds of places are really not hard to find. Sometimes I wonder what it would be like if I set up a goal for myself to visit a new café every single day. It would probably keep me occupied for the next ten to twenty years. 

Because London decided to welcome us into our freedom by bringing the rain of the century, we hid in Vagabond café on Holloway road. I arrived early – as always (seriously, what happened to me?) – so I had plenty of time to pick a seat and read Harry Potter, pretending I only do that as a part of my dissertation research but actually enjoying the fact that I don’t have to feel guilty for not studying. 

E. ordered white peach tea and I opted for a green tea, surrendering to my healthy-lifestyle-madness. I’d like to say now, that I really, seriously, honestly tried to like green tea in general but even after all those mugs that I’ve drank in the last few weeks, I cannot say that it’s… my cup of tea (sorry for the obvious joke). 

IMG_0558

However, even though I was slurping down that disgusting green thing (which really wasn’t Vagabond’s fault), that place had its own atmosphere that I quickly became fond of. The café is divided into two parts – the front and the back – connected by a small corridor. I even saw something that looked like a beer garden, which would have been perfect, had it not looked like an apocalyptical movie outside. I liked the front more because the back was a little too hipsterish for me. It was kind of cosy at our little table in the corner though, and as we were drinking our teas, looking at the people around us and those who were running up and down the street without their umbrellas, I decided I liked the place. 

If you’re in North London, looking for a hipster café and are craving an almond croissant – which looked amazing – it’s definitely worth visiting Vagabond. 

Let Them Eat Cake

Patřím k těm méně šťastným studentům, kteří slaví narozeniny vždycky uprostřed zkouškového období. To znamená, že poslední čtyři roky zásadně oslavuju zavalená haldou papírů, týden nepřevlečená z pyžama a s nekonečnou chutí na čokoládu.

Tenhle rok to bylo všechno trochu jinak, protože mě čekal poslední den na stáži, takže jsem se musela obléknout a dokonce si nahodit i make up. Ráno jsem začala svým typickým rituálem, pak jsem se dvakrát převlékla a rozhodla jsem se být slavnostní a vzít si podpatky (ne ty z M&S), což bylo ode mě opravdu dospěle zodpovědné, vzhledem k tomu, že do práce je to čtyřicet minut chůze. Nicméně, došla jsem tam bez větší újmy a přinesla jsem s sebou muffiny, které jsem upekla večer předtím. Vypadaly i voněly opravdu výborně, nicméně při mých pokusech o to, udělat je co nejzdravější, tak nějak ztratily veškerou chuť.

A tak započala dnešní cesta za koláčem.

              IMG_1224

I’m one of the less fortunate students who have their birthday right in the middle of exams. That means that for the last four years, I’ve been celebrating my birthday buried under a pile of papers, unchanged from my pyjamas all week long and with an endless craving for chocolate. 

This year, it went a little differently because it was the last day of my work placement so I had to put on clothes and even apply make up. I started the day with my morning routine, changed my outfit twice and then decided to wear high heels (not the M7S ones, even) which was a very responsible, adult thing to do considering that it’s a forty-minute walk to work. However, I made it there okay and I brought muffins that I baked the night before. They looked and smelled amazing but I think that in my intentions of making them as healthy as they can get, I went a little over-board. They were so healthy they didn’t taste like anything. 

And so the cake journey began. 

IMG_0504

Už asi před měsícem jsem se rozhodla, že si na svoje narozeniny chci dopřát nějaký pořádný kus dortu. Vzhledem k tomu, že Londýn kromě toho, že je to hlavní město Anglie, je taky epicentrem všech koláčových hodů na světě (nebo to tak alespoň vypadá), předpokládala jsem, že to nebude problém. Z práce jsem se tedy vydala na Muswell Hill, abych tam našla ten nejlepší dort a mohla tak oslavit konec stáže, další rok za mnou a taky fakt, že už mě čeká jen jeden víkend učícího pekla.

It’s been decided long ago that I’m going for a giant piece of cake on my birthday. Considering that London, apart from being the English capital, is also the capital of Cakeland (or so it seems), I thought it wasn’t gonna be a problem. I headed straight to Muswell Hill from work, confident that I’ll find the perfect cake to celebrate the end of my work placement, the fact that I’m yet another year older and also the fact that I’m only one weekend of study-like-hell routine away from freedom.

IMG_0500 IMG_0501

Najít pro mě vhodnou kavárnu s vysněným kusem dortu se ukázalo být těžší, než jsem si myslela. Po epizodce, kdy jsem chodila sem a tam po ulici, zaplula do kavárny, vyfotila si výlohu a zase odešla, když jsem zjistila, že tam není wifi, jsem skončila v Costa coffee. Věděla jsem totiž, že tam mě nezklamou. Plná pocitu, že jsem správná Angličanka jsem si objednala Earl Grey a Mint Chocolate Fancy a posadila jsem se do rohu kavárny, abych si svůj úlovek vychutnala. Spojení čokolády a máty mi vždycky přišlo trochu jako pěst na oko, ale tenhle kousek koláče rozhodně neměl chybu. Ta mátová příchuť tomu dodala parádní svěžest, kterou jsem spláchla černým čajem a ani ne za půl hodiny jsem se s pocitem vydařené oslavy vydala na cestu domů.

It was harder than I expected, to find a café with a relevant piece of cake for me. After walking up and down the street, walking in a café, taking a picture of their cakes, then finding out that they don’t have a wifi connection and leaving again, I settled for Costa coffee. That was because I knew from previous experience that I can’t be disappointed with them. I ordered Mint Chocolate Fancy and Earl Grey, feeling like a proper English lady and I chose a table by a window to dig into it. I have to say that the combination of mint and chocolate always seemed a little inappropriate to me but apparently, I’m becoming English. Because it was divine. Half an hour later, I decided to go home with, feeling that my little celebration was sufficient. 

IMG_0503IMG_0505

Zatímco jsem si to tak vykračovala po ulici, najednou jsem okolo sebe viděla výlohy plné naprosto neodolatelně vypadajících koláčů, dortů, muffinů, croissantů, bonbónů, cupcakeů, mini-dortíků, sušenek, tyčinek, donutů a tak dále. Nakonec jsem to tedy nevydržela a vlezla jsem do pekárny, okolo které jsem předchozích šest týdnů chodila se zavřenýma očima. Po kratším uvažování jsem koupila obří porci Bread Pudding, strčila jsem ji do tašky a pokračovala v cestě.

Den byl klidný, trochu podzimní a já měla pocit, že na mě spousta lidí na ulici kouká. To budou ty podpatky, říkala jsem si, vypadám tak žensky a sebevědomě. Měla jsem totiž v uších sluchátka, takže jsem neslyšela, že mi v kabelce při každém kroku chřestí krabička se žvýkačkami jako kdybych právě vykradla obchod s chrastítky.

Těsně před vstupem do naší ulice jsem se ještě zastavila v drogérii a koupila jsem si mentolový balzám na chodidla (šest a půl kilometru v podpatcích, vážení, to si žádalo Alpu). Nakonec jsem se slavnostně dostala domů, strčila Bread Pudding do lednice a zaklepala jsem na dveře své spolubydlící A., abych se jí svěřila s tím, že se mě v drogerii pět lidí nezávisle na sobě zeptalo jestli jsem v pořádku (včetně asi třináctiletého kluka). Něco mi říká, že za to můžou ty kruhy pod očima. Citrónový detox by už po osmi dnech mohl začít zabírat.

IMG_0502

And while I was walking down the streets, there were gazillions of cakes, muffins, croissants, treats, cupcakes, tarts, cookies, bars, doughnuts etc. attacking my eyesight from behind practically every window I was passing. Finally, I went into a bakery I’ve been passing with my eyes closed for the last six weeks and after a short discussion, I bought a giant piece of Bread Pudding. 

The day was calm, it felt a little bit autumn-ish and I had the feeling that a lot of people on the street are openly staring at me. It’s the high heels, I thought, I look so feminine and confident. Little did I know that while I was listening to music with my earphones on, the box with bubblegums inside my handbag was giving out weird noises with every step I took. 

Nevertheless, I made one last stop on my way home – in a drugstore, and I bought soothing foot lotion with peppermint (high heelsů I think I deserved it). I made it home in the end, I put the Bread Pudding in a fridge and knocked on my housemate A.’s doors so that I could complain to her about the fact that five people in the drugstore asked me if I was okay (including a thirteen-year-old boy). Something tells me that it’s the dark circles under my eyes. That lemon detox could really start working its magic. 

IMG_0510

A. se zatvářila tajemně a pak vytáhla taštičku s dárkem a přáním k narozeninám, čímž mě úplně odzbrojila. Darovala mi naprosto bezvadný playsuit, po kterém jsem už pár dní pokukovala a který způsobil, že teď ještě víc toužím po létě. Hned jsem si ho samozřejmě musela vyzkoušet. Původně jsem za outfit dne hodlala vyhlásit to, co jsem si na sebe oblékla ráno, ale myslím, že všichni uznáme, že nový playsuit si to zaslouží víc.

To, že mám nohy barvy tvarohu se snažte nevnímat, pracuju na tom.

A., moje druhá spolubydlící Z. a já jsme pak ohřály a skonzumovaly Bread Pudding – mimochodem, další typická anglická dobrota – a s A. jsme zhodnotily, že se odebereme do postele. Tam jsem si v rámci narozeninového režimu dala bílou čokoládu.

Opravdu hodně bílé čokolády.

Od zítra tedy už jen mrkev a okurku, slibuju.

Narozeniny jsem slavila poprvé mimo rodinný kruh, což bylo dost zvláštní, ale částečně jsem si to vynahradila cukrem. A když jsem ráno pochodovala do práce, na cestu mi svítilo slunce a já vím přesně, kdo mi ho poslal.

P.S.: S tím, jak mě dneska bolí nohy bych vám ráda oznámila, že jsem možná o rok starší, ale určitě ne o nic moudřejší.

IMG_0508IMG_0498

A. looked a little too happy and the next thing I knew, she was giving me a bag with a present and a card inside. I was touched, I’m not gonna lie. She gave me a perfect playsuit which is funny because I was thinking about buying something like that for the past few days. It made me crave summer even more. I had to try it on right away, of course, and even though I wanted to post a picture of what I was wearing all day and call it the outfit of the day, I guess this one deserves it more. 

Ignore the fact that my legs have the colour of a wall. I’m working on it. 

A., my other housemate Z. and I heated up the Bread Pudding – another proper English treat, by the way – and then we decided to go to bed. 

That’s where I ate white chocolate, to celebrate even more. 

Frankly, a lot of white chocolate. 

From tomorrow onwards, it’s gonna be all carrots and cucumbers with me again, I promise. 

It was my first birthday spent without my family, which was weird but I managed to fill that hole with sugar a little bit. And when I was walking to work in the morning and the sun was shining, I knew exactly who made that happen.

P.S.: Considering how badly my feet hurt this morning, I’d like to say that I might be a year older now, but that doesn’t necessarily make me wiser. 

IMG_0507