At The End of The World

Od chvíle, co bylo definitivně rozhodnuto, že se budu stěhovat zpátky do Prahy, mám Londýn daleko radši než předtím. V How I Met Your Mother tenhle syndrom nazvali jako maturitní brýle – když má něco skončit, začnete si to idealizovat. Těsně před opuštěním střední školy máte pocit, že jste ve tří byli dokonalá parta, rozpadlý vztah se zdá nejlepší týden po rozchodu a tak dále. S Londýnem jsme za ten rok měli vážně spoustu rozepří. Jela jsem sem s představou nejlepšího města na světě a najednou jsem zjistila, že z pohledu turistky to všechno vypadá naprosto jinak, než jaké to ve skutečnosti je.

Rozhodla jsem se ale ty svoje maturitní brýle přijmout a poslední týdny v Londýně si vychutnat. Proto jsem se včera vydala do Crouch End, abych si tam zopakovala svou narozeninovou pouť za dortem. Ráda bych se pochlubila, že tentokrát jsem byla podstatně úspěšnější než v květnu.

Už před půl rokem bylo jasné, že kdybych se někdy v životě skutečně rozhodla natrvalo se tady usadit, nechtěla bych bydlet nikde jinde než v Crouch End. Dostala jsem se tam naprostou náhodou jednou odpoledne, když jsem bloudila pěšky domů ze studijní návštěvy dětského knihkupectví a od té chvíle je tahle čtvrť moje srdcovka. Působí totiž tak trochu jako kdybyste se ocitli v úplně jiném světě. Její ulice mi občas připadají jako francouzská čtvrť v New Orleans, občas jako ulice San Francisca a občas jako cesta do Narnie. Život je tam poklidnější, příroda zelenější a všechny ty kavárny, pekárny a obchůdky působí naprosto idylicky.

IMG_0364 IMG_0370 IMG_0382 IMG_0384 IMG_0392 IMG_0395 IMG_0396 IMG_0400 IMG_0403 IMG_0408 IMG_0412 IMG_0420 IMG_0421 IMG_0434 IMG_0444 IMG_0447 IMG_0452 IMG_0453 IMG_0456 IMG_0457 IMG_0460

From the moment it was officially decided that I’ll be moving back to Prague, I started to like London a lot more than I did before. They talked about this syndrome in How I Met Your Mother; called it graduation goggles – it’s the moment just before the end of something, when you start forgetting the bad things and thinking that it was actually all good. Like, how just before you leave school, you suddenly think that all your classmates were your best friends and how a failed relationship looks a lot better when you look back at it the week after the breakup. London and I had a lot to deal with in the last year. I came here thinking it was the best city in the world only to discover that it’s one thing to be a tourist here and it’s something else entirely to actually live here. 

I decided to accept the graduation goggles and make the most of my last weeks of living in London. That’s why I headed to Crouch End yesterday, so that I could reenact my birthday cake hunt. I have to say that I was a lot more successful now than I was back in May. 

Since the first time I found myself in Crouch End, it was decided that if I ever wanted to stay in London for good, I wouldn’t want to live in any other neighborhood. I discovered it one afternoon by chance, when I was walking back home from a children’s bookshop and since the first moment I saw it, the neighborhood became my favourite place here. It looks a little bit like another world. Its streets are a mixture of the French Quarter in New Orleans, the streets of San Francisco and portals to Narnia. Life seems quieter there, the grass is (in fact) greener and all those cafés, bakeries and little shops just seem so quaint. 

________________________________

No, a teď k tomu koláči.

V pondělí jsem dokončila úpravy diplomky (díky, díky), tak jsem se rozhodla to oslavit tímhle malým výletem. Tentokrát jsem naprosto jistě zamířila na hlavní ulici, protože jsem už z dřívějška věděla, že tam najdu několik míst, která by stálo za to navštívit. V hlavě jsem přitom měla představu dortu, který si doma nedokážu udělat. Po vážně důkladném průzkumu jsem nakonec skončila na místě s příznačným názvem Cofee&Cake, objednala jsem si obrovské capuccino a pak jsem deset minut zírala na jejich nabídku dezertů.

Vybrala jsem si koláč, jehož složení mi navěky zůstane utajeno. Nerozuměla jsem totiž ani slovo z toho, co o něm řekla servírka. Nicméně, můžu vám ho popsat: světlý, mokrý piškot, citronová poleva, pistácie a lískové oříšky. Nebe.

Se svým výběrem jsem byla naprosto spokojená, ale když nad tím teď uvažuju, jsem si čím dál tím jistější, že mi Crouch End bude chybět víc, než bych si byla ochotná připustit.

Asi se tam budu muset vrátit pro další kolo dortů.

IMG_0361 IMG_0365 IMG_0367 IMG_0369 IMG_0375 IMG_0376 IMG_0381 IMG_0385 IMG_0388 IMG_0389 IMG_0423 IMG_0424 IMG_0425 IMG_0426 IMG_0428 IMG_0429 IMG_0433 IMG_0435 IMG_0436 IMG_0437

Now, about the cake. 

I finished editing my dissertation (thank you, thank you) so I decided to celebrate by doing this little trip. This time, I went straight to Crouch End high street because I knew from earlier visits that I’ll definitely find something satisfying there. I had this image in my head, that I won’t be happy until I find a cake that I wouldn’t be able to make at home. After a thorough research, I ended up sitting in a café, fittingly called Coffee&Cake, I ordered a giant cappuccino and then I was looking at their collection of desserts, trying to decide which one I’d want. 

I opted for the one I couldn’t recognize. I didn’t even know what was supposed to be in it. That’s because I couldn’t understand the waitress. At all. However, I can describe it: light, moist cake with a lemon frosting and pistachios. Heaven. 

I was more than satisfied with my choice but now that I think about it, I have to say that I’m gonna miss Crouch End more than I care to admit. 

I think I’ll have to go back for more cake. 

The Breakfast Club

Na někoho, kdo dvacet dva a půl roku nejdůležitější jídlo dne zcela ignoroval, se ze mě stal podivný snídaňový maniak. Od chvíle, co jsem se začala budit brzy a každé ráno cvičit se ranní přísun energie pro mě stal naprostou nutností. Prostě si najednou nedokážu představit, že bych se dokázala vypravit z domu s prázdným žaludkem. Zašlo to dokonce tak daleko, že jsem snídaně povýšila na mou oblíbenou formu socializace, takže pokaždé, když se mám s někým sejít, nadšeně navrhuju, aby to bylo ráno. A tak se stalo, že jsme s mou kamarádkou B. založily snídaňový klub.

Začalo to v podstatě nevinně. B. bydlí v Praze ve stejné čtvrti jako já, takže jsme mohly společně projít předtím, než jsme se rozhodly sednout si v Cafe Calma blízko Dejvické. V průběhu mého pražského pobytu jsem si uvědomila, o kolik méně pěší chůze se mi dostává, takže mi tahle ranní před-snídaňová procházka přišla vhod. Bylo to svěží ráno, obloha bez mráčku, svítilo slunce a my otevřely jídelní lístky a zjistily, že Calma nabízí celé snídaňové sety, což nás potěšilo víc, než jsem ochotná přiznat. Po pár zmatených chvílích ohledně čísel, označujících alergeny, které se v daných jídlech nachází (důkaz, že jsem opravdu hodně dlouho nebyla v restauraci) jsme se obě dvě nezávisle na sobě rozhodly pro grepový fresh, espresso a jogurt s müsli a čerstvým ovocem. Naprosto dokonalá kombinace. Navíc nám k našemu překvapení místo malé skleničky müsli, kterou bychom asi všichni čekali, přinesli každé celou mísu. Tak jsme se do toho pustily a asi v průběhu dalších pěti sekund jsme se rozhodly, že hned další středu si tohle setkání musíme zopakovat. A přesně to jsme udělaly.

Příští středu jsme se sešly na stejném místě, posadily jsme se k “našemu” stolku a objednaly si úplně stejné jídlo. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát bylo slunce schované za mraky a okolo nás se proháněla taková malá tornáda. Nás to samozřejmě neodradilo od sezení venku. Že to možná nebyl úplně nejlepší nápad se projevilo v okamžiku, kdy jsme otevřely jídelní lístky (a vlastně vůbec nevím, proč jsme si myslely, že bychom si snad daly něco jiného než to müsli) a dva volně vložené papíry s poledním menu se najednou vznesly do vzduchu a skončily o několik metrů dál na ulici. Položila jsem tedy na svůj jídelní lístek mobil, abych ho zatížila a chtěla jsem se zvednout, abych se vydala na záchrannou misi, když se najednou zvedl další poryv větru, shodil můj mobil na zem a já málem spadla ze židle.

Celá ta situace vypadal trochu jako kdyby ji vymyslel Charlie Chaplin.

Než jsem se vzpamatovala, obě polední menu zmizely v útrobách Prahy. S B. tedy dlužíme Cafe Calma dva papíry (ale při vší naší dospělosti jsme se nepřiznaly). Nicméně, zbytek snídaně proběhl bez trapasů a my si to znovu užily, takže jsme se vypravily na další snídani, tentokrát v neděli. Jestli chcete názor zkušeného snídaňologa, tak si ji v neděli radši udělejte doma sami, pokud nechcete bloudit po celé Praze 6 a hledat, kde mají v devět ráno otevřeno. Naše oblíbená Calma totiž v neděli otevírá až ve dvanáct. Já jsem se samozřejmě chtěla připravit dopředu, takže jsem na internetu našla snídárnu, která měla být otevřená od devíti. Když jsme se tam dopotácely a vítězoslavně jsme se chtěly usadit na zahrádku, zjistily jsme, že internet nemá vždycky pravdu a že je zavřeno. Tak jsme se zase plahočily na druhou stranu Dejvic a nakonec jsme skončily přímo na hlavní ulici, kde jsme se překvapivě obě rozhodly dát si müsli s jogurtem a čerstvým ovocem.

Třetí setkání snídaňového klubu proběhlo úspěšně a já už se tak trochu nemůžu dočkat, až se vrátím z Londýna a znovu zasednu na naše místa. Už se mi na ten jejich jogurt sbíhají sliny.

P.S.: Psala jsem tenhle příspěvek, sedíc na posteli v pyžamu, jako zvukovou kulisu jsem si pustila film a někde uprostřed toho všeho psaní najednou slyším: “…tohle není blog, který můžeš napsat v pyžamu!”

Ale je, abyste věděli.

IMG_0834 IMG_0835 2 IMG_1273 IMG_1274 2

For someone who has ignored the most important meal of the day for twenty two and a half years, I became weirdly obsessed with breakfasts. Since the moment I started waking up early and exercising every morning, I discovered that a morning shot of energy is absolutely necessary for me. I can’t even imagine that I would leave the house without eating anything first. It’s gotten so far that breakfasts are my preferred form of socializing now. Every time somebody suggests we should meet up, I always come up with a morning meeting. And so my friend B. and I came to establishing The Breakfast Club. 

It started out as an innocent one-time thing. B. lives in my neighborhood in Prague so we could meet and walk a little bit before we decided to sit in Cafe Calma near Dejvická (giving you some tourist-y tips here, guys). During my Prague vacation, I noticed that I walk a lot less there than I do in London so I was glad I got to get some steps done. It was a fresh morning, the sky was clear, the sun was shining and we opened the menus and found out that Calma offers breakfast sets. Which cheered us up a lot more than I’m willing to admit. After a few confusing moments when we were deciphering the numbers that are supposed to tell you what allergens might the food include (a clear evidence of how long I haven’t been to a restaurants) we both independently decided to get a fresh grape juice, an espresso and a yoghurt with granola and fresh fruit. Heaven. Especially when what they brought us wasn’t a small glass with a few drops of granola inside but a huge (and I mean huge) bowl full of food. We dug into it and within the next five seconds we knew that we’re gonna do this again soon. And we did. 

We met the next Wednesday on the same spot, went to the same café, ordered the same breakfast set. The only difference was the weather – the sun was hidden behind the clouds and a little hurricane was happening around us. It naturally didn’t stop us from sitting outside, which resulted in a scene when we opened our menus and two spare papers elegantly flew into the air and ended up on a sidewalk a few meters from us. I put my phone on the menu, thinking it’ll keep it in place on the table and wanted to get up to go on a rescue mission but another gust of wind threw my phone on the ground and almost threw me there too. 

That whole scene looked like something Charlie Chaplin might come up with. 

Before I contained myself, both of those poor papers were lost somewhere in Prague. So, B. and I owe Cafe Calma papers now (but, as the adults we are, we didn’t tell them). Anyway, the rest of the breakfast went well, we had a great time and so the next week, we went for yet another breakfast. This time, it was on Sunday. Let me tell you this, guys, if you want some breakfast on Sunday, you might want to make your own at home. Unless you want to wander around the whole of one of the Prague districts, trying to find anything that would be open. Our favourite Cafe Calma doesn’t open until noon on Sundays so we had to find something else. As always, I wanted to be prepared so I looked up a breakfast place on the internet beforehand and it said that they should be open on weekends from nine. When we finally found it and wanted to finally sit down outside, we found out that internet is not right all the time. Yeah, they were closed. So we were wandering through the streets until we found a nice little café on the other side of the neighborhood. Surprisingly enough, we both opted for yoghurt with granola and fresh fruit. The third meeting of The Breakfast Club went well and I can’t wait until I’ll be able to sit in our seats again. Seriously, that yoghurt is too yummy to put down in words. 

P.S.: I was writing this blog post sitting on my bed, wearing pajamas and I had a film playing on my laptop as a background when I heard one character in the film saying: “… and it’s not a blog you can write in your pajamas!”

But it is, just so you know.