Hitting Rock Bottom (And Waiting For It to Punch You Back)

Asi nikdy v životě jsem si neuvědomila, jak moc mám ráda pohyb, dokud jsem se sama neupoutala ke kancelářské židli. Najednou mi to osmihodinové každodenní sezení začalo nabourávat úplně všechno. Začala mě záda bolet ještě víc než dřív (zas ale nebudu vinit jen kancelář, vzhledem k tomu, že je podle rentgenu moje páteř křivá na každou možnou světovou stranu), postupně se mi zhoršovala nálada, spánek, z práce jsem chodila příšerně oteklá a pak jsem celé večery trávila s nohama na zdi, abych se alespoň trochu zbavila pocitu, že mi za chvíli prasknou lýtka.

Continue reading „Hitting Rock Bottom (And Waiting For It to Punch You Back)“

Now You See Me

Tak… kde jsme to skončili?

Myslím, že od chvíle, co jsem se odstěhovala z Londýna a můj denní rozvrh se trochu obrátil vzhůru nohama, už byla jen otázka času, kdy to tady kompletně padne. Možná kdyby moje práce na plný úvazek nezahrnovala žádná písmena, měla bych daleko větší chuť do psaní. Ale vzhledem k tomu, že mě v nočních můrách pronásledují texty ke korektuře, skončila jsem tak, že jsem od srpna 2015 nepřečetla jedinou knihu jen proto, že bych si ji prostě chtěla přečíst. Zato některé jiné jsem četla hned čtyřikrát.

Continue reading „Now You See Me“

Scars and Souvenirs

Ukázalo se, že ačkoliv jsem opravdu jeden z nejzodpovědnějších lidí, co znám a to, co slíbím (zejména sama sobě) dodržuju až s podivnou přesností, můj blog je taková malá výjimka. Jistě jste si všimli, že jsem tak trochu nedodržela své předsevzetí o třech příspěvcích týdně. Vlastně jsem si s celým blogem dala fakt velkou, několikatýdenní pauzu.

Důvodů je hned několik.

Zaprvé, stěhovala jsem se z Londýna a odevzdávala diplomku (je dokončená, zapečetěná, odeslaná a v mojí mysli úspěšně potlačená do šuplíku dlouhodobých stresových záležitostí). Tyhle dvě činnosti probíhaly zároveň a přestože když jsem se stěhovala do Londýna, neměla jsem pocit, že jde o tak energii vycucávající činnost, stěhování se z něj rozhodně vyčerpávající bylo. Člověk si ani neuvědomí, kolik závazků, které je potřeba zrušit si za rok může vytvořit. Nehledě na to, že týden před mým odjezdem přestal v domě fungovat boiler a já byla jediná, kdo měl čas čekat v domě na opraváře, který přijel, ani nevystoupil z auta, oznámil mi, že nemá kde zaparkovat a zase odjel. Prostě a jednoduše: pokud něco mělo být zkouškou mé nově nabyté, dospělé trpělivosti, pak to byl ten poslední týden.

Zadruhé, po mém úspěšném návratu jsem doma v průběhu dalších tří týdnů nestrávila dohromady ani pět dní. Nejdřív jsem odjela na několik dní do Německa jako překladatelský doprovod, pak jsem  jela na týden k babičce – likvidovat nepořádek po rekonstrukci coby příslušník uklízecí čety – abych se vzápětí vydala za svým narozeninovým dárkem (ne, ještě pořád jsem nepřestala slavit) do Říma a aby toho nebylo málo, tak jsem se pět minut po svém návratu z Itálie (k tomu se ještě vrátíme) začala věnovat J., která přijela na návštěvu.

Nenudila jsem se.

Poslední týdny se nesly ve znamení mírného poklusu, balení, zařizování, konverzování, fotografování, nakupování, uklízení, žehlení, pečení, vaření, balení, střídání tří jazyků, balení, cvičení v bojových podmínkách, balení a, budu upřímná, paření. Teď už jsem ale doma, usazená a zabydlená (a vybalená) – troufám si říct, že nadobro – a tak se zase můžu pustit do své oblíbené činnosti.

Celý můj život od přestěhování se z Londýna se změnil v tak hektickou změť událostí, že mi to celé ještě ani pořádně nedošlo. Navíc jsem už předtím odjížděla na delší dobu, takže pořád ještě nemám pocit, že jsem skutečně, absolutně odstěhovaná. Nicméně, skutečně tomu tak je a myslím, že nastal čas bilancovat.

Rok, který jsem v Londýně strávila byl tím nejdelším, nejtěžším a asi i nejhorším v mém životě. Za to ani tak nemůže město jako spíš události, které můj pobyt v něm doprovázely. Kdybych měla tu dobu shrnout do jednoho slova, bylo by to slovo změna. Změnila jsem se já, změnil se můj pohled na Londýn (a vlastně i na Prahu), změnily se moje plány do budoucna, změnilo se moje vnímání světa, moje návyky i můj přístup k zařizování věcí jako jsou reklamace.

Byly doby, kdy byl Londýn mým nejoblíbenějším městem. Měla jsem pocit, že Praha je pro mě příliš malá, příliš tichá, příliš nevýznamná. Teď jsem zjistila, že mi to ale asi prostě stačí. Asi s tím bude mít něco společného fakt, že jsem celé měsíce spala v pokoji, v jehož blízkosti z nepochopitelných důvodů někdo v jakoukoliv denní dobu používal sbíječku a kde se občas ozývaly zvuky, které nápadně zněly jako prachsprosté vraždění někoho.

Jednoznačně to byl v mém životě přelomový rok. Pokud bych ho měla vyjádřit v číslech, byla by to tahle:

11 měsíců a jeden den jsem tam bydlela

13 bylo šťastné číslo našeho domu

14 je počet kilogramů, které se nějakým způsobem ztratily z mého těla

3 500 je předpokládaný počet tabulek čokolády, které jsem za svůj pobyt zkonzumovala (dělám si srandu, bylo jich daleko víc)

5.60 je cena posledního alkoholického nápoje, který jsem tam koupila (sklenka vína, abychom si rozuměli, žádný ultra vymakaný míchaný drink)

3 je počet lidí, které zodpovědně můžu označit jako svou londýnskou rodinu

Byly chvíle, kdy jsem Londýn nenáviděla a chvíle, kdy mi v době mého pražského pobytu chyběl. Nejméně třikrát jsem mu vyhlásila otevřenou válku a šestkrát jsem proklínala den, kdy mě napadlo se tam přestěhovat. Pravda je ale taková, že po tom všem mi nakonec stejně bude trochu líto, že příště, až Londýn navštívím, budu tam zase jen obyčejnou turistkou.

Na svém rozlučkovém večírku jsem se ale bavila se svou kamarádkou A. a došla jsem k názoru, že to tak možná není. Že už nikdy nebudu v Londýně obyčejnou turistkou. Vždycky už budeme mít spojení, to město a já.

Navěky už to bude tak trochu i moje město.

Jen se pořád nemůžu rozhodnout, jestli mi za to stála ta dvě seknutí v zádech, pravděpodobný náběh na revma, získaná alergie na prach a zima, kterou jsem zažila, když mi celé tři zimní měsíce nefungovalo topení.

Hm.

P.S.: A., Z. a E. si poslední větu číst nemusí. Jasně, že jste mi za to stály :D.

blog collage london

It turned out that although I am one of the most responsible people in the world and although always keep up to my promises (especially those which I make to myself), this blog is kind of special. I’m sure you noticed that I happened to break the resolution about posting at least three times a week. In fact, I put the whole blog to ice for a really long time. 

There are several reasons for that. 

Firstly, I was moving out of London and finishing my dissertation (it’s done, sealed, sent and successfully put into that corner of my mind that is reserved for long-time stressing). These two activities were done simultaneously and although I remember not thinking about my moving to London as something too energy-taking, the moving out definitely was exhausting. You don’t know how many contracts you make and how many things you sign up for until you have to close it all. Not to mention the fact that a week before my moving day, our boiler decided to stop working and I was the only one who actually had the time to call an engineer and wait for him there, only so that he could come, not get out of the car, tell me that he doesn’t have anywhere to park and leave again. Simply put: if there ever was a final exam testing my newly found, adult-y patience, it was that last week of living in London. 

Secondly, after my glorious return, I actually haven’t stopped living out of suitcase. That’s because I left for Germany – to act as a translator of some kind – for a few days almost immediately. Then I came back from Germany and went to my grandmother’s for a week to get rid of the mess left after the reconstruction of her flat. And then I went to Rome to enjoy my birthday gift (no, I haven’t stopped celebrating it yet) only to start hosting my friend J., who came to visit literally five minutes after my return from Italy (we’ll come back to that). 

I was not bored. 

These last few weeks were spent hazily in a slow-running motion – packing, running errands, conversating, photographing, shopping, cleaning, ironing, baking, cooking, packing, going back and forth between three languages, packing, exercising despite provisional conditions, packing, and – let’s be honest – partying. But I’m home now, all set and settled (and unpacked) and so I can pick up where I left off. 

My whole life turned into a hectic tangle of events after I came back from London so I think I haven’t truly processed the fact that I’m not going back there yet. Also, I did leave before for a longer period of time so I guess that I just haven’t realised that I’ve truly, absolutely, completely moved out yet. However, I did and so I think that it’s time for a review. 

The year I spent living in London was the longest, hardest and worst year of my life. It probably has nothing to do with the city itself, it’s more due to the life events that accompanied my staying there. If I had to sum up that year into one word, that word would be change. I changed, my view of London (and Prague) changed, my plans for the future changed, my view on life itself changed… my habits, my approach to stuff like reclamations. 

There were times when London was my favourite city. I thought that Prague is too small for me, too quiet, too insignificant. Then, somewhere along the way, I figured that maybe that small, quiet, insignificant city is enough for me. Maybe it has something to do with the fact that I spent months sleeping in a house located in a neighbourhood where somebody really loved to use their jackhammer and where I could sometimes hear noises that noticeably sounded like murder. 

All in all, that year was my life’s breaking point. If I was to describe it in numbers, it would be these ones:

11 months and one day exactly I spent living in London 

13 was the lucky number of our house

14 is the amount of kilograms that left my body somehow 

3 500 is the supposed number of tables of chocolate I consumed (I’m just kidding… it was much more than that)

5.60 was the price of the last alcoholic drink I bought there (just so we’re clear: it was a medium glass of wine, guys, not even some fancy cocktail or anything)

3 is the number of people I can honestly say I count as my London family

There were times when I hated London, and there were times when I missed it during my vacations in Prague. I declared war to the city at least three times and I cursed the day I decided to move at least six times. However, the truth is that after all this, I’ll still miss London a little bit; I’ll still feel a little blue the next time I go to London and realise that I’m only a tourist there. 

But I did have a pretty awesome talk with my friend A. during my farewell party and I came to a conclusion that my tourist status is not exactly regainable. I will never, ever be just another tourist when I come to London next. You see, there will always be some kind of a special connection between us – between London and I. 

It will always be my city too. 

Was it worth the months during which I threw out my back twice, possibly gained a future of reumathic pain, developed an allergy to dust and experienced unspeakable cold when I had no heating during winter? 

I go back and forth on that. 

P.S.: A., Z. and E. don’t have to read the last sentence. Of course you girls were worth it :D. Come visit. Soon. 

Under My Skin (2)

Už jsem si tady stěžovala, že se mi v Londýně zásadním způsobem zhoršila pleť (a nehty… a vlasy…)

Moje DNA mi zajistila kůži jako miminko, takže jsem celou pubertu přežila bez pupínku – i když moje maminka tvrdí, že jsem vlastně žádnou pubertu neměla, takže ji možná prožívám až teď. Byla jsem prostě vždycky zvyklá na to, že vypadám jako kdybych měla make up i bez něj a bylo jedno, jak jsem se vyspala, čím jsem si umyla obličej nebo co jsem snědla. Takže když se mi čelo najednou posypalo krupicí a na tvářích vyrostly boláky o velikosti dvoupence, začala jsem trochu panikařit. Rozhodla jsem se radikálně zakročit a vyměnit úplně všechno, co jsem si patlala na obličej za něco jiného. Krém Nivea soft, micelární voda od Biodermy (jsem asi jediný člověk na světě, kterému prostě Bioderma nevyhovuje) a dosavadní make up putovali do krabice kosmetických zásob a nahradilo je tohle:

  • Dove silk
  • čistící tonikum s Tea Tree od Garnier
  • okurka
  • 21-denní citronový detox
  • zelený ječmen

 IMG_0681

already complained here about the fact that London practically ruined my complexion (and nails… and hair…).

My DNA came with the gene of baby-like complexion so I went through puberty without a pimple – although my mum says that I never went through puberty so maybe it’s here now. Anyway, I got used to having a perfect complexion no matter what I do, what I eat, how much I sleep or what I put on my face. You can imagine what a horror it was for me when I suddenly discovered that my forehead looks like a corn and my cheeks developed pimples as big as 2 pence on them. I decided for a drastical intervention and I changed everything I was putting on my face before for something else. My Nivea soft, Bioderma micellar water (seriously, I’m probably the only person in the world whose complexion doesn’t like Bioderma that much) and the foundation I was using travelled into the box of cosmetics I won’t use any more and they were replaced with these:

  • Dove silk 
  • Garnier tonic with Tea Tree
  • cucumber 
  • 21-day lemon detox 
  • green barley 

IMG_0278

Jak vidíte, šla jsem na to i trochu přírodně. Ohledně toho detoxu musím říct, že jsem si nedělala velké naděje a taky jsem to odhadla správně. Pleť nevypadala ani zdravější, ani zářivější. Nestalo se prostě vůbec nic.

Na druhou stranu, okurka je takový malý zázrak. Poctivě jsem si z ní dělala obklad každý večer (k upřímnému pobavení mé drahé Z.), do toho jsem jedla zelený ječmen a obsesivně si čistila pleť při každé příležitosti a to všechno už nějaký výsledek přineslo. Stejně se mi ale pleť nevrátila do původního stavu až dokud jsem nepřijela do Prahy.

Hned v prvním týdnu svého pražského pobytu jsem narazila na rakytníkový olejový extrakt od Saloos, který teď považuju za svůj nejoblíbenější kosmetický prostředek v historii celého mého používání kosmetiky.

IMG_0668

As you can see, I mixed cosmetic products with nature. About that 21-day lemon detox… I didn’t think it would work and it really didn’t. My skin didn’t look any younger, brighter or better after I finished. It just didn’t do anything. 

On the other hand, a cucumber is sort of a miracle. I applied it to my face every single night (to lovely Z.’s much appreciation), while eating green barley and obsessively cleaning my skin with the tonic everytime I got the chance. That brought some results but my complexion still didn’t look like before until I went to Prague. (Prague works wonders, visit us. Yay!) 

During my first week back home, I stumbled over the seabuckthorn oil extract by Saloos and I consider that my favourite cosmetics product ever now.

IMG_0429

Kromě ranního rituálu teď tedy dodržuju i večerní rituál. Nejdřív odstraním make up odličovačem od Pupa, obličej dočistím mýdlem od Garnier a do vlhké pleti potom vmasíruju rakytníkový olej. Jednou týdně si pak udělám peeling s peelingovým krémem od Marionnaud. Jsem opravdu hrdá na svůj dospělý přístup, díky kterému jsem tenhle večerní rituál ani jednou nevynechala. Rozhodně jsem v tomhle zodpovědnější, než v psaní blogu (Skutečně uběhly dva týdny od té doby, co jsem řekla, že budu přispívat častěji a v průběhu kterých jsem nepřispěla ani jednou? Co kdybychom se prostě tvářili, že jsem to slíbila minulý týden?). A tak jsem si s sebou mýdlo od Garnier a rakytníkový olej vezla i na noc ke kamarádce a používám je každý večer i když nám už týden neteče teplá voda.

Nejsem si úplně jistá, co přesně tak zafungovalo, ale můj obličej konečně zase vypadá tak, jak má. Na devadesát procent jsem přesvědčená o tom, že je to prostě hlavně tím, že jsem doma.

P.S.: Teď použiju tu otřepanou frázi, že se skutečně budu snažit psát víc. Ale blíží se tropická vedra a hýbou se mi osmičky, takže nebudu nic slibovat, že jo.

IMG_0309

So, apart from a morning routine, I have an evening one now as well. I remove my make up with Pupa make up remover, then clean my skin with a Garnier cleaning soap and then massage the oil extract into my complexion while it’s still damp. Once a week, I scrub my face with an exfoliating cream from Marionnaud. I have to say that I’m really impressed with the fact that I do this every single night, like a proper adult lady. I’m certainly more responsible with that than with updating my blog (Has it really been two weeks since I promised to update it more often and during which I didn’t update it once? Let’s just pretend I made that promise last week, shall we?). And so my Garnier soap and the oil extract travelled with me when I went for a sleepover at my friend’s house and I’ve been using it all through last week although we don’t have any hot water at the moment. 

I’m not entirely sure what it was that made my complexion look finally normal again. But I’m 90% certain it’s just because I’m home. 

P.S.: Okay, this is getting old, but I’ll really try to post more. But they say there’s a heatvawe coming and my wisdom teeth decided to start bothering me a little, so I wouldn’t go as far as to swear to you, guys. Right?

Under Control

Nebudu nic předstírat, trochu jsem svůj blog od chvíle, co podvozek letadla dosedl na plochu letiště v Praze zanedbala. Vlastně ne trochu, ale hodně.

Člověk by si myslel, že Londýn je hektičtější než Praha, ale pravda je taková, že jsem se tu od té doby ještě nezastavila. V průběhu těch tří měsíců, co jsem v Londýně naposled strávila, jsem si svoje rodné město trochu zidealizovala. Říkala jsem si, jak je tu všechno poklidné a normální a jak tady budu všechno stíhat daleko líp. Myslím, že už teď všichni víme, že jsem se mýlila. Doma je totiž pořád co dělat.

A tak teď pořád běhám sem a tam, začnu jednu věc, pak druhou, tu první nedokončím, dokonce na ni už ani nepomyslím, vejdu do místnosti s jasným úmyslem a za pět sekund už se věnuju úplně jiné činnosti než jsem původně měla v plánu. A takhle pořád dokola. Možná to je ta dospělost, ale pokud mám být upřímná, musím se přiznat, že toužím po té svojí organizovanosti. Rozhodla jsem se teda trochu uklidnit a zase si pořádně nalinkovat život.

Abyste si nemysleli, že jsem se za poslední tři týdny flákala, tak jsem:

  • se naučila vařit několik ultra zdravých jídel (recepty přijdou)
  • řídila víc, než za celých pět let, co mám řidičák (panebože)
  • pořád dodržovala svůj ranní rituál
  • se přihlásila do výběrového řízení o jednu stáž
  • napsala přesně dvě slova do diplomky
  • strávila dvě hodiny v národní knihovně
  • provedla jeden výzkumný rozhovor
  • viděla několik známých
  • se rozplývala (už třikrát) nad svojí skoro-neteří
  • vyhodila 75 procent svého oblečení
  • prošla půlku Prahy pěšky
  • vytvořila několik šperků
  • ostříhala si vlasy

Všechno jsem ale prováděla v takovém nějakém bláznivém sletu událostí, takže si asi budu muset napsat seznam věcí, co budu každý den dělat. Ukázalo se, že bez jasného rozvrhu se mi život trochu vymyká z kontroly.

Jako první věc na svůj seznam dávám, že odteď alespoň třikrát za týden přidám článek na blog. Když to neudělám, můžete mi to vyčítat v komentářích. Howgh.

IMG_0227

I’m not gonna lie, my blog and I estranged a little since the moment my plane landed on the Prague airport. Well, not a little… a lot. 

One would think that London is much more hectic than Prague but the truth is, I haven’t stopped moving since I got back. Thorough all those months I spent in England the last time, I came to idealise Prague a little bit. I imagined it being quiet and relaxed and I thought that I’ll have all the time in the world when I get here. I think we can all see that I was wrong. Clearly. Because there’s always something to do. 

And so I’m running up and down all the time; I start doing one thing, then another one and I then I never finish any of them; I walk into a room with a clear intention of doing something and end up doing something completely different. That’s what my life has become. Maybe it’s the adult thing but if I have to be honest, I must say that I’m yearning my organised life again. So, I decided to calm down and bring some of that organisating back. 

Just to make things clear between us, I wasn’t being lazy, ok? In the last three weeks, I have:

  • learned how to cook several healthy meals (recipes to come)
  • driven more than I had since I got my licence five years ago (oh, god)
  • applied for an internship opportunity
  • written exactly two words for my dissertation 
  • spent two hours in the national library
  • had one research interview 
  • seen some of my friends 
  • been gushing over my almost-niece (three times already)
  • thrown away 75 percent of my clothes 
  • walked around half the Prague by foot 
  • made some jewelry 
  • cut my hair 

But I did all of it in such a weird, confusing spiral of events that I realised I need to create a to-do-list. It seems that without something like that, my life gets out of control. 

The first thing on my list will be a following resolution: I will update my blog at least three times a week. This is an official statement. You can hold it against me in the comments if I fail. Howgh.