Mr. and Mrs. Dursley of number four, Privet Drive…

Minulý týden mi mou nově objevenou blogovou zodpovědnost lehce narušil team building, který trval dva + dva dny. Jinými slovy: dva dny bylo reálné trvání a dva dny jsem se z toho léčila.

Ne tak jak si myslíte. Kocovina v tom nebyla.

O tom ale příště. Původně jsem vám o svém střetu s přírodou plánovala napsat už dneska, ale jako blesk (za chvilku pochopíte, jak moc vtipná narážka tohle je) mě ráno zasáhla zpráva, že zrovna 26. června před rovnýma dvaceti lety vyšel v angličtině první díl Harryho Pottera.

Continue reading „Mr. and Mrs. Dursley of number four, Privet Drive…“

Scars and Souvenirs

Ukázalo se, že ačkoliv jsem opravdu jeden z nejzodpovědnějších lidí, co znám a to, co slíbím (zejména sama sobě) dodržuju až s podivnou přesností, můj blog je taková malá výjimka. Jistě jste si všimli, že jsem tak trochu nedodržela své předsevzetí o třech příspěvcích týdně. Vlastně jsem si s celým blogem dala fakt velkou, několikatýdenní pauzu.

Důvodů je hned několik.

Zaprvé, stěhovala jsem se z Londýna a odevzdávala diplomku (je dokončená, zapečetěná, odeslaná a v mojí mysli úspěšně potlačená do šuplíku dlouhodobých stresových záležitostí). Tyhle dvě činnosti probíhaly zároveň a přestože když jsem se stěhovala do Londýna, neměla jsem pocit, že jde o tak energii vycucávající činnost, stěhování se z něj rozhodně vyčerpávající bylo. Člověk si ani neuvědomí, kolik závazků, které je potřeba zrušit si za rok může vytvořit. Nehledě na to, že týden před mým odjezdem přestal v domě fungovat boiler a já byla jediná, kdo měl čas čekat v domě na opraváře, který přijel, ani nevystoupil z auta, oznámil mi, že nemá kde zaparkovat a zase odjel. Prostě a jednoduše: pokud něco mělo být zkouškou mé nově nabyté, dospělé trpělivosti, pak to byl ten poslední týden.

Zadruhé, po mém úspěšném návratu jsem doma v průběhu dalších tří týdnů nestrávila dohromady ani pět dní. Nejdřív jsem odjela na několik dní do Německa jako překladatelský doprovod, pak jsem  jela na týden k babičce – likvidovat nepořádek po rekonstrukci coby příslušník uklízecí čety – abych se vzápětí vydala za svým narozeninovým dárkem (ne, ještě pořád jsem nepřestala slavit) do Říma a aby toho nebylo málo, tak jsem se pět minut po svém návratu z Itálie (k tomu se ještě vrátíme) začala věnovat J., která přijela na návštěvu.

Nenudila jsem se.

Poslední týdny se nesly ve znamení mírného poklusu, balení, zařizování, konverzování, fotografování, nakupování, uklízení, žehlení, pečení, vaření, balení, střídání tří jazyků, balení, cvičení v bojových podmínkách, balení a, budu upřímná, paření. Teď už jsem ale doma, usazená a zabydlená (a vybalená) – troufám si říct, že nadobro – a tak se zase můžu pustit do své oblíbené činnosti.

Celý můj život od přestěhování se z Londýna se změnil v tak hektickou změť událostí, že mi to celé ještě ani pořádně nedošlo. Navíc jsem už předtím odjížděla na delší dobu, takže pořád ještě nemám pocit, že jsem skutečně, absolutně odstěhovaná. Nicméně, skutečně tomu tak je a myslím, že nastal čas bilancovat.

Rok, který jsem v Londýně strávila byl tím nejdelším, nejtěžším a asi i nejhorším v mém životě. Za to ani tak nemůže město jako spíš události, které můj pobyt v něm doprovázely. Kdybych měla tu dobu shrnout do jednoho slova, bylo by to slovo změna. Změnila jsem se já, změnil se můj pohled na Londýn (a vlastně i na Prahu), změnily se moje plány do budoucna, změnilo se moje vnímání světa, moje návyky i můj přístup k zařizování věcí jako jsou reklamace.

Byly doby, kdy byl Londýn mým nejoblíbenějším městem. Měla jsem pocit, že Praha je pro mě příliš malá, příliš tichá, příliš nevýznamná. Teď jsem zjistila, že mi to ale asi prostě stačí. Asi s tím bude mít něco společného fakt, že jsem celé měsíce spala v pokoji, v jehož blízkosti z nepochopitelných důvodů někdo v jakoukoliv denní dobu používal sbíječku a kde se občas ozývaly zvuky, které nápadně zněly jako prachsprosté vraždění někoho.

Jednoznačně to byl v mém životě přelomový rok. Pokud bych ho měla vyjádřit v číslech, byla by to tahle:

11 měsíců a jeden den jsem tam bydlela

13 bylo šťastné číslo našeho domu

14 je počet kilogramů, které se nějakým způsobem ztratily z mého těla

3 500 je předpokládaný počet tabulek čokolády, které jsem za svůj pobyt zkonzumovala (dělám si srandu, bylo jich daleko víc)

5.60 je cena posledního alkoholického nápoje, který jsem tam koupila (sklenka vína, abychom si rozuměli, žádný ultra vymakaný míchaný drink)

3 je počet lidí, které zodpovědně můžu označit jako svou londýnskou rodinu

Byly chvíle, kdy jsem Londýn nenáviděla a chvíle, kdy mi v době mého pražského pobytu chyběl. Nejméně třikrát jsem mu vyhlásila otevřenou válku a šestkrát jsem proklínala den, kdy mě napadlo se tam přestěhovat. Pravda je ale taková, že po tom všem mi nakonec stejně bude trochu líto, že příště, až Londýn navštívím, budu tam zase jen obyčejnou turistkou.

Na svém rozlučkovém večírku jsem se ale bavila se svou kamarádkou A. a došla jsem k názoru, že to tak možná není. Že už nikdy nebudu v Londýně obyčejnou turistkou. Vždycky už budeme mít spojení, to město a já.

Navěky už to bude tak trochu i moje město.

Jen se pořád nemůžu rozhodnout, jestli mi za to stála ta dvě seknutí v zádech, pravděpodobný náběh na revma, získaná alergie na prach a zima, kterou jsem zažila, když mi celé tři zimní měsíce nefungovalo topení.

Hm.

P.S.: A., Z. a E. si poslední větu číst nemusí. Jasně, že jste mi za to stály :D.

blog collage london

It turned out that although I am one of the most responsible people in the world and although always keep up to my promises (especially those which I make to myself), this blog is kind of special. I’m sure you noticed that I happened to break the resolution about posting at least three times a week. In fact, I put the whole blog to ice for a really long time. 

There are several reasons for that. 

Firstly, I was moving out of London and finishing my dissertation (it’s done, sealed, sent and successfully put into that corner of my mind that is reserved for long-time stressing). These two activities were done simultaneously and although I remember not thinking about my moving to London as something too energy-taking, the moving out definitely was exhausting. You don’t know how many contracts you make and how many things you sign up for until you have to close it all. Not to mention the fact that a week before my moving day, our boiler decided to stop working and I was the only one who actually had the time to call an engineer and wait for him there, only so that he could come, not get out of the car, tell me that he doesn’t have anywhere to park and leave again. Simply put: if there ever was a final exam testing my newly found, adult-y patience, it was that last week of living in London. 

Secondly, after my glorious return, I actually haven’t stopped living out of suitcase. That’s because I left for Germany – to act as a translator of some kind – for a few days almost immediately. Then I came back from Germany and went to my grandmother’s for a week to get rid of the mess left after the reconstruction of her flat. And then I went to Rome to enjoy my birthday gift (no, I haven’t stopped celebrating it yet) only to start hosting my friend J., who came to visit literally five minutes after my return from Italy (we’ll come back to that). 

I was not bored. 

These last few weeks were spent hazily in a slow-running motion – packing, running errands, conversating, photographing, shopping, cleaning, ironing, baking, cooking, packing, going back and forth between three languages, packing, exercising despite provisional conditions, packing, and – let’s be honest – partying. But I’m home now, all set and settled (and unpacked) and so I can pick up where I left off. 

My whole life turned into a hectic tangle of events after I came back from London so I think I haven’t truly processed the fact that I’m not going back there yet. Also, I did leave before for a longer period of time so I guess that I just haven’t realised that I’ve truly, absolutely, completely moved out yet. However, I did and so I think that it’s time for a review. 

The year I spent living in London was the longest, hardest and worst year of my life. It probably has nothing to do with the city itself, it’s more due to the life events that accompanied my staying there. If I had to sum up that year into one word, that word would be change. I changed, my view of London (and Prague) changed, my plans for the future changed, my view on life itself changed… my habits, my approach to stuff like reclamations. 

There were times when London was my favourite city. I thought that Prague is too small for me, too quiet, too insignificant. Then, somewhere along the way, I figured that maybe that small, quiet, insignificant city is enough for me. Maybe it has something to do with the fact that I spent months sleeping in a house located in a neighbourhood where somebody really loved to use their jackhammer and where I could sometimes hear noises that noticeably sounded like murder. 

All in all, that year was my life’s breaking point. If I was to describe it in numbers, it would be these ones:

11 months and one day exactly I spent living in London 

13 was the lucky number of our house

14 is the amount of kilograms that left my body somehow 

3 500 is the supposed number of tables of chocolate I consumed (I’m just kidding… it was much more than that)

5.60 was the price of the last alcoholic drink I bought there (just so we’re clear: it was a medium glass of wine, guys, not even some fancy cocktail or anything)

3 is the number of people I can honestly say I count as my London family

There were times when I hated London, and there were times when I missed it during my vacations in Prague. I declared war to the city at least three times and I cursed the day I decided to move at least six times. However, the truth is that after all this, I’ll still miss London a little bit; I’ll still feel a little blue the next time I go to London and realise that I’m only a tourist there. 

But I did have a pretty awesome talk with my friend A. during my farewell party and I came to a conclusion that my tourist status is not exactly regainable. I will never, ever be just another tourist when I come to London next. You see, there will always be some kind of a special connection between us – between London and I. 

It will always be my city too. 

Was it worth the months during which I threw out my back twice, possibly gained a future of reumathic pain, developed an allergy to dust and experienced unspeakable cold when I had no heating during winter? 

I go back and forth on that. 

P.S.: A., Z. and E. don’t have to read the last sentence. Of course you girls were worth it :D. Come visit. Soon. 

At The End of The World

Od chvíle, co bylo definitivně rozhodnuto, že se budu stěhovat zpátky do Prahy, mám Londýn daleko radši než předtím. V How I Met Your Mother tenhle syndrom nazvali jako maturitní brýle – když má něco skončit, začnete si to idealizovat. Těsně před opuštěním střední školy máte pocit, že jste ve tří byli dokonalá parta, rozpadlý vztah se zdá nejlepší týden po rozchodu a tak dále. S Londýnem jsme za ten rok měli vážně spoustu rozepří. Jela jsem sem s představou nejlepšího města na světě a najednou jsem zjistila, že z pohledu turistky to všechno vypadá naprosto jinak, než jaké to ve skutečnosti je.

Rozhodla jsem se ale ty svoje maturitní brýle přijmout a poslední týdny v Londýně si vychutnat. Proto jsem se včera vydala do Crouch End, abych si tam zopakovala svou narozeninovou pouť za dortem. Ráda bych se pochlubila, že tentokrát jsem byla podstatně úspěšnější než v květnu.

Už před půl rokem bylo jasné, že kdybych se někdy v životě skutečně rozhodla natrvalo se tady usadit, nechtěla bych bydlet nikde jinde než v Crouch End. Dostala jsem se tam naprostou náhodou jednou odpoledne, když jsem bloudila pěšky domů ze studijní návštěvy dětského knihkupectví a od té chvíle je tahle čtvrť moje srdcovka. Působí totiž tak trochu jako kdybyste se ocitli v úplně jiném světě. Její ulice mi občas připadají jako francouzská čtvrť v New Orleans, občas jako ulice San Francisca a občas jako cesta do Narnie. Život je tam poklidnější, příroda zelenější a všechny ty kavárny, pekárny a obchůdky působí naprosto idylicky.

IMG_0364 IMG_0370 IMG_0382 IMG_0384 IMG_0392 IMG_0395 IMG_0396 IMG_0400 IMG_0403 IMG_0408 IMG_0412 IMG_0420 IMG_0421 IMG_0434 IMG_0444 IMG_0447 IMG_0452 IMG_0453 IMG_0456 IMG_0457 IMG_0460

From the moment it was officially decided that I’ll be moving back to Prague, I started to like London a lot more than I did before. They talked about this syndrome in How I Met Your Mother; called it graduation goggles – it’s the moment just before the end of something, when you start forgetting the bad things and thinking that it was actually all good. Like, how just before you leave school, you suddenly think that all your classmates were your best friends and how a failed relationship looks a lot better when you look back at it the week after the breakup. London and I had a lot to deal with in the last year. I came here thinking it was the best city in the world only to discover that it’s one thing to be a tourist here and it’s something else entirely to actually live here. 

I decided to accept the graduation goggles and make the most of my last weeks of living in London. That’s why I headed to Crouch End yesterday, so that I could reenact my birthday cake hunt. I have to say that I was a lot more successful now than I was back in May. 

Since the first time I found myself in Crouch End, it was decided that if I ever wanted to stay in London for good, I wouldn’t want to live in any other neighborhood. I discovered it one afternoon by chance, when I was walking back home from a children’s bookshop and since the first moment I saw it, the neighborhood became my favourite place here. It looks a little bit like another world. Its streets are a mixture of the French Quarter in New Orleans, the streets of San Francisco and portals to Narnia. Life seems quieter there, the grass is (in fact) greener and all those cafés, bakeries and little shops just seem so quaint. 

________________________________

No, a teď k tomu koláči.

V pondělí jsem dokončila úpravy diplomky (díky, díky), tak jsem se rozhodla to oslavit tímhle malým výletem. Tentokrát jsem naprosto jistě zamířila na hlavní ulici, protože jsem už z dřívějška věděla, že tam najdu několik míst, která by stálo za to navštívit. V hlavě jsem přitom měla představu dortu, který si doma nedokážu udělat. Po vážně důkladném průzkumu jsem nakonec skončila na místě s příznačným názvem Cofee&Cake, objednala jsem si obrovské capuccino a pak jsem deset minut zírala na jejich nabídku dezertů.

Vybrala jsem si koláč, jehož složení mi navěky zůstane utajeno. Nerozuměla jsem totiž ani slovo z toho, co o něm řekla servírka. Nicméně, můžu vám ho popsat: světlý, mokrý piškot, citronová poleva, pistácie a lískové oříšky. Nebe.

Se svým výběrem jsem byla naprosto spokojená, ale když nad tím teď uvažuju, jsem si čím dál tím jistější, že mi Crouch End bude chybět víc, než bych si byla ochotná připustit.

Asi se tam budu muset vrátit pro další kolo dortů.

IMG_0361 IMG_0365 IMG_0367 IMG_0369 IMG_0375 IMG_0376 IMG_0381 IMG_0385 IMG_0388 IMG_0389 IMG_0423 IMG_0424 IMG_0425 IMG_0426 IMG_0428 IMG_0429 IMG_0433 IMG_0435 IMG_0436 IMG_0437

Now, about the cake. 

I finished editing my dissertation (thank you, thank you) so I decided to celebrate by doing this little trip. This time, I went straight to Crouch End high street because I knew from earlier visits that I’ll definitely find something satisfying there. I had this image in my head, that I won’t be happy until I find a cake that I wouldn’t be able to make at home. After a thorough research, I ended up sitting in a café, fittingly called Coffee&Cake, I ordered a giant cappuccino and then I was looking at their collection of desserts, trying to decide which one I’d want. 

I opted for the one I couldn’t recognize. I didn’t even know what was supposed to be in it. That’s because I couldn’t understand the waitress. At all. However, I can describe it: light, moist cake with a lemon frosting and pistachios. Heaven. 

I was more than satisfied with my choice but now that I think about it, I have to say that I’m gonna miss Crouch End more than I care to admit. 

I think I’ll have to go back for more cake. 

The Leaver’s Dance

Po poněkud hektickém pobytu v Praze jsem se vrátila do Londýna, abych tady dokončila diplomku a upevnila vztahy s lidmi, co byli za poslední měsíce jako moje zahraniční rodina. S mým návratem do Anglie se navrátil můj denní režim a tím pádem předpokládám, že se mi podaří nahodit těch přibližně padesát článků, které jsem měla v plánu napsat a nikdy jsem se k tomu nedostala.

Pro dnešek stačí říct, že když jsem odsud v červnu odjížděla, Londýn a já jsme spolu právě prožívali trochu bouřlivý vztah. Přijde mi, že tohle město je jako kluk, se kterým chodíte na prahu dospělosti. Chvilku si ho idealizujete, chvilku ho nenávidíte a nakonec vás to změní, ať chcete nebo ne. Londýn byl vždycky moje srdcovka, moje nejoblíbenější město. A tak jsem se včera rozhodla projít se domů ze školy pěšky (což je přibližně stejná dálka jako jít z jednoho konce Prahy na druhý. A zpátky.), abych si připoměla, že i když mě občas vážně štve, zůstaneme po rozchodu alespoň minimálně dobrými přátely.

____________________

After I went to Prague for a while and experienced a rather hectic period of time there, I came back to London last week to finish up my dissertation and tighten the relationships with people who were like my foreign family these last months. With my English comeback, I somehow regained the ability to stick to a time-schedule, which means that I might even be able to publish those – approximately fifty – blog posts I wanted to publish while I was in Prague and never found the time to do it. 

For today, I think that this one will be sufficient. When I was leaving for Prague in June, London and I were having a somehow rocky relationship. I think this city is like that boyfriend your dating just before you step into adulthood. You idealize him at one moment, hate him at another and in the end, you come out changed. Whether you like it or not. London has always been my love, my favorite city. And so I decided to walk home from school yesterday (which is about the same distance as walking from one end of Prague to the other. And back.), so that I could remind myself that even if it annoys me to no end sometimes, it’s certain that we’ll at least leave things in a pretty friendly way after we break up. 

IMG_0334 IMG_0345 IMG_0350 IMG_0343 IMG_0337 IMG_0336 IMG_0346 IMG_0328 IMG_0348 IMG_0347 IMG_0341 IMG_0340 IMG_0333 IMG_0338 IMG_0329 IMG_0330 IMG_0331 IMG_0339 IMG_0332

Under My Skin (2)

Už jsem si tady stěžovala, že se mi v Londýně zásadním způsobem zhoršila pleť (a nehty… a vlasy…)

Moje DNA mi zajistila kůži jako miminko, takže jsem celou pubertu přežila bez pupínku – i když moje maminka tvrdí, že jsem vlastně žádnou pubertu neměla, takže ji možná prožívám až teď. Byla jsem prostě vždycky zvyklá na to, že vypadám jako kdybych měla make up i bez něj a bylo jedno, jak jsem se vyspala, čím jsem si umyla obličej nebo co jsem snědla. Takže když se mi čelo najednou posypalo krupicí a na tvářích vyrostly boláky o velikosti dvoupence, začala jsem trochu panikařit. Rozhodla jsem se radikálně zakročit a vyměnit úplně všechno, co jsem si patlala na obličej za něco jiného. Krém Nivea soft, micelární voda od Biodermy (jsem asi jediný člověk na světě, kterému prostě Bioderma nevyhovuje) a dosavadní make up putovali do krabice kosmetických zásob a nahradilo je tohle:

  • Dove silk
  • čistící tonikum s Tea Tree od Garnier
  • okurka
  • 21-denní citronový detox
  • zelený ječmen

 IMG_0681

already complained here about the fact that London practically ruined my complexion (and nails… and hair…).

My DNA came with the gene of baby-like complexion so I went through puberty without a pimple – although my mum says that I never went through puberty so maybe it’s here now. Anyway, I got used to having a perfect complexion no matter what I do, what I eat, how much I sleep or what I put on my face. You can imagine what a horror it was for me when I suddenly discovered that my forehead looks like a corn and my cheeks developed pimples as big as 2 pence on them. I decided for a drastical intervention and I changed everything I was putting on my face before for something else. My Nivea soft, Bioderma micellar water (seriously, I’m probably the only person in the world whose complexion doesn’t like Bioderma that much) and the foundation I was using travelled into the box of cosmetics I won’t use any more and they were replaced with these:

  • Dove silk 
  • Garnier tonic with Tea Tree
  • cucumber 
  • 21-day lemon detox 
  • green barley 

IMG_0278

Jak vidíte, šla jsem na to i trochu přírodně. Ohledně toho detoxu musím říct, že jsem si nedělala velké naděje a taky jsem to odhadla správně. Pleť nevypadala ani zdravější, ani zářivější. Nestalo se prostě vůbec nic.

Na druhou stranu, okurka je takový malý zázrak. Poctivě jsem si z ní dělala obklad každý večer (k upřímnému pobavení mé drahé Z.), do toho jsem jedla zelený ječmen a obsesivně si čistila pleť při každé příležitosti a to všechno už nějaký výsledek přineslo. Stejně se mi ale pleť nevrátila do původního stavu až dokud jsem nepřijela do Prahy.

Hned v prvním týdnu svého pražského pobytu jsem narazila na rakytníkový olejový extrakt od Saloos, který teď považuju za svůj nejoblíbenější kosmetický prostředek v historii celého mého používání kosmetiky.

IMG_0668

As you can see, I mixed cosmetic products with nature. About that 21-day lemon detox… I didn’t think it would work and it really didn’t. My skin didn’t look any younger, brighter or better after I finished. It just didn’t do anything. 

On the other hand, a cucumber is sort of a miracle. I applied it to my face every single night (to lovely Z.’s much appreciation), while eating green barley and obsessively cleaning my skin with the tonic everytime I got the chance. That brought some results but my complexion still didn’t look like before until I went to Prague. (Prague works wonders, visit us. Yay!) 

During my first week back home, I stumbled over the seabuckthorn oil extract by Saloos and I consider that my favourite cosmetics product ever now.

IMG_0429

Kromě ranního rituálu teď tedy dodržuju i večerní rituál. Nejdřív odstraním make up odličovačem od Pupa, obličej dočistím mýdlem od Garnier a do vlhké pleti potom vmasíruju rakytníkový olej. Jednou týdně si pak udělám peeling s peelingovým krémem od Marionnaud. Jsem opravdu hrdá na svůj dospělý přístup, díky kterému jsem tenhle večerní rituál ani jednou nevynechala. Rozhodně jsem v tomhle zodpovědnější, než v psaní blogu (Skutečně uběhly dva týdny od té doby, co jsem řekla, že budu přispívat častěji a v průběhu kterých jsem nepřispěla ani jednou? Co kdybychom se prostě tvářili, že jsem to slíbila minulý týden?). A tak jsem si s sebou mýdlo od Garnier a rakytníkový olej vezla i na noc ke kamarádce a používám je každý večer i když nám už týden neteče teplá voda.

Nejsem si úplně jistá, co přesně tak zafungovalo, ale můj obličej konečně zase vypadá tak, jak má. Na devadesát procent jsem přesvědčená o tom, že je to prostě hlavně tím, že jsem doma.

P.S.: Teď použiju tu otřepanou frázi, že se skutečně budu snažit psát víc. Ale blíží se tropická vedra a hýbou se mi osmičky, takže nebudu nic slibovat, že jo.

IMG_0309

So, apart from a morning routine, I have an evening one now as well. I remove my make up with Pupa make up remover, then clean my skin with a Garnier cleaning soap and then massage the oil extract into my complexion while it’s still damp. Once a week, I scrub my face with an exfoliating cream from Marionnaud. I have to say that I’m really impressed with the fact that I do this every single night, like a proper adult lady. I’m certainly more responsible with that than with updating my blog (Has it really been two weeks since I promised to update it more often and during which I didn’t update it once? Let’s just pretend I made that promise last week, shall we?). And so my Garnier soap and the oil extract travelled with me when I went for a sleepover at my friend’s house and I’ve been using it all through last week although we don’t have any hot water at the moment. 

I’m not entirely sure what it was that made my complexion look finally normal again. But I’m 90% certain it’s just because I’m home. 

P.S.: Okay, this is getting old, but I’ll really try to post more. But they say there’s a heatvawe coming and my wisdom teeth decided to start bothering me a little, so I wouldn’t go as far as to swear to you, guys. Right?