The Breakfast Club

Na někoho, kdo dvacet dva a půl roku nejdůležitější jídlo dne zcela ignoroval, se ze mě stal podivný snídaňový maniak. Od chvíle, co jsem se začala budit brzy a každé ráno cvičit se ranní přísun energie pro mě stal naprostou nutností. Prostě si najednou nedokážu představit, že bych se dokázala vypravit z domu s prázdným žaludkem. Zašlo to dokonce tak daleko, že jsem snídaně povýšila na mou oblíbenou formu socializace, takže pokaždé, když se mám s někým sejít, nadšeně navrhuju, aby to bylo ráno. A tak se stalo, že jsme s mou kamarádkou B. založily snídaňový klub.

Začalo to v podstatě nevinně. B. bydlí v Praze ve stejné čtvrti jako já, takže jsme mohly společně projít předtím, než jsme se rozhodly sednout si v Cafe Calma blízko Dejvické. V průběhu mého pražského pobytu jsem si uvědomila, o kolik méně pěší chůze se mi dostává, takže mi tahle ranní před-snídaňová procházka přišla vhod. Bylo to svěží ráno, obloha bez mráčku, svítilo slunce a my otevřely jídelní lístky a zjistily, že Calma nabízí celé snídaňové sety, což nás potěšilo víc, než jsem ochotná přiznat. Po pár zmatených chvílích ohledně čísel, označujících alergeny, které se v daných jídlech nachází (důkaz, že jsem opravdu hodně dlouho nebyla v restauraci) jsme se obě dvě nezávisle na sobě rozhodly pro grepový fresh, espresso a jogurt s müsli a čerstvým ovocem. Naprosto dokonalá kombinace. Navíc nám k našemu překvapení místo malé skleničky müsli, kterou bychom asi všichni čekali, přinesli každé celou mísu. Tak jsme se do toho pustily a asi v průběhu dalších pěti sekund jsme se rozhodly, že hned další středu si tohle setkání musíme zopakovat. A přesně to jsme udělaly.

Příští středu jsme se sešly na stejném místě, posadily jsme se k “našemu” stolku a objednaly si úplně stejné jídlo. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát bylo slunce schované za mraky a okolo nás se proháněla taková malá tornáda. Nás to samozřejmě neodradilo od sezení venku. Že to možná nebyl úplně nejlepší nápad se projevilo v okamžiku, kdy jsme otevřely jídelní lístky (a vlastně vůbec nevím, proč jsme si myslely, že bychom si snad daly něco jiného než to müsli) a dva volně vložené papíry s poledním menu se najednou vznesly do vzduchu a skončily o několik metrů dál na ulici. Položila jsem tedy na svůj jídelní lístek mobil, abych ho zatížila a chtěla jsem se zvednout, abych se vydala na záchrannou misi, když se najednou zvedl další poryv větru, shodil můj mobil na zem a já málem spadla ze židle.

Celá ta situace vypadal trochu jako kdyby ji vymyslel Charlie Chaplin.

Než jsem se vzpamatovala, obě polední menu zmizely v útrobách Prahy. S B. tedy dlužíme Cafe Calma dva papíry (ale při vší naší dospělosti jsme se nepřiznaly). Nicméně, zbytek snídaně proběhl bez trapasů a my si to znovu užily, takže jsme se vypravily na další snídani, tentokrát v neděli. Jestli chcete názor zkušeného snídaňologa, tak si ji v neděli radši udělejte doma sami, pokud nechcete bloudit po celé Praze 6 a hledat, kde mají v devět ráno otevřeno. Naše oblíbená Calma totiž v neděli otevírá až ve dvanáct. Já jsem se samozřejmě chtěla připravit dopředu, takže jsem na internetu našla snídárnu, která měla být otevřená od devíti. Když jsme se tam dopotácely a vítězoslavně jsme se chtěly usadit na zahrádku, zjistily jsme, že internet nemá vždycky pravdu a že je zavřeno. Tak jsme se zase plahočily na druhou stranu Dejvic a nakonec jsme skončily přímo na hlavní ulici, kde jsme se překvapivě obě rozhodly dát si müsli s jogurtem a čerstvým ovocem.

Třetí setkání snídaňového klubu proběhlo úspěšně a já už se tak trochu nemůžu dočkat, až se vrátím z Londýna a znovu zasednu na naše místa. Už se mi na ten jejich jogurt sbíhají sliny.

P.S.: Psala jsem tenhle příspěvek, sedíc na posteli v pyžamu, jako zvukovou kulisu jsem si pustila film a někde uprostřed toho všeho psaní najednou slyším: “…tohle není blog, který můžeš napsat v pyžamu!”

Ale je, abyste věděli.

IMG_0834 IMG_0835 2 IMG_1273 IMG_1274 2

For someone who has ignored the most important meal of the day for twenty two and a half years, I became weirdly obsessed with breakfasts. Since the moment I started waking up early and exercising every morning, I discovered that a morning shot of energy is absolutely necessary for me. I can’t even imagine that I would leave the house without eating anything first. It’s gotten so far that breakfasts are my preferred form of socializing now. Every time somebody suggests we should meet up, I always come up with a morning meeting. And so my friend B. and I came to establishing The Breakfast Club. 

It started out as an innocent one-time thing. B. lives in my neighborhood in Prague so we could meet and walk a little bit before we decided to sit in Cafe Calma near Dejvická (giving you some tourist-y tips here, guys). During my Prague vacation, I noticed that I walk a lot less there than I do in London so I was glad I got to get some steps done. It was a fresh morning, the sky was clear, the sun was shining and we opened the menus and found out that Calma offers breakfast sets. Which cheered us up a lot more than I’m willing to admit. After a few confusing moments when we were deciphering the numbers that are supposed to tell you what allergens might the food include (a clear evidence of how long I haven’t been to a restaurants) we both independently decided to get a fresh grape juice, an espresso and a yoghurt with granola and fresh fruit. Heaven. Especially when what they brought us wasn’t a small glass with a few drops of granola inside but a huge (and I mean huge) bowl full of food. We dug into it and within the next five seconds we knew that we’re gonna do this again soon. And we did. 

We met the next Wednesday on the same spot, went to the same café, ordered the same breakfast set. The only difference was the weather – the sun was hidden behind the clouds and a little hurricane was happening around us. It naturally didn’t stop us from sitting outside, which resulted in a scene when we opened our menus and two spare papers elegantly flew into the air and ended up on a sidewalk a few meters from us. I put my phone on the menu, thinking it’ll keep it in place on the table and wanted to get up to go on a rescue mission but another gust of wind threw my phone on the ground and almost threw me there too. 

That whole scene looked like something Charlie Chaplin might come up with. 

Before I contained myself, both of those poor papers were lost somewhere in Prague. So, B. and I owe Cafe Calma papers now (but, as the adults we are, we didn’t tell them). Anyway, the rest of the breakfast went well, we had a great time and so the next week, we went for yet another breakfast. This time, it was on Sunday. Let me tell you this, guys, if you want some breakfast on Sunday, you might want to make your own at home. Unless you want to wander around the whole of one of the Prague districts, trying to find anything that would be open. Our favourite Cafe Calma doesn’t open until noon on Sundays so we had to find something else. As always, I wanted to be prepared so I looked up a breakfast place on the internet beforehand and it said that they should be open on weekends from nine. When we finally found it and wanted to finally sit down outside, we found out that internet is not right all the time. Yeah, they were closed. So we were wandering through the streets until we found a nice little café on the other side of the neighborhood. Surprisingly enough, we both opted for yoghurt with granola and fresh fruit. The third meeting of The Breakfast Club went well and I can’t wait until I’ll be able to sit in our seats again. Seriously, that yoghurt is too yummy to put down in words. 

P.S.: I was writing this blog post sitting on my bed, wearing pajamas and I had a film playing on my laptop as a background when I heard one character in the film saying: “… and it’s not a blog you can write in your pajamas!”

But it is, just so you know.

Morning Person

Nikdy v životě bych si nemyslela, že ze mě někdy bude ranní ptáče. V poslední době jsem si ale zvykla na ranní rituál, který jsem si nejdřív vnutila – jako že najedu na ten zdravý životní styl, rozumíte – a postupně jsem si ho ke své hrůze oblíbila. Protože jsem celý den v práci a večer přijdu domů a mám pocit, že bych se měla učit, ráno je jediná doba, kterou si můžu vyhradit jako čas pro sebe.

Jen pro ilustraci, abyste si dokázali představit jak to se mnou vždycky bylo, když jsem se dostala do REM fáze: když mi bylo čtrnáct, měla jsem se sejít v sobotu v poledne se svou kamarádkou K. Takže K. takhle čekala patnáct minut, pak šla k nám domů, zazvonila a moje mamka jí oznámila, že ještě spím. Já, která jsem byla pověstná svým tvrdým spánkem a potřebou válet se v posteli co nejdýl, se teď dokážu probudit v šest ráno na to, že mi vibruje mobil v kabelce na druhé straně pokoje. Není to sice největší pokoj na světě, ale chápete tu pointu.

Jestli tohle není dospělost, tak už nevím co.

A jak ten můj ranní rituál vypadá?

I would never, ever expect that I could become a morning person. However, I have developed some kind of a morning routine recently; one that I had to force myself into at first – because, you know, the healthy lifestyle and all that – and that I, to my utter dismay, now enjoy doing. Because I spend a big chunk of my day at work and then when I come back home I feel like I should be studying, mornings are the only time when I can actually have some “me-time”. 

Just so that you could picture what kind of person I was before: when I was fourteen, I made plans to meet my friend K. on Saturday at noon. So, K. was waiting for me for fifteen minutes and when I didn’t show up, she went to our house and my mum told her that I was still asleep. I, who was always known for being able to sleep through a war, and for the fact that I loved staying in bed as long as I could… I can now be woken up by my phone vibrating inside my handbag across the room. It’s not the biggest room in the world, but that’s not the point.  

If this doesn’t mean that I’m all grown up now, I don’t know what does. 

And what exactly my daily routine looks like?

Citronový detox / Lemon Detox

Minule jsem si někde přečetla o detoxikační kúře, která spočívá v tom, že 21 dní každé ráno hned po probuzení vypijete přibližně půl litru teplé vody s půlkou vymačkaného citronu. Údajně se vám má vyčistit a osvěžit pleť a dokonce začít mizet kruhy pod očima. Protože na kruhy pod očima trpím přibližně od doby, kdy mi bylo šest měsíců, rozhodla jsem se to vyzkoušet. Na to, že jde jen o půlku citronu a teplou vodu každé ráno mi slibované účinky přijdou trochu moc zázračné, ale uvidíme co se z toho vyvrbí. Zatím jsem na sedmém dnu (zní to tak biblicky). Budu vás informovat o dalším průběhu.

IMG_0434

I read somewhere, the other day, about a 21-day lemon detox. Supposedly, if you drink approximately two cups of warm water with a juice from half of a lemon every day right after you wake up, you will be rewarded with clearer, more glowing skin and even the dark circles under your eyes will start to disappear. Because dark circles have been under my eyes since I was like six months old, I decided to try that. It all seems a little bit too magical to me, considerng it’s only half a lemon and warm water, but we’ll see. I’m on day seven now (it sounds so biblical). I’ll get back to you on this one later. 

Cvičení / Workout 

Nikdy jsem nevěřila lidem, kteří tvrdili, že je cvičení nabíjí energií. Skutečně. Občas jsem měla pocit, že mi možná v těle chybí ta část, co produkuje endorfiny, protože zatímco všichni vehementně prohlašovali, jak mají po cvičení dobrou náladu, já byla zpocená, odporná a naprosto hotová.

Tak už jsem ty endorfiny našla.

Ne že bych po cvičení jásala radostí, ale cítím se daleko líp, když si hned po ránu dám dvacet minut s Jillian Michaels. Podrobnosti přijdou v dalších článcích.

 P.S.: Zpocená a odporná si přijdu pořád, s tím asi nic neuděláme. IMG_0433

I never believed people when they said that they felt full of energy after a workout. Really. Sometimes I was wondering if I’m missing that part of my body that’s supposed to produce endorphins or something. While everyone around me was saying how good they feel after a workout, all I felt was sweaty and disgusting and exhausted. 

So, I found the endorphins now. 

Not that I’m super happy after a workout but I do feel a lot better if I start a day with 20 minutes of Jillian Michaels. Details later. 

P.S.: I still feel sweaty and disgusting, this one doesn’t really go away. 

Sprcha / Shower

Chtěla jsem vám sem dát fotku naší sprchy, ale myslím, že si ji všichni umíte představit. Jsem naprosto posedlá hezky voňavými sprchovými gely, což tady jen tak hážu do pléna pro případ, že by to četl někdo, kdo ví, že mám zítra narozeniny. Právě používám sprchový gel od Johnson’s s ananasovou vůní a jsem z něj nadšená.

Taky se vám zdá, že tenhle blog je tak trochu tématicky orientován na ananasy?

I wanted to take a picture of our shower head for you, but I guess you can all imagine what it looks like. I’m absolutely obsessed with fragranced shower gels of all kind – just throwing this one here in case somebody who knows that tomorrow is my birthday would read it. At the moment, I’m using shower gel from Johnson’s with pineapple fragrance and it smells divine. 

Is it just me, or are pineapples becoming a thing on this blog?

Kafe, prosím! / Coffee, please! 

Cvičení mě sice nabije energií, ale ranní káva z mého milovaného červeného kávovaru mi potěší chuťové buňky. A navíc je ten kávovar zatraceně cool. A navíc mám Jihlavanku, která voní hezky.

 IMG_0435

Okay, so… workout might make me feel energized but coffee certainly pleases my taste. Also, I’ve got a really cool red coffee maker. Also, the smell of coffee in my room is amazing. 

Snídaně / Breakfast 

Než jsem přijela do Anglie, tak jsem zásadně neměla čas nikdy snídat. Většinou jsem se najedla okolo desáté, jakože svačina o velké přestávce. To se tady nenosí, takže jsem se musela přizpůsobit a moje tělo si na to podivně zvyklo. Většinu dní moje snídaně sestává z ovesných kaší na různý způsob. Dneska zrovna jsem si do ní dala banán, jablko a skořici. Mňam.

IMG_0436

Before I moved to England, I never had the time to have a proper breakfast in the morning. The first time I ate was always usually around 10 a.m. I can’t do this here because I’m at school or working and waiting for lunch would be a torture so I had to change my eating habits a little bit. Most days, my breakfast is an oatmeal porridge in variations. Today, I put in a banana, an apple and sprinkled it with cinnamon. Yum!

Make up 

Je příjemné zjistit, že alespoň něco se na mě nezměnilo. Aplikací make upu nestrávím o nic dýl, než když jsem bydlela v Praze. Celá akce trvá většinou asi tak deset minut a to jen proto, že si čtyři minuty vybírám barvu stínů pro dnešní den, abych nakonec skončila u té stejné, co všechny předešlé dny v tomhle týdnu. V líčení zastávám přirozenější look.

To proto, že jsem od přírody dostatečně krásná. Ha ha.

It’s nice to know that one thing hasn’t changed about me: putting on make up still takes me around ten minutes, just like when I was living in Prague. And frankly, four minutes are taken by trying to decide which eyeshadow I should use – only to end up using the exact same eyeshadow I’ve been previously using the whole week. When it comes to make up, I’m all about looking as natural as I can. 

That’s because I’m naturally beautiful. Ha ha. 

Outfit 

V poslední době je radost vybírat si co si vezmu na sebe, díky mému posílenému šatníku. Někdy v příštích dnech očekávejte článek o mých oblíbencích.

That’s my favourite part of my morning routine, these days, because I boosted my wardrobe so much. I’ll bring you a post about my favourites soon, I promise.

   A jaký je váš ranní rituál?

And what’s your morning routine?