Morning Person

Nikdy v životě bych si nemyslela, že ze mě někdy bude ranní ptáče. V poslední době jsem si ale zvykla na ranní rituál, který jsem si nejdřív vnutila – jako že najedu na ten zdravý životní styl, rozumíte – a postupně jsem si ho ke své hrůze oblíbila. Protože jsem celý den v práci a večer přijdu domů a mám pocit, že bych se měla učit, ráno je jediná doba, kterou si můžu vyhradit jako čas pro sebe.

Jen pro ilustraci, abyste si dokázali představit jak to se mnou vždycky bylo, když jsem se dostala do REM fáze: když mi bylo čtrnáct, měla jsem se sejít v sobotu v poledne se svou kamarádkou K. Takže K. takhle čekala patnáct minut, pak šla k nám domů, zazvonila a moje mamka jí oznámila, že ještě spím. Já, která jsem byla pověstná svým tvrdým spánkem a potřebou válet se v posteli co nejdýl, se teď dokážu probudit v šest ráno na to, že mi vibruje mobil v kabelce na druhé straně pokoje. Není to sice největší pokoj na světě, ale chápete tu pointu.

Jestli tohle není dospělost, tak už nevím co.

A jak ten můj ranní rituál vypadá?

I would never, ever expect that I could become a morning person. However, I have developed some kind of a morning routine recently; one that I had to force myself into at first – because, you know, the healthy lifestyle and all that – and that I, to my utter dismay, now enjoy doing. Because I spend a big chunk of my day at work and then when I come back home I feel like I should be studying, mornings are the only time when I can actually have some “me-time”. 

Just so that you could picture what kind of person I was before: when I was fourteen, I made plans to meet my friend K. on Saturday at noon. So, K. was waiting for me for fifteen minutes and when I didn’t show up, she went to our house and my mum told her that I was still asleep. I, who was always known for being able to sleep through a war, and for the fact that I loved staying in bed as long as I could… I can now be woken up by my phone vibrating inside my handbag across the room. It’s not the biggest room in the world, but that’s not the point.  

If this doesn’t mean that I’m all grown up now, I don’t know what does. 

And what exactly my daily routine looks like?

Citronový detox / Lemon Detox

Minule jsem si někde přečetla o detoxikační kúře, která spočívá v tom, že 21 dní každé ráno hned po probuzení vypijete přibližně půl litru teplé vody s půlkou vymačkaného citronu. Údajně se vám má vyčistit a osvěžit pleť a dokonce začít mizet kruhy pod očima. Protože na kruhy pod očima trpím přibližně od doby, kdy mi bylo šest měsíců, rozhodla jsem se to vyzkoušet. Na to, že jde jen o půlku citronu a teplou vodu každé ráno mi slibované účinky přijdou trochu moc zázračné, ale uvidíme co se z toho vyvrbí. Zatím jsem na sedmém dnu (zní to tak biblicky). Budu vás informovat o dalším průběhu.

IMG_0434

I read somewhere, the other day, about a 21-day lemon detox. Supposedly, if you drink approximately two cups of warm water with a juice from half of a lemon every day right after you wake up, you will be rewarded with clearer, more glowing skin and even the dark circles under your eyes will start to disappear. Because dark circles have been under my eyes since I was like six months old, I decided to try that. It all seems a little bit too magical to me, considerng it’s only half a lemon and warm water, but we’ll see. I’m on day seven now (it sounds so biblical). I’ll get back to you on this one later. 

Cvičení / Workout 

Nikdy jsem nevěřila lidem, kteří tvrdili, že je cvičení nabíjí energií. Skutečně. Občas jsem měla pocit, že mi možná v těle chybí ta část, co produkuje endorfiny, protože zatímco všichni vehementně prohlašovali, jak mají po cvičení dobrou náladu, já byla zpocená, odporná a naprosto hotová.

Tak už jsem ty endorfiny našla.

Ne že bych po cvičení jásala radostí, ale cítím se daleko líp, když si hned po ránu dám dvacet minut s Jillian Michaels. Podrobnosti přijdou v dalších článcích.

 P.S.: Zpocená a odporná si přijdu pořád, s tím asi nic neuděláme. IMG_0433

I never believed people when they said that they felt full of energy after a workout. Really. Sometimes I was wondering if I’m missing that part of my body that’s supposed to produce endorphins or something. While everyone around me was saying how good they feel after a workout, all I felt was sweaty and disgusting and exhausted. 

So, I found the endorphins now. 

Not that I’m super happy after a workout but I do feel a lot better if I start a day with 20 minutes of Jillian Michaels. Details later. 

P.S.: I still feel sweaty and disgusting, this one doesn’t really go away. 

Sprcha / Shower

Chtěla jsem vám sem dát fotku naší sprchy, ale myslím, že si ji všichni umíte představit. Jsem naprosto posedlá hezky voňavými sprchovými gely, což tady jen tak hážu do pléna pro případ, že by to četl někdo, kdo ví, že mám zítra narozeniny. Právě používám sprchový gel od Johnson’s s ananasovou vůní a jsem z něj nadšená.

Taky se vám zdá, že tenhle blog je tak trochu tématicky orientován na ananasy?

I wanted to take a picture of our shower head for you, but I guess you can all imagine what it looks like. I’m absolutely obsessed with fragranced shower gels of all kind – just throwing this one here in case somebody who knows that tomorrow is my birthday would read it. At the moment, I’m using shower gel from Johnson’s with pineapple fragrance and it smells divine. 

Is it just me, or are pineapples becoming a thing on this blog?

Kafe, prosím! / Coffee, please! 

Cvičení mě sice nabije energií, ale ranní káva z mého milovaného červeného kávovaru mi potěší chuťové buňky. A navíc je ten kávovar zatraceně cool. A navíc mám Jihlavanku, která voní hezky.

 IMG_0435

Okay, so… workout might make me feel energized but coffee certainly pleases my taste. Also, I’ve got a really cool red coffee maker. Also, the smell of coffee in my room is amazing. 

Snídaně / Breakfast 

Než jsem přijela do Anglie, tak jsem zásadně neměla čas nikdy snídat. Většinou jsem se najedla okolo desáté, jakože svačina o velké přestávce. To se tady nenosí, takže jsem se musela přizpůsobit a moje tělo si na to podivně zvyklo. Většinu dní moje snídaně sestává z ovesných kaší na různý způsob. Dneska zrovna jsem si do ní dala banán, jablko a skořici. Mňam.

IMG_0436

Before I moved to England, I never had the time to have a proper breakfast in the morning. The first time I ate was always usually around 10 a.m. I can’t do this here because I’m at school or working and waiting for lunch would be a torture so I had to change my eating habits a little bit. Most days, my breakfast is an oatmeal porridge in variations. Today, I put in a banana, an apple and sprinkled it with cinnamon. Yum!

Make up 

Je příjemné zjistit, že alespoň něco se na mě nezměnilo. Aplikací make upu nestrávím o nic dýl, než když jsem bydlela v Praze. Celá akce trvá většinou asi tak deset minut a to jen proto, že si čtyři minuty vybírám barvu stínů pro dnešní den, abych nakonec skončila u té stejné, co všechny předešlé dny v tomhle týdnu. V líčení zastávám přirozenější look.

To proto, že jsem od přírody dostatečně krásná. Ha ha.

It’s nice to know that one thing hasn’t changed about me: putting on make up still takes me around ten minutes, just like when I was living in Prague. And frankly, four minutes are taken by trying to decide which eyeshadow I should use – only to end up using the exact same eyeshadow I’ve been previously using the whole week. When it comes to make up, I’m all about looking as natural as I can. 

That’s because I’m naturally beautiful. Ha ha. 

Outfit 

V poslední době je radost vybírat si co si vezmu na sebe, díky mému posílenému šatníku. Někdy v příštích dnech očekávejte článek o mých oblíbencích.

That’s my favourite part of my morning routine, these days, because I boosted my wardrobe so much. I’ll bring you a post about my favourites soon, I promise.

   A jaký je váš ranní rituál?

And what’s your morning routine?

Walking on Sunshine

V posledních dvou dnech se počasí začalo tvářit, že mi přeci jen dopřeje trochu skutečného jara, takže jsem se při svých pochodech domů z práce mohla vykračovat se slunečními brýlemi (bohužel ne těmi ananasovými) na očích. A jak si tak vykračuju, dívám se na všechnu tu rozkvetlou nádheru okolo sebe a říkám si, jak je to vlastně fajn, že ty stromy tak kvetou a že je všude plno zeleně a kdy jsem se proboha začala zajímat o květy a zeleň.

IMG_0370

Řekla bych, že nastal čas na malý seznam věcí, podle kterých poznáte, že váš život vypadá úplně jinak, než jste si původně mysleli.

1. Jak poznáte, že žijete v Anglii.

Tohle by měl být celkem jednoduchý bod, vzhledem k tomu, že v Londýně je všechno od architektury až po laky na nehty jiné, než v Praze. Někdy se mi ale přihodí, že na chvilku zapomenu, že jsem vlastně na ostrově a že mě od domova dělí dvě hodiny cesty letadlem. To hlavně ve chvílích, kdy například sedím v autobuse a slyším, jak někdo huláká slovensky. Pak je dost snadné mít pocit, že jsem vlastně v Košicích (a to i když sedím na horním poschodí autobusu). Celá ta chvilka zmatenosti je ale zažehnána ve chvíli, kdy si přes polední přestávku jdu koupit kafe do kavárny přes ulici a naservíruje mi ho Colin Firth.

To by se mi v Praze opravdu nestalo.

2. Jak poznáte, že se z vás stává workoholik.

Když jdete po ulici a culíte se do mobilu, každý si okamžitě myslí, že je to proto, že vám napsal nějaký kluk (nebudu je nazývat muži, tak stará ještě nejsem). Pokud to je pravda, pokud jste skutečně právě obdržely zamilovanou smsku, asi by se dalo říct, že máte štěstí. Pokud se ale culíte proto, že si čtete email od editorky, která vám píše, že byste u ní mohly dělat stáž, jste workoholik.

3. Jak poznáte, že vaše psychika stárne.

Když mi bylo sedmnáct, počasí mě psychicky nijak výrazně neovlivňovalo. Nikdy jsem úplně přesně nechápala proč všichni svoje deprese dávají za vinu dešti, zimě a tmě. I když to možná bude tím, že když mi bylo sedmnáct, tak jsem dobrou náladu neměla prakticky nikdy.

V posledních dvou měsících jsem ale vysledovala, že dokud svítí slunce, mám plno energie a jsem podivně rozjařená. Jakmile přijde mrak, celá ta nálada vyprchá jako parfém od pouličních překupníků.

4. Jak poznáte, že jste přepracovaní.

Jednoznačně ve chvíli, kdy hodinu zadáváte do databáze kontakty na americké firmy jen abyste zjistili, že dokument, do kterého to přidáváte obsahuje jen firmy anglické. A tak otevřete tu americkou databázy a zjistíte, že tam už většina těch kontaktů je. Dalších patnáct minut strávíte tím, že mažete všechna ta políčka, která jste předtím tak pečlivě vyplňovali.

5. Jak poznáte, že vám tak trochu šplouchá na maják.

Při chůzi po ulici se najednou dojmete skoro k slzám při pomyšlení na to, že vaše skoro-sestra má miminko a jak strašně krásně vypadá na fotkách.

A nakonec: jak poznáte, že se z vás stal bloger? Když každou svoji myšlenku analyzujete tak, aby z ní vyšel článek.

Howgh. Domluvila jsem. (Pro dnešek.)

 IMG_0254

For the past couple of days, the weather’s been trying to pretend that it’s gonna bring on the proper spring we all know and love. That means that I was able to walk down the street from work today with my sunglasses (not the pinapple ones, sadly) on. And as I was walking, I was admiring all these flower-y, spring-y surroundings and I was thinking how nice it is that things can be so flower-y and green and that the trees bloom like this and when the hell did I start noticing flowers and trees? 

IMG_0371

So I thought it’s the right time to come up with a little list of things which will help you to realise that there’s something odd going on in your life. 

1. How do you realise that you’re living in England? 

Now, this should be fairly easy, right? I mean, everything in London – from architecture to nail polish (okay, varnish, I guess) is different than it is in Prague. But there are moments sometimes when I forget that I’m here, on this island and that home is two hours by plane away. Especially when I’m on a bus and I hear someone shouting in Slovak. It’s easy to think that I’m actually in Košice for that little moment (even if I’m sitting on the upper deck). This whole confusion can be resolved very quickly, though. All it takes is for me to go for a coffee on my lunch break, step into this little café across the street from the office and let Colin Firth make me a cappuccino.

Well, this wouldn’t happen in Prague, I can guarantee that. 

2. How do you realise that you’ve become a workaholic? 

When you’re walking down the street with your smartphone in hands and you’re smiling on the screen, everyone will assume that you’re doing so because of a boy (I’m not calling them men yet, I’m still way too young for that). If that’s your case, then I guess you’re lucky… or something like that. But if you’re smiling on the screen because you’re reading an email from an editor saying that you could do a work placement with them, then you’re a workoholic. 

3. How do you realise that your emotions are getting old?

Like, seriously growing old. When I was seventeen, the weather didn’t have that much of an impact on my mood. I never understood why people blamed their depressions on the rain, the cold and the lack of sun. Although, I admit that it might have had something to do with the fact that I was never in a good mood when I was seventeen. 

Anyway, I noticed in the last few months, that whenever there’s sunshine I’m full of energy and I go all hip and peaceful but as soon as there’s a cloud in the sky, this whole good mood fades just like a perfume sold by a street dealer. 

4. How do you realise that you’re overworked?

That would definitely be the moment when you’ve been adding american contacts to a database for an hour only to realise that it’s an english database you’re working in. So you open up the american one and find out that almost all of those contacts are already there. You then proceed to delete everything you were so precisely working on. It takes you the next fifteen minutes. 

5. How do you realise that you’re going a little nuts?

You’re walking home from work and all of a sudden you get all emotional and sappy and you almost burst into tears of joy because you think of a new baby of your sister from another mister and how cute that baby looks on pictures. 

And finally, how do you realise that you’ve become a blogger? When you’re analysing every thought that goes through your brain until you squeeze a blog post out of it. 

Howgh. I’m done. (At least for now.)

Pineapple Sun

Jednou z nejzvláštnějších věcí, které se mi za poslední měsíce staly, bylo rozhodně zjištění, že se ze mě stal shopaholic. Zatímco ještě před rokem jsem chození po obchodech milovala asi jako návštěvu u zubaře, teď se najednou musím určitým obchodům vyhýbat obloukem. A ne proto, že bych měla pocit, že mám lepší věci na práci než chytat depku při pohledu do zrcadla v kabince (ptám se vás: co to sakra mají s tím blbým osvětlením?). Ne. V posledních měsících (no dobře, týdnech) se musím držet od určitých obchodů dál, protože když do nich vejdu, můj mozek se najednou vypne a já s naprosto animální touhou hážu věci do košíku.

Má nakupovací mánie se z větší části soustředila hlavně okolo nakupování věcí, které vypadají elegantně a mohla bych si je klidně vzít na pracovní schůzku, do kanceláře i večer na drink s kamarádkou. To je další věc, co mě po celé té záležitosti s pitím černé kávy přiměla zamyslet se nad tím, jestli náhodou nedospívám. I když celou tu životní fázi, kdy mě začalo bavit nakupovat spíš připisuju faktu, že anglická strava způsobila, že jsem teď o jednu až dvě konfekční velikosti menší než předtím. Ale nechci se chlubit, nebo tak něco.

Tak jsem samozřejmě musela udělat to, co by udělal každý správný, normální, dospělý občan: šla jsem a koupila jsem si sluneční brýle ve tvaru ananasu (všimněte si tu důmyslnou vánoční výzdobu za mnou). Na moji obranu musím říct, že stály dvě libry a když jsem si je poprvé vzala na sebe, nějaký chlap v parku mě zastavil s tím, že pro takové brýle by vraždil (ne, nebyl to fešák). I kdybych ale neslyšela tenhle komentář, vůbec bych jejich koupě nelitovala. Někdy mám totiž dny, kdy mám pocit, že mi celý svět může políbit… paty (dospělá věc) a ještě jsem nepřišla na lepší způsob, jak to všem ukázat, než vzít si na sebe tohle (ne až tak dospělá věc).

Teď už jen počkat až přijde léto.

(Před finálními titulkami vidíme hrdinku, jak marně čeká se zabaleným kufrem a ananasovými brýlemi na ulici zatímco okolo ní se po zemi povalují mraky, hustě prší a všichni ostatní někam pospíchají s roztaženými deštníky. V dálce slyšíme hřmění. A střih.)

P.S.: Příště vám ukážu všechny ty normální věci, co jsem si koupila.

cropped-img_0355.jpg

One of the weirdest things that occured to me in the last few months, was the fact that I became a shopaholic. A year ago or so, I liked shopping as much as going to the dentist; now I have to restrain myself from going to certain shops. And not because I’d think that I have better things to do than getting depressed in the fitting rooms (seriously, what’s with those bad lights?). No. In the last few months (okay, weeks) I have to look the other way when I’m passing certain shops because if I went in, my brain would shut down and I would start throwing stuff into a shopping bag like a crazy person. 

My shopping mania mainly concerns around elegant clothes, smart casual, something I can wear to the office, to a bussiness meeting or even when I go for drinks with my friends. That’s another thing – apart from that shocking revelation that I’m able to drink black coffee – that led me to thinking about growin up. Although, I’m pretty sure that this whole phase is due to the fact that English food made me shrink one or two sizes. But I’m not bragging, or anything. So, of course, I had to do what every sane, normal, adult citizen would do: I bought pineapple sunglasses (notice that up-to-date Christmas decoration behind me). Before you roll your eyes, let me just say that they cost two pounds and the first time I was wearing them, a guy in a park told me he’d kill for sunglasses like mine (no, he was not cute). Even if I didn’t get that compliment, I wouldn’t regret buying them, though. Sometimes there are days when I feel like the whole world can kiss my… heels (adult-y) and I’ve not yet come up with a better way of showing it than wearing pineapple sunglasses (not so much adult-y). 

Now, where’s that summer…

(We see our heroine standing on the street with a packed suitcase and pineapple sunglasses, eagerly waiting for something. There are clouds literally surrounding the ground around her, it’s raining heavily and people with umbrellas are running around. We can hear a thunder coming in the background. And cut.)

P.S.: Next time, I’ll show you all those normal stuff that I bought.