Not-So-Roman Holiday #5

Já teda nevím, jestli je to jenom mnou, nebo jsou ty týdny vážně čím dál rychlejší?

Asi stárnu.

Každopádně si tenhle časový skok momentálně docela užívám, protože je sobota, což je samozřejmě můj nejoblíbenější den v týdnu. Kdo by taky sobotu neměl rád, že jo? Je to taková ta milá sedmina v týdnu, kdy pondělí je ještě daleko a z pátku jste se už vyspali. A kdyby venku už pátý den nepanovalo naprosto příšerné tropické vedro, možná bych si i užívala fakt, že si můžu jít svobodně zaběhat třeba i v jedenáct dopoledne. Vzhledem k tomu peklu venku ale samozřejmě místo běhu sedím u počítače. Což mě přivádí k tomu, že se s vámi konečně podělím o poslední italské snímky, než se společně přesuneme k jiným článkům. Continue reading „Not-So-Roman Holiday #5“

Mr. and Mrs. Dursley of number four, Privet Drive…

Minulý týden mi mou nově objevenou blogovou zodpovědnost lehce narušil team building, který trval dva + dva dny. Jinými slovy: dva dny bylo reálné trvání a dva dny jsem se z toho léčila.

Ne tak jak si myslíte. Kocovina v tom nebyla.

O tom ale příště. Původně jsem vám o svém střetu s přírodou plánovala napsat už dneska, ale jako blesk (za chvilku pochopíte, jak moc vtipná narážka tohle je) mě ráno zasáhla zpráva, že zrovna 26. června před rovnýma dvaceti lety vyšel v angličtině první díl Harryho Pottera.

Continue reading „Mr. and Mrs. Dursley of number four, Privet Drive…“

Now You See Me

Tak… kde jsme to skončili?

Myslím, že od chvíle, co jsem se odstěhovala z Londýna a můj denní rozvrh se trochu obrátil vzhůru nohama, už byla jen otázka času, kdy to tady kompletně padne. Možná kdyby moje práce na plný úvazek nezahrnovala žádná písmena, měla bych daleko větší chuť do psaní. Ale vzhledem k tomu, že mě v nočních můrách pronásledují texty ke korektuře, skončila jsem tak, že jsem od srpna 2015 nepřečetla jedinou knihu jen proto, že bych si ji prostě chtěla přečíst. Zato některé jiné jsem četla hned čtyřikrát.

Continue reading „Now You See Me“

Scars and Souvenirs

Ukázalo se, že ačkoliv jsem opravdu jeden z nejzodpovědnějších lidí, co znám a to, co slíbím (zejména sama sobě) dodržuju až s podivnou přesností, můj blog je taková malá výjimka. Jistě jste si všimli, že jsem tak trochu nedodržela své předsevzetí o třech příspěvcích týdně. Vlastně jsem si s celým blogem dala fakt velkou, několikatýdenní pauzu.

Důvodů je hned několik.

Zaprvé, stěhovala jsem se z Londýna a odevzdávala diplomku (je dokončená, zapečetěná, odeslaná a v mojí mysli úspěšně potlačená do šuplíku dlouhodobých stresových záležitostí). Tyhle dvě činnosti probíhaly zároveň a přestože když jsem se stěhovala do Londýna, neměla jsem pocit, že jde o tak energii vycucávající činnost, stěhování se z něj rozhodně vyčerpávající bylo. Člověk si ani neuvědomí, kolik závazků, které je potřeba zrušit si za rok může vytvořit. Nehledě na to, že týden před mým odjezdem přestal v domě fungovat boiler a já byla jediná, kdo měl čas čekat v domě na opraváře, který přijel, ani nevystoupil z auta, oznámil mi, že nemá kde zaparkovat a zase odjel. Prostě a jednoduše: pokud něco mělo být zkouškou mé nově nabyté, dospělé trpělivosti, pak to byl ten poslední týden.

Zadruhé, po mém úspěšném návratu jsem doma v průběhu dalších tří týdnů nestrávila dohromady ani pět dní. Nejdřív jsem odjela na několik dní do Německa jako překladatelský doprovod, pak jsem  jela na týden k babičce – likvidovat nepořádek po rekonstrukci coby příslušník uklízecí čety – abych se vzápětí vydala za svým narozeninovým dárkem (ne, ještě pořád jsem nepřestala slavit) do Říma a aby toho nebylo málo, tak jsem se pět minut po svém návratu z Itálie (k tomu se ještě vrátíme) začala věnovat J., která přijela na návštěvu.

Nenudila jsem se.

Poslední týdny se nesly ve znamení mírného poklusu, balení, zařizování, konverzování, fotografování, nakupování, uklízení, žehlení, pečení, vaření, balení, střídání tří jazyků, balení, cvičení v bojových podmínkách, balení a, budu upřímná, paření. Teď už jsem ale doma, usazená a zabydlená (a vybalená) – troufám si říct, že nadobro – a tak se zase můžu pustit do své oblíbené činnosti.

Celý můj život od přestěhování se z Londýna se změnil v tak hektickou změť událostí, že mi to celé ještě ani pořádně nedošlo. Navíc jsem už předtím odjížděla na delší dobu, takže pořád ještě nemám pocit, že jsem skutečně, absolutně odstěhovaná. Nicméně, skutečně tomu tak je a myslím, že nastal čas bilancovat.

Rok, který jsem v Londýně strávila byl tím nejdelším, nejtěžším a asi i nejhorším v mém životě. Za to ani tak nemůže město jako spíš události, které můj pobyt v něm doprovázely. Kdybych měla tu dobu shrnout do jednoho slova, bylo by to slovo změna. Změnila jsem se já, změnil se můj pohled na Londýn (a vlastně i na Prahu), změnily se moje plány do budoucna, změnilo se moje vnímání světa, moje návyky i můj přístup k zařizování věcí jako jsou reklamace.

Byly doby, kdy byl Londýn mým nejoblíbenějším městem. Měla jsem pocit, že Praha je pro mě příliš malá, příliš tichá, příliš nevýznamná. Teď jsem zjistila, že mi to ale asi prostě stačí. Asi s tím bude mít něco společného fakt, že jsem celé měsíce spala v pokoji, v jehož blízkosti z nepochopitelných důvodů někdo v jakoukoliv denní dobu používal sbíječku a kde se občas ozývaly zvuky, které nápadně zněly jako prachsprosté vraždění někoho.

Jednoznačně to byl v mém životě přelomový rok. Pokud bych ho měla vyjádřit v číslech, byla by to tahle:

11 měsíců a jeden den jsem tam bydlela

13 bylo šťastné číslo našeho domu

14 je počet kilogramů, které se nějakým způsobem ztratily z mého těla

3 500 je předpokládaný počet tabulek čokolády, které jsem za svůj pobyt zkonzumovala (dělám si srandu, bylo jich daleko víc)

5.60 je cena posledního alkoholického nápoje, který jsem tam koupila (sklenka vína, abychom si rozuměli, žádný ultra vymakaný míchaný drink)

3 je počet lidí, které zodpovědně můžu označit jako svou londýnskou rodinu

Byly chvíle, kdy jsem Londýn nenáviděla a chvíle, kdy mi v době mého pražského pobytu chyběl. Nejméně třikrát jsem mu vyhlásila otevřenou válku a šestkrát jsem proklínala den, kdy mě napadlo se tam přestěhovat. Pravda je ale taková, že po tom všem mi nakonec stejně bude trochu líto, že příště, až Londýn navštívím, budu tam zase jen obyčejnou turistkou.

Na svém rozlučkovém večírku jsem se ale bavila se svou kamarádkou A. a došla jsem k názoru, že to tak možná není. Že už nikdy nebudu v Londýně obyčejnou turistkou. Vždycky už budeme mít spojení, to město a já.

Navěky už to bude tak trochu i moje město.

Jen se pořád nemůžu rozhodnout, jestli mi za to stála ta dvě seknutí v zádech, pravděpodobný náběh na revma, získaná alergie na prach a zima, kterou jsem zažila, když mi celé tři zimní měsíce nefungovalo topení.

Hm.

P.S.: A., Z. a E. si poslední větu číst nemusí. Jasně, že jste mi za to stály :D.

blog collage london

It turned out that although I am one of the most responsible people in the world and although always keep up to my promises (especially those which I make to myself), this blog is kind of special. I’m sure you noticed that I happened to break the resolution about posting at least three times a week. In fact, I put the whole blog to ice for a really long time. 

There are several reasons for that. 

Firstly, I was moving out of London and finishing my dissertation (it’s done, sealed, sent and successfully put into that corner of my mind that is reserved for long-time stressing). These two activities were done simultaneously and although I remember not thinking about my moving to London as something too energy-taking, the moving out definitely was exhausting. You don’t know how many contracts you make and how many things you sign up for until you have to close it all. Not to mention the fact that a week before my moving day, our boiler decided to stop working and I was the only one who actually had the time to call an engineer and wait for him there, only so that he could come, not get out of the car, tell me that he doesn’t have anywhere to park and leave again. Simply put: if there ever was a final exam testing my newly found, adult-y patience, it was that last week of living in London. 

Secondly, after my glorious return, I actually haven’t stopped living out of suitcase. That’s because I left for Germany – to act as a translator of some kind – for a few days almost immediately. Then I came back from Germany and went to my grandmother’s for a week to get rid of the mess left after the reconstruction of her flat. And then I went to Rome to enjoy my birthday gift (no, I haven’t stopped celebrating it yet) only to start hosting my friend J., who came to visit literally five minutes after my return from Italy (we’ll come back to that). 

I was not bored. 

These last few weeks were spent hazily in a slow-running motion – packing, running errands, conversating, photographing, shopping, cleaning, ironing, baking, cooking, packing, going back and forth between three languages, packing, exercising despite provisional conditions, packing, and – let’s be honest – partying. But I’m home now, all set and settled (and unpacked) and so I can pick up where I left off. 

My whole life turned into a hectic tangle of events after I came back from London so I think I haven’t truly processed the fact that I’m not going back there yet. Also, I did leave before for a longer period of time so I guess that I just haven’t realised that I’ve truly, absolutely, completely moved out yet. However, I did and so I think that it’s time for a review. 

The year I spent living in London was the longest, hardest and worst year of my life. It probably has nothing to do with the city itself, it’s more due to the life events that accompanied my staying there. If I had to sum up that year into one word, that word would be change. I changed, my view of London (and Prague) changed, my plans for the future changed, my view on life itself changed… my habits, my approach to stuff like reclamations. 

There were times when London was my favourite city. I thought that Prague is too small for me, too quiet, too insignificant. Then, somewhere along the way, I figured that maybe that small, quiet, insignificant city is enough for me. Maybe it has something to do with the fact that I spent months sleeping in a house located in a neighbourhood where somebody really loved to use their jackhammer and where I could sometimes hear noises that noticeably sounded like murder. 

All in all, that year was my life’s breaking point. If I was to describe it in numbers, it would be these ones:

11 months and one day exactly I spent living in London 

13 was the lucky number of our house

14 is the amount of kilograms that left my body somehow 

3 500 is the supposed number of tables of chocolate I consumed (I’m just kidding… it was much more than that)

5.60 was the price of the last alcoholic drink I bought there (just so we’re clear: it was a medium glass of wine, guys, not even some fancy cocktail or anything)

3 is the number of people I can honestly say I count as my London family

There were times when I hated London, and there were times when I missed it during my vacations in Prague. I declared war to the city at least three times and I cursed the day I decided to move at least six times. However, the truth is that after all this, I’ll still miss London a little bit; I’ll still feel a little blue the next time I go to London and realise that I’m only a tourist there. 

But I did have a pretty awesome talk with my friend A. during my farewell party and I came to a conclusion that my tourist status is not exactly regainable. I will never, ever be just another tourist when I come to London next. You see, there will always be some kind of a special connection between us – between London and I. 

It will always be my city too. 

Was it worth the months during which I threw out my back twice, possibly gained a future of reumathic pain, developed an allergy to dust and experienced unspeakable cold when I had no heating during winter? 

I go back and forth on that. 

P.S.: A., Z. and E. don’t have to read the last sentence. Of course you girls were worth it :D. Come visit. Soon.