Great, Gatsby

Ti z vás, kteří mě sledují na Facebooku už vědí, že jsem v sobotu byla na letním plese UCL s tématem prohibice. Ti samí lidé také vědí, že jsem se ten večer dušovala, jak hned zítra ráno napíšu příspěvek na blog. Nakonec jsem ale zjistila jeden zásadí rozdíl v životě po dvacítce: když se vrátíte domů z večírku ve tři ráno, tak se můžete rozloučit s tím, že byste další dva dny byli nějak extra produktivní. A to jsem ani nebyla opilá.

Lístky jsme si s A. a Z. kupovaly ještě začátkem května. Utratily jsme za ně celé jmění, ale rozhodla jsem se ty peníze obětovat, když mělo jít o oslavu toho, že zřejmě už nikdy nebudu chodit do školy (děsivé, že?). Celá akce měla být ve stylu dvacátých let, na což jsem zcela náhodou měla v šatníku dokonalé šaty. V den D jsem ještě zaběhla do Primarku, koupila jsem si čelenku, našla si tutorial na Youtube a pustila se do příprav s předstihem. Takže jsem byla hotová hodinu předtím, než jsme plánovaly vyrazit. Ještě třikrát jsem si tedy přelakovala vlasy (což se ukázalo jako opravdu dobrý nápad) a nakonec jsme se Z. vylezly z domu s tím, že se k nám A. připojí později.

Malá poznámka na okraj: člověk by si myslel, že vzhledem ke všem těm módním kreacím, které se tady v Londýně objevují, budou lidi trochu apatičtější k přítomnosti dvou holek z Fitzgeraldova románu.

Na místo jsme se dostaly mezi prvními, takže se nám povedlo vyfotit se v přistavených starých autech a dokonce jít na kolotoč bez toho, abychom musely hodinu čekat ve frontě. Mimochodem, ty klece na kolotoči byly pro dvě osoby a na levé straně byla páka, při jejímž zatažení se celá klec otočila vzhůru nohama. Uvaděč se na nás jednou podíval a posadil Z. na levou stranu. Na jednu stranu jsem ráno, že jsem kabelku i s mobile nechala v bezpečí na zemi; na druhou stranu je škoda, že vám nemůžu ukázat žádné psychedelické video toho, jak to vypadá, když se dostanete do jejích spárů.

Nějakým záhadným způsobem celá ta jízda na kolotoči ve mě probudila dobrou náladu, která se mě pak celý večer držela. Dala jsem si hotdog, dokonce jsem si dopřála trochu vína a když nastal čas jít tancovat, skákala jsem tak vehementně, až jsem sama sobě dupla na nohu. Poté, co jsme prošly oba stany s hudbou a já si skoro zlomila kotník, když jsem si nevšimla schodu, jsme večer zakončily v jídelně. Původně jsme se tam jen šly napít, ale náhodou tam zrovna začínala hrát živá kapela blues. Trvalo to asi tak pět sekund, než mě někdo vtáhnul do tancujícího kola.

A jak jsem tam tak skákala, okolo mě samé osmnáctileté děti (a pořád se nedokážu smířit s tím, že jsou pro mě teď osmnáctiletí děti), cítila jsem se podivně vyrovnaně. Měla jsem podezření, že ten ples bude zábava, ale skutečnost předčila moje očekávání. Zatancovala jsem si s kokosem (Z. ho vyhrála v jednom z pouťových stánků), zahrála jsem si na dámu a nikdo se neopil a nezvracel (alespoň nikdo z nás). Pch. Kdo by nechtěl pařit jako Gatsby?

Ve dvě ráno jsme se pomalu odebraly na cestu na autobus. U východu jsem dostala pantofle, které rozdávali všem zoufalým dámičkám na podpatcích (sladké, že?).

A když jsem pak seděla v nočním autobuse, dívala jsem se na upršený Londýn a všechno vypadalo podivně klidně, musela jsem mít Londýn o trochu raději. Takhle, po skvělém večírku, když se cítím extra dospěle (to ten kolotoč) a v ranních hodinách je Londýn nejhezčí. Takhle je to tak trochu moje město.

Teda, když zrovna nenastoupí do autobusu feťák a neohodí A. celý její outfit majonézou.

No… alespoň, že ji nepozvracel. Že jo.

IMG_0725 IMG_0724 IMG_0733 IMG_0751 IMG_0721 IMG_0736 IMG_0747 IMG_0704 IMG_0723 IMG_0708

Those of you who are following me on Facebook know that I was at the UCL Summer Prohibition Ball on Saturday. Those people also know that I was promising a blog post right on Sunday morning. However, I’ve realised the biggest difference in life after you turn twenty: when you come back home after 3 a.m. once, you can’t really expect to be productive for the next two days or so. And I wasn’t even drunk. 

I bought the tickets with A. and Z. back in the beginning of May. We spent a little fortune on them but I decided to make that sacrifice in order to say goodbye to school for good (scary, huh?) in a sufficient way. The whole thing was supposed to be 1920s-themed and I – weirdly enough – found just the perfect dress for that in my wardrobe. On the day, I just ran to Primark, bought a headband, found a tutorial on Youtube and started preparing myself well in advance. Which, of course, meant that I was ready an hour before we were supposed to leave. So I fixed my hair with a hairspray three more times (very good move) and then we finally got on the way, Z. and I. We left A. behind, letting her to finish her attire, saying we’ll meet her there. 

Just a quick observation: you would think that with all these fashion statements people are wearing here in London, people would not be surprised to see two girls straight from Fitzgerald’s novel on the tube, right? Right. 

We got there early enough so that we got the chance to take photos in old cars and go to the ride without having to queue for an hour. By the way, every cage on that ride had two seats and the person sitting on the left had the power to decide if the cage will turn upside down or not. The guy who owned the ride took one look at us both and put Z. on the left. On the one hand, I’m glad I left my handbag along with my phone safely on the ground; on the other hand, it’s a shame that I can’t show you a psychedelic video of what happens when you leave your life in Z.’s hands. 

For some reason, that whole ride made me happy and that feeling stuck with me until the end of the night. I had a hotdog, I even drank a little bit of wine and when the time to go dancing came, I did so in such manner that I managed to step on my own foot. After we stopped in both disco-stands, and after I almost broke my ankle when I didn’t realise there was a step, we finished our evening in the foodhall. We only intended to stop by there for a drink but found out that there was a live band playing blues. It was about five seconds before I found myself being dragged into the circle of dancing bodies. 

And as I was jumping to the rythms of blues, surrounded by eighteen-year-old kids (and I still can’t believe that 18-year-olds are kids for me now), I felt weirdly complete. I had my suspisions before that this party will go well but the level of fun I had was beyond my exceptions. I mean, I dance with a coconut (Z. won one in the competition stand), I looked like a proper lady and nobody got drunk and sick (at least no one from our group). Pch. Who wouldn’t want to party like Gatsby? 

When 2 a.m. showed its head, we slowly began our journey home. I was offered slippers on my way out. They were handing them out to every desperate high-heels-wearing lady. Sweet, right. 

And when I was sitting in the night bus, looking out of the window on the rainy streets of London, I couldn’t help but like it a little bit more. Like this, after a great party, when I feel very grown up (it’s the ride, clearly) and just before the dawn, London is most beautiful. At times like these, it’s kind of my city. 

Well, at least until a junkie shows up with a sandwich and spills mayonnaise all over A.’s outfit. But… he didn’t throw up on her, so that counts for something. Right?