Race Day Essentials

Pokud jde o mě, zásadně se pouštím jen do věcí, na které jsem připravená. Když jsem šla na výšce ke zkoušce, musela jsem vědět, že jsem se učila každou stránku poznámek. Když mám něco odprezentovat, napíšu si klidně i celé věty, které potřebuju zmínit. Když čekám návštěvu, chci si přesně naplánovat, co budu vařit a péct, abych měla v danou chvíli nachystané všechno, co bude potřeba. Když se rozhodnu, že se vrátím k efektivnímu cvičení, strávím jeden a půl dne rozepisováním jednotlivých tréninků na tři měsíce dopředu.

Continue reading „Race Day Essentials“

Let Them Eat Cake

Patřím k těm méně šťastným studentům, kteří slaví narozeniny vždycky uprostřed zkouškového období. To znamená, že poslední čtyři roky zásadně oslavuju zavalená haldou papírů, týden nepřevlečená z pyžama a s nekonečnou chutí na čokoládu.

Tenhle rok to bylo všechno trochu jinak, protože mě čekal poslední den na stáži, takže jsem se musela obléknout a dokonce si nahodit i make up. Ráno jsem začala svým typickým rituálem, pak jsem se dvakrát převlékla a rozhodla jsem se být slavnostní a vzít si podpatky (ne ty z M&S), což bylo ode mě opravdu dospěle zodpovědné, vzhledem k tomu, že do práce je to čtyřicet minut chůze. Nicméně, došla jsem tam bez větší újmy a přinesla jsem s sebou muffiny, které jsem upekla večer předtím. Vypadaly i voněly opravdu výborně, nicméně při mých pokusech o to, udělat je co nejzdravější, tak nějak ztratily veškerou chuť.

A tak započala dnešní cesta za koláčem.

              IMG_1224

I’m one of the less fortunate students who have their birthday right in the middle of exams. That means that for the last four years, I’ve been celebrating my birthday buried under a pile of papers, unchanged from my pyjamas all week long and with an endless craving for chocolate. 

This year, it went a little differently because it was the last day of my work placement so I had to put on clothes and even apply make up. I started the day with my morning routine, changed my outfit twice and then decided to wear high heels (not the M7S ones, even) which was a very responsible, adult thing to do considering that it’s a forty-minute walk to work. However, I made it there okay and I brought muffins that I baked the night before. They looked and smelled amazing but I think that in my intentions of making them as healthy as they can get, I went a little over-board. They were so healthy they didn’t taste like anything. 

And so the cake journey began. 

IMG_0504

Už asi před měsícem jsem se rozhodla, že si na svoje narozeniny chci dopřát nějaký pořádný kus dortu. Vzhledem k tomu, že Londýn kromě toho, že je to hlavní město Anglie, je taky epicentrem všech koláčových hodů na světě (nebo to tak alespoň vypadá), předpokládala jsem, že to nebude problém. Z práce jsem se tedy vydala na Muswell Hill, abych tam našla ten nejlepší dort a mohla tak oslavit konec stáže, další rok za mnou a taky fakt, že už mě čeká jen jeden víkend učícího pekla.

It’s been decided long ago that I’m going for a giant piece of cake on my birthday. Considering that London, apart from being the English capital, is also the capital of Cakeland (or so it seems), I thought it wasn’t gonna be a problem. I headed straight to Muswell Hill from work, confident that I’ll find the perfect cake to celebrate the end of my work placement, the fact that I’m yet another year older and also the fact that I’m only one weekend of study-like-hell routine away from freedom.

IMG_0500 IMG_0501

Najít pro mě vhodnou kavárnu s vysněným kusem dortu se ukázalo být těžší, než jsem si myslela. Po epizodce, kdy jsem chodila sem a tam po ulici, zaplula do kavárny, vyfotila si výlohu a zase odešla, když jsem zjistila, že tam není wifi, jsem skončila v Costa coffee. Věděla jsem totiž, že tam mě nezklamou. Plná pocitu, že jsem správná Angličanka jsem si objednala Earl Grey a Mint Chocolate Fancy a posadila jsem se do rohu kavárny, abych si svůj úlovek vychutnala. Spojení čokolády a máty mi vždycky přišlo trochu jako pěst na oko, ale tenhle kousek koláče rozhodně neměl chybu. Ta mátová příchuť tomu dodala parádní svěžest, kterou jsem spláchla černým čajem a ani ne za půl hodiny jsem se s pocitem vydařené oslavy vydala na cestu domů.

It was harder than I expected, to find a café with a relevant piece of cake for me. After walking up and down the street, walking in a café, taking a picture of their cakes, then finding out that they don’t have a wifi connection and leaving again, I settled for Costa coffee. That was because I knew from previous experience that I can’t be disappointed with them. I ordered Mint Chocolate Fancy and Earl Grey, feeling like a proper English lady and I chose a table by a window to dig into it. I have to say that the combination of mint and chocolate always seemed a little inappropriate to me but apparently, I’m becoming English. Because it was divine. Half an hour later, I decided to go home with, feeling that my little celebration was sufficient. 

IMG_0503IMG_0505

Zatímco jsem si to tak vykračovala po ulici, najednou jsem okolo sebe viděla výlohy plné naprosto neodolatelně vypadajících koláčů, dortů, muffinů, croissantů, bonbónů, cupcakeů, mini-dortíků, sušenek, tyčinek, donutů a tak dále. Nakonec jsem to tedy nevydržela a vlezla jsem do pekárny, okolo které jsem předchozích šest týdnů chodila se zavřenýma očima. Po kratším uvažování jsem koupila obří porci Bread Pudding, strčila jsem ji do tašky a pokračovala v cestě.

Den byl klidný, trochu podzimní a já měla pocit, že na mě spousta lidí na ulici kouká. To budou ty podpatky, říkala jsem si, vypadám tak žensky a sebevědomě. Měla jsem totiž v uších sluchátka, takže jsem neslyšela, že mi v kabelce při každém kroku chřestí krabička se žvýkačkami jako kdybych právě vykradla obchod s chrastítky.

Těsně před vstupem do naší ulice jsem se ještě zastavila v drogérii a koupila jsem si mentolový balzám na chodidla (šest a půl kilometru v podpatcích, vážení, to si žádalo Alpu). Nakonec jsem se slavnostně dostala domů, strčila Bread Pudding do lednice a zaklepala jsem na dveře své spolubydlící A., abych se jí svěřila s tím, že se mě v drogerii pět lidí nezávisle na sobě zeptalo jestli jsem v pořádku (včetně asi třináctiletého kluka). Něco mi říká, že za to můžou ty kruhy pod očima. Citrónový detox by už po osmi dnech mohl začít zabírat.

IMG_0502

And while I was walking down the streets, there were gazillions of cakes, muffins, croissants, treats, cupcakes, tarts, cookies, bars, doughnuts etc. attacking my eyesight from behind practically every window I was passing. Finally, I went into a bakery I’ve been passing with my eyes closed for the last six weeks and after a short discussion, I bought a giant piece of Bread Pudding. 

The day was calm, it felt a little bit autumn-ish and I had the feeling that a lot of people on the street are openly staring at me. It’s the high heels, I thought, I look so feminine and confident. Little did I know that while I was listening to music with my earphones on, the box with bubblegums inside my handbag was giving out weird noises with every step I took. 

Nevertheless, I made one last stop on my way home – in a drugstore, and I bought soothing foot lotion with peppermint (high heelsů I think I deserved it). I made it home in the end, I put the Bread Pudding in a fridge and knocked on my housemate A.’s doors so that I could complain to her about the fact that five people in the drugstore asked me if I was okay (including a thirteen-year-old boy). Something tells me that it’s the dark circles under my eyes. That lemon detox could really start working its magic. 

IMG_0510

A. se zatvářila tajemně a pak vytáhla taštičku s dárkem a přáním k narozeninám, čímž mě úplně odzbrojila. Darovala mi naprosto bezvadný playsuit, po kterém jsem už pár dní pokukovala a který způsobil, že teď ještě víc toužím po létě. Hned jsem si ho samozřejmě musela vyzkoušet. Původně jsem za outfit dne hodlala vyhlásit to, co jsem si na sebe oblékla ráno, ale myslím, že všichni uznáme, že nový playsuit si to zaslouží víc.

To, že mám nohy barvy tvarohu se snažte nevnímat, pracuju na tom.

A., moje druhá spolubydlící Z. a já jsme pak ohřály a skonzumovaly Bread Pudding – mimochodem, další typická anglická dobrota – a s A. jsme zhodnotily, že se odebereme do postele. Tam jsem si v rámci narozeninového režimu dala bílou čokoládu.

Opravdu hodně bílé čokolády.

Od zítra tedy už jen mrkev a okurku, slibuju.

Narozeniny jsem slavila poprvé mimo rodinný kruh, což bylo dost zvláštní, ale částečně jsem si to vynahradila cukrem. A když jsem ráno pochodovala do práce, na cestu mi svítilo slunce a já vím přesně, kdo mi ho poslal.

P.S.: S tím, jak mě dneska bolí nohy bych vám ráda oznámila, že jsem možná o rok starší, ale určitě ne o nic moudřejší.

IMG_0508IMG_0498

A. looked a little too happy and the next thing I knew, she was giving me a bag with a present and a card inside. I was touched, I’m not gonna lie. She gave me a perfect playsuit which is funny because I was thinking about buying something like that for the past few days. It made me crave summer even more. I had to try it on right away, of course, and even though I wanted to post a picture of what I was wearing all day and call it the outfit of the day, I guess this one deserves it more. 

Ignore the fact that my legs have the colour of a wall. I’m working on it. 

A., my other housemate Z. and I heated up the Bread Pudding – another proper English treat, by the way – and then we decided to go to bed. 

That’s where I ate white chocolate, to celebrate even more. 

Frankly, a lot of white chocolate. 

From tomorrow onwards, it’s gonna be all carrots and cucumbers with me again, I promise. 

It was my first birthday spent without my family, which was weird but I managed to fill that hole with sugar a little bit. And when I was walking to work in the morning and the sun was shining, I knew exactly who made that happen.

P.S.: Considering how badly my feet hurt this morning, I’d like to say that I might be a year older now, but that doesn’t necessarily make me wiser. 

IMG_0507

Walking on Sunshine

V posledních dvou dnech se počasí začalo tvářit, že mi přeci jen dopřeje trochu skutečného jara, takže jsem se při svých pochodech domů z práce mohla vykračovat se slunečními brýlemi (bohužel ne těmi ananasovými) na očích. A jak si tak vykračuju, dívám se na všechnu tu rozkvetlou nádheru okolo sebe a říkám si, jak je to vlastně fajn, že ty stromy tak kvetou a že je všude plno zeleně a kdy jsem se proboha začala zajímat o květy a zeleň.

IMG_0370

Řekla bych, že nastal čas na malý seznam věcí, podle kterých poznáte, že váš život vypadá úplně jinak, než jste si původně mysleli.

1. Jak poznáte, že žijete v Anglii.

Tohle by měl být celkem jednoduchý bod, vzhledem k tomu, že v Londýně je všechno od architektury až po laky na nehty jiné, než v Praze. Někdy se mi ale přihodí, že na chvilku zapomenu, že jsem vlastně na ostrově a že mě od domova dělí dvě hodiny cesty letadlem. To hlavně ve chvílích, kdy například sedím v autobuse a slyším, jak někdo huláká slovensky. Pak je dost snadné mít pocit, že jsem vlastně v Košicích (a to i když sedím na horním poschodí autobusu). Celá ta chvilka zmatenosti je ale zažehnána ve chvíli, kdy si přes polední přestávku jdu koupit kafe do kavárny přes ulici a naservíruje mi ho Colin Firth.

To by se mi v Praze opravdu nestalo.

2. Jak poznáte, že se z vás stává workoholik.

Když jdete po ulici a culíte se do mobilu, každý si okamžitě myslí, že je to proto, že vám napsal nějaký kluk (nebudu je nazývat muži, tak stará ještě nejsem). Pokud to je pravda, pokud jste skutečně právě obdržely zamilovanou smsku, asi by se dalo říct, že máte štěstí. Pokud se ale culíte proto, že si čtete email od editorky, která vám píše, že byste u ní mohly dělat stáž, jste workoholik.

3. Jak poznáte, že vaše psychika stárne.

Když mi bylo sedmnáct, počasí mě psychicky nijak výrazně neovlivňovalo. Nikdy jsem úplně přesně nechápala proč všichni svoje deprese dávají za vinu dešti, zimě a tmě. I když to možná bude tím, že když mi bylo sedmnáct, tak jsem dobrou náladu neměla prakticky nikdy.

V posledních dvou měsících jsem ale vysledovala, že dokud svítí slunce, mám plno energie a jsem podivně rozjařená. Jakmile přijde mrak, celá ta nálada vyprchá jako parfém od pouličních překupníků.

4. Jak poznáte, že jste přepracovaní.

Jednoznačně ve chvíli, kdy hodinu zadáváte do databáze kontakty na americké firmy jen abyste zjistili, že dokument, do kterého to přidáváte obsahuje jen firmy anglické. A tak otevřete tu americkou databázy a zjistíte, že tam už většina těch kontaktů je. Dalších patnáct minut strávíte tím, že mažete všechna ta políčka, která jste předtím tak pečlivě vyplňovali.

5. Jak poznáte, že vám tak trochu šplouchá na maják.

Při chůzi po ulici se najednou dojmete skoro k slzám při pomyšlení na to, že vaše skoro-sestra má miminko a jak strašně krásně vypadá na fotkách.

A nakonec: jak poznáte, že se z vás stal bloger? Když každou svoji myšlenku analyzujete tak, aby z ní vyšel článek.

Howgh. Domluvila jsem. (Pro dnešek.)

 IMG_0254

For the past couple of days, the weather’s been trying to pretend that it’s gonna bring on the proper spring we all know and love. That means that I was able to walk down the street from work today with my sunglasses (not the pinapple ones, sadly) on. And as I was walking, I was admiring all these flower-y, spring-y surroundings and I was thinking how nice it is that things can be so flower-y and green and that the trees bloom like this and when the hell did I start noticing flowers and trees? 

IMG_0371

So I thought it’s the right time to come up with a little list of things which will help you to realise that there’s something odd going on in your life. 

1. How do you realise that you’re living in England? 

Now, this should be fairly easy, right? I mean, everything in London – from architecture to nail polish (okay, varnish, I guess) is different than it is in Prague. But there are moments sometimes when I forget that I’m here, on this island and that home is two hours by plane away. Especially when I’m on a bus and I hear someone shouting in Slovak. It’s easy to think that I’m actually in Košice for that little moment (even if I’m sitting on the upper deck). This whole confusion can be resolved very quickly, though. All it takes is for me to go for a coffee on my lunch break, step into this little café across the street from the office and let Colin Firth make me a cappuccino.

Well, this wouldn’t happen in Prague, I can guarantee that. 

2. How do you realise that you’ve become a workaholic? 

When you’re walking down the street with your smartphone in hands and you’re smiling on the screen, everyone will assume that you’re doing so because of a boy (I’m not calling them men yet, I’m still way too young for that). If that’s your case, then I guess you’re lucky… or something like that. But if you’re smiling on the screen because you’re reading an email from an editor saying that you could do a work placement with them, then you’re a workoholic. 

3. How do you realise that your emotions are getting old?

Like, seriously growing old. When I was seventeen, the weather didn’t have that much of an impact on my mood. I never understood why people blamed their depressions on the rain, the cold and the lack of sun. Although, I admit that it might have had something to do with the fact that I was never in a good mood when I was seventeen. 

Anyway, I noticed in the last few months, that whenever there’s sunshine I’m full of energy and I go all hip and peaceful but as soon as there’s a cloud in the sky, this whole good mood fades just like a perfume sold by a street dealer. 

4. How do you realise that you’re overworked?

That would definitely be the moment when you’ve been adding american contacts to a database for an hour only to realise that it’s an english database you’re working in. So you open up the american one and find out that almost all of those contacts are already there. You then proceed to delete everything you were so precisely working on. It takes you the next fifteen minutes. 

5. How do you realise that you’re going a little nuts?

You’re walking home from work and all of a sudden you get all emotional and sappy and you almost burst into tears of joy because you think of a new baby of your sister from another mister and how cute that baby looks on pictures. 

And finally, how do you realise that you’ve become a blogger? When you’re analysing every thought that goes through your brain until you squeeze a blog post out of it. 

Howgh. I’m done. (At least for now.)

Rule of a Lady

Říká se, že správná dáma by měla držet podpatky, hlavu i zásady vysoko. Já jsem se vždycky při nákupu lodiček držela hlavně toho prvního a tak můj botník obsahuje především boty, které vypadají výborně a při delším chození vám zbortí klenbu.

Součástí věcí, které musím absolvovat, abych dostala titul je i šestitýdenní stáž v literární agentuře. V rámci vstupu do dospělého života jsem se rozhodla chodit do kanceláře i zpátky pěšky (zdravý životní styl, že jo). To se bohužel nedalo kombinovat s lodičkami, které jsem už vlastnila, takže nastal čas na nákup. Boj to byl dlouhý a trochu únavný, ale mám je, vážení.

IMG_0402

Nejpohodlnější boty na podpatku, které jsem kdy měla na sobě. Hlavně až si do nich dám nějakou gelovou vložku. Poté, co jsem je objevila na první dobrou v Marks & Spencer jsem se rozhodla obejít prakticky všechny ostatní obchody v Londýně, abych se ujistila, že nic lepšího neseženu. Po skoro týdnu jsem se pro ně vrátila.

Nebyla bych to já, kdybych si je na sebe poprvé nevzala zrovna na londýnský knižní veletrh. O tom mám v plánu se rozepsat později. Pro teď stačí když celou tu akci trochu načrtnu: trvala tři dny, v jejichž průběhu jsem od devíti do šesti ani minutu neseděla. Chodit pořád zvládám, puchýř ani jeden, takže bych řekla, že prošly.

Když jsem v nich popáté běžela nahoru po schodech a proplétala se davem lidí, moje spolubydlící (běžící vedle mě) mi říká: “Mimochodem, máš skvělý boty. Nejsou náhodou moje?”

IMG_0400

They say that a lady should keep her heels, head and standards high. When it comes to shoes, this has always been my rule number one… and so my collection contains mainly shoes that look great and will kill your feet when you spend more than half an hour in them. 

Part of my MA course is interning in a literary agency for six weeks. As the adult I’m obviously becoming, I decided to walk to office every day (healthy lifestyle, and all that). Sadly, this decision would not make a great combination with the shoes that I already owned so… shopping. It was a long and exhausting fight but I’ve got them, folks. 

IMG_0404

The most perfectly comfortable pair of high heels I have ever worn in my life. Well, they will be when I buy one of those gel thingies to make it soft inside. Anyway… after I found them in Marks & Spencer basically a minue after I decided to look for shoes, I proceeded to visit every other shop in London to see if I find a better pair. And I came back for them after almost a week. 

Now, it wouldn’t be me if I didn’t wear them for the first time to London Book Fair, of all events. I’m planning on getting back to LBF in one of my future posts so let me just illustrate really quickly: three days, 9 am – 6 pm, not a minute when I’d sit down. I’m still standing, blisters are nowhere to be found, so I’d say they passed the test. 

And while I was running up the stairs for the fifth time one day, trying to make my way through the crowd, my housemate (running beside me) said: “Great shoes, by the way. Aren’t they mine?”